ROZHOVOR / O tom, co jej vedlo k založení motorkářského Havloids Memorial Clubu, i o tom, proč by přesto osobně nešel do politiky, o „napravení chyby“ Václava Havla i o herecké práci si s deníkem FORUM 24 povídal herec Jiří Maryško. Prozradil také, s kterými kolegy by rozhodně nehrál a s kterými by hrál naopak cokoliv, i jak to dopadlo, když k diskusi do divadla pozvali komunistickou šéfku Kateřinu Konečnou.

Kdy, jak a proč vlastně vznikli Havloidi, tedy motorkářský Havloids Memorial Club?

Založili jsme to v roce 2019, tedy zhruba v době, kdy přes nás začali provozovat své „spanilé jízdy“ Noční vlci, ruský motocyklový klub úzce spjatý s Putinem. S kamarády Matáskem, Rímským a Rajnišem jsme tedy na truc založili stejně drsný, byť pouze čtyřčlenný, motocyklový klub, aby u nás měla ta verbež protiváhu. Samozřejmě, že z recese. Založit skutečný motocyklový klub není jen tak, na to bacha. Ale my jsme tehdy zkrátka nemohli pochopit skutečnost, že se po Čechách prohánějí Stalinovi pohrobci se sovětskou vlajkou a žádný z českých motorkářů je nevyžene za humna. Naopak dost lidí z víkendových motokroužků s nimi sympatizuje. Tak jsme si z – tenkrát ještě pejorativního – označení „havloid“ udělali značku, tedy Havloids a nášivky s pověstnou „viktorkou“ našili na vesty s tím, že vyrazíme nevítaným bratrům pěkně zamávat.

Další podnět k založení našeho memorial klubu bylo to, že se – právě díky českým supportérům Nočních vlků, zdravím Jardu Foldynu – může leckomu zdát, že většina chlapů na silných strojích jsou podobní primitivové, ale samozřejmě, jako v každé subkultuře, je mezi motorkáři spousta „havloidů a pravdoláskařů“. Tak jsme se rozhodli, že ty havloidy začneme sdružovat. Vyhlásili jsme tedy první spanilou jízdu „po stopách Václava Havla“, což byla cesta od ruzyňské věznice k věznici na Borech. Když jsme přijeli do Ruzyně na start, k našemu překvapení tam čekalo asi třicet mašin, skútrů, vesp a lidí naší krevní skupiny. Tak jsme vyrazili v dlouhém nekoordinovaném procesí, a než jsme dorazili do cíle, klub byl na světě. Před borskou věznicí už jsme z motorek sesedali jako noví lidé – jako Havloidi.

Důvodem tedy byli Noční vlci. Ne nespokojenost s politikou?

Pochopitelně, že i to k tomu patří. Nutno poznamenat, že významné české motocyklové kluby se do politiky zásadně nemíchají, a nemůžeme jim to vlastně mít za zlé – kvůli politice se dneska rozhádá i táta se synem, takže ani ti motorkáři se mezi sebou nechtějí rvát kvůli takovým věcem, jako je třeba Juchelka. Politika je pro ně tabu a jejich světem je jejich klub a jejich klubová politika. To musíme respektovat a oni na oplátku respektují náš motocyklový srandaklub, jehož členové se o politiku zajímají. I když nutno dodat, že ani my politiku do motorek netaháme, jenom ty dvě hodnoty – pravdu a lásku. A pravda je taková, že Noční vlci jsou parta užitečných idiotů Kremlu, se kterými je nesmysl se prát, ale je nutné se jim aspoň vysmát do ksichtu.

Takže náš klub stojí, ale bohužel, nebo naštěstí, přišel covid a tahle ruská parta už k nám nedorazila.

Takže zbývá ten hlavní důvod existence Havloids Memorial Clubu; spojovat havloidy. Je chyba představovat si havloida či pravdoláskaře jako salónního intelektuála za výlohou pražské kavárny – je mezi nimi i dost vousáčů z venkovské garáže, kteří jsou havloidy ze své podstaty. Jen nešťastnej člověk se může stydět za slova „pravda a láska“ – vždyť to přece potřebujeme všichni.

Také aby to nebylo jako nadávka.

Přesně tak. Spoustě nešťastných lidí, kterým láska schází, to zní dneska teple. Třeba dvojka Zeman, Klaus – kdo je má opravdu rád? Nikdo. Nepoznali lásku, a nakonec nemají ani tu pravdu. Stejně je na tom slovo „sluníčkář“ – ale ruku na srdce, má někdo něco proti sluníčku?

Tak to je trochu něco jiného…

Jistě. Podotýkám, že my – z velké části – nejsme sluníčkáři, my jsme hlavně pravdoláskaři a radikální havloidi.

Jsou nějaká pravidla pro přijetí?

Jsou. Být duchem havloid je první pravidlo, to je jasný. Ale jinak žádná politika v tom roli nehraje. I když jsme vymezení vůči jistým skupinkám, jako jsou komouši, náckové a podobně, tak nepátráme, jakého je kdo politického vyznání. Pak musí mít samozřejmě motorku. Další pravidlo jsme obšlehli od opravdických motocyklových klubů – takže členem se může stát jenom ten, koho doporučí stávající Havloid, pak s námi musí čekatel odjezdit roční čekací dobu a po ní se o jeho přijetí hlasuje. Přísnost musí bejt. A my hlasování milujeme. A funkce. A metály! Každý rok si rozdáváme metály za zvuků vlastní hymny – „Havleluja“. Nikde jinde bychom tyhle obřady nezažili, protože tenhle abnormální klub se skládá ze samorostů a individualit, které poprvé v životě nosí něco, co se podobá uniformě, v něčem, co se podobá stádu. Ale protože jsme jen parodie na motocyklový klub, moc si tyhle rituály užíváme. Když parodie, tak elitní!

Z hlediska stroje nějaké požadavky jsou? Vím, že David Matásek má skútr.

Pozor, on má Vespu! Máme tam ale i skútraře. Důležitá je motorkářská duše a jedna stopa. Ale kdyby někdo přijel třeba na tříkolce Harley-Davidson, tak bychom ho asi taky nevyhodili. Ačkoliv já vím jen o jednom, kdo na tom jezdí. V Kremlu. Toho bychom vyhodili.

Vznikli jste tedy sice z recese, ale zvenku už je to bráno, že to recese není, protože jste se účastnili různých akcí. Politika má s herectvím cosi společného, neuvažujete, že byste do ní vkročili? Nemáte politické ambice?

Ani trochu. Vůbec! Naši Havloids dělají takový ten motorkářský virvál, to patří k dobrým mravům. Třeba když se někde odhaluje socha pohraničníka, tak tam zákonitě bordel dělat musíme. Když mluvili komunisti na Malostranském náměstí, tak jsme tam museli zatúrovat, protože se tam plácaly nesmysly. Zkrátka když někde vyprávějí lži a někdo tam z hloupejch lidí dělá ještě větší blbce, nebo je naschvál straší, se slibem, že je bude po volbách chránit, tak je potřeba zaburácet. Jasně, že by bylo lepší nabídnout protiargument, ale na náměstí to opravdu nejde. Jako havloidi bychom samozřejmě chtěli vést diskusi i s protistranou – a občas se taková možnost naskytne. Když jsme s transparentem „Pracky pryč od ČT“ jeli „bránit Českou televizi před hordou dezolátů“, jak se dneska nešťastně říká, stala se tam hezká věc. Když k nám ten dav přišel skoro na délku ruky, báby najednou uviděly Davida Matáska v havloidských barvách a transparentem v ruce, načež přestaly pokřikovat, utichly a s tou pětizubou hubou otevřenou najednou spustily „Jéžiš, pane Matásek, jste to vy? My vás máme rádi, my vás známe z Poldy“. A najednou se tam brousily hrany, „dezoláti“ viděli, že ten „herec z Prahy, kterej hraje za milióny z jejich kapes“, je opravdu sympatickej kluk a i ten kluk mohl na chvilku vidět, že někteří z těch dezolátů jsou vlastně v jádru celkem milí lidé, který akorát nějakej populistickej vykuk straší, poštívá a navádí ve svůj prospěch. Byl to krátký, ale vskutku havloidský okamžik…

Máte jako klub nějaký cíl, kterého chcete dosáhnout?

My máme tři hlavní cesty, kterými náš klub burácí. Hlavní je dělat bordel tam, kde se objeví ku*va. Pak pořádáme pietní vyjížďky – když třeba v květnu bolševici pokládají věnec u památníku rudoarmějců, my jej – pro pořádek – klademe u Američanů. No a teď jsme se vydali cestou třetí, společenskou a kulturní; nedávno proběhl první díl našeho pořadu Havlování v bývalém Divadle hudby, dneska Radka Brzobohatého, kde se podepisovala Anticharta. Uspořádali jsme tam diskusi s Martinem Mejstříkem, Johnem Bokem, Janem Hřebejkem a s panem profesorem Janem Kyselou, ústavním právníkem, na téma „Zrušme komunisty“. Zvali jsme pochopitelně i druhou stranu, dokonce jsme pozvali i Káču Konečnou a chtěli jsme otevřít debatu na téma, kterým se Martin Mejstřík léta, zatím neúspěšně, zabývá.

Soudím, že nepřišli…

Ne, nikdo z oponentů se tam neukázal. Oni se ozývají na sociálních sítích, ale dostat je někam, to nejde. Možná nemají boty na ven. Já nevím, je to záhada. Tak to byl zatím první díl. Za dva měsíce, v lednu, bude další, tentokrát na téma „Slovensko“. Prostě pravidelně, každé dva měsíce. Takže kromě spanilých jízd budeme, doufám, s naším klubem pořádat offline setkávání i havloidů dvoustopých a pěších. A hlavně v zimě to teplo divadla motorkářům přijde vhod.

Vy osobně ambice vstoupit do politiky nemáte?

Nemám na to ani ambice, ani hlavu. Před deseti lety jsem byl přímým svědkem krize Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde se regionální politici z politických důvodů snažili ho zlikvidovat. Tam jsem viděl, jak strašná je to špína. Ať politiku dělá ten, kdo nic jiného neumí. Pro komedianta, když už mu politická situace není ukradená, je mnohem lepší být v roli hradního šaška a brát si do zobáku jednou koalici, jindy opozici.

Šašci směli říkat pravdu…

Přesně. Bez ohledu na to, kdo tu lež vypustí. Když už jsme si na ty nášivky dali jméno Václava Havla, tak buďme aspoň trošičku spravedliví. Možná teď čtenáře napadne otázka, proč teda chceme zrušit komunisty. A já říkám, proč nenapravit chybu Václava Havla? Ale byla jiná doba, naivní. Naivní v představě, že komunisty v demokratické společnosti můžou zrušit jen svobodné volby. Dneska bychom je nejradši vypráskali všechny, protože s pohrobky nedemokratické strany se demokraticky zacházet nemá. Kdo nevěří, ať se podívá na jejich e-shop s kladivy a srpy. Jsou to pořád stejní hajzlové.

Když jste zmínil Činoherní studio, zopakoval byste vaši pověstnou facku?

Neměl bych to říkat, ale ano, zopakoval bych ji. Protože kdyby tehdy ta facka nepadla, tak je možné, že by druhý den vyšla v novinách na třetí straně krátká zpráva o tom, že po 42 letech existence bylo z finančních a provozních důvodů zrušeno Činoherní studio, a bylo by. Za týden by po něm neštěkl pes. Ale ta facka byla, pochopitelně, jen jedním malým dílkem z té vlny odporu proti tehdejšímu rozhodnutí magistrátu.

Podobnou situaci nedávno zažilo Kladno. V kladenském divadle začali papaláši vyhazovat lidi, rušit repertoár, ale protože byly prázdniny, tak se nikdo nestačil včas zmobilizovat, jako tomu bylo v našem případě. Tam měla facka padnout taky. Někdy je prostě potřeba dát výchovný pohlavek ve správný čas – bez ohledu na kecy typu „nejsme jako oni“. Někdy musíme bejt horší, ať se bojej. Koukněte na Káču Konečnou, jak jí narostla křidýlka.

O třech fackách, které chyběly k správnému vychování, pojednává i pohádka František Nebojsa…

No, vždyť ano. Já tomu také tehdy říkal výchovná facka, nebyl to útok. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Chtěl jsem mu jenom ukázat „Hele, ty grázle, nejsi nedoknutelnej“. Paragrafem na tebe nemůžeme, ale pohlavek slíznout můžeš. Dneska je ale už jiná doba. Čím víc měkneme, tím víc politici hrubnou.

Může pravda a láska opravdu zvítězit nad lží a nenávistí?

No, vyhrát… To by znamenalo nějaké konečné vítězství. Ale tahle pohádka nemá přesně stanovenou minutáž. Pravda a láska vyhrávají bitvy, ale válku asi nevyhrají. Musejí ale vyhrávat průběžně. Někdy vyhrají malou bitvu, občas třeba i trochu větší. Třeba u Babiše, u toho neustále vítězí lež. Ale až jednou zhasne a ty jeho lži s ním, tak pravda vyjde najevo a nakonec zvítězí. A lidi prokouknou, jakému podvodníkovi naletěli. Ale pak tady bude zase spousta dalších lží, které budou další pravdy porážet.

Jaký pocit máte z dnešní politiky?

Pocit naprostého guláše. Dřív, když jsem slyšel mluvit politika v médiích, tak byl jeho projev většinou k věci a byl i kultivovaný. Bylo na první poslech patrné, jestli mluví dlaždič nebo ministr. Od doby, kdy politiku vedou populisté, zlidověla samozřejmě i mluva našich představitelů. A lidi to mají rádi. Dneska se do politiky dostávají lidé, kteří v ní nemají co dělat – to je holt „nevýhoda“ demokracie. Není to tak dlouho, co jsme tady měli dělnického prezidenta. Na rozdíl od císařpána, dělnický prezident tehdy nikomu nevadil, naopak. Ale co by lidi řekli na takového dělnického zubaře? K dělnickému zubaři by nikdo nešel, to by fakt bolelo. A hodně rychle. U politika se nemusí poznat léta, že je to podvodník a hajzl. On to okecá. A tak lidi radši věří podvodníkovi s virgulí než doktorovi, který „vystudoval za naše“, používá latinský slovíčka a ještě nám zakazuje tlustý maso. Přestáváme tak pomalu a jistě věřit autoritám, nejen u nás. A dochází to tak daleko, že někdo nevěří ani své učitelce zeměpisu, že Země je kulatá…

Lidé mají prostě zlozvyk věřit šamanům a populistům. Jenže zatímco třeba u zdravotních potíží může i u šamana zapůsobit placebo efekt, tak v politice žádný placebo efekt nefunguje.

Tak kde vzít v politice placebo? Nebo aspoň nějaký pevný bod?

Je těžké, kde vzít „léčbu“, aby se obnovila ztracená důvěra v elity. Zakopaný pes je v komunikaci. Panáci v kravatách nesmějí na prostý lid „mluvit latinsky“, ani jim nabízet jednoduchá, ale nereálná řešení. Současná vláda komunikuje tak nešťastně, že nahrává právě politickým šamanům, kteří nenabízejí delší výhled než na příští čtyři roky. A po nich potopa.

Průšvih je i v tom, že internet přinesl velkou spoustu informací, alternativ i alternativních pravd. A blbí lidé mají dojem, že s tím bohatě vystačí. Už jsem slyšel názory „proč někdo studuje léta na vysoké škole, když si to může vygooglit na internetu?“. Jenže taková jednoduchá řešení, blbnutí společnosti a její primitivizace je zřejmě nezastavitelný trend. Lidi mají právo na názor, i na blbej. Ale nestačí to k tomu, aby většina s blbým názorem měla právo na pravdu. Chtělo by to někoho, kdo bude umět i ty nepříjemné pravdy nejen srozumitelně formulovat, ale i obhájit.

Kde takového člověka vzít?

No právě… Nedávno jsem slyšel mluvit bývalého ministra Dlouhého. To je takový rozdíl, když slyšíte mluvit jeho a Alenku Schillerovou. Nejhorší je, že ti lidé, kteří by s tím tady mohli hnout, tuší, že boj s populisty je boj s větrnými mlýny, a nechtějí do toho jít a kazit si podzim života.

Otočím to na chvíli od politiky k divadlu…

Zaplaťpámbu. (smích)

Je něco, co byste chtěl hrát? Romeo to už asi nebude…

Ne. Divadelní cíle nemám. Všechno, co hraju, hrát chci. Není nic, co bych hrát nechtěl. Co hrát nechci, to nehraju.

Říká se, že každý herec má nějakou vysněnou roli. Vy máte i své divadlo Demago.

Ono se to říká. Ale já nejsem úplně klasický herec, já to studoval jen chvíli a byl to vždycky spíš můj oblíbenej koníček než žebřík k vysněným cílům. Začínal jsem s improvizovaným divadlem, kde si můžu hrát, co chci. Navíc tam nepřekáží partner, takže kdybych si chtěl zahrát toho Romea, tak si ho dám. Nakonec by třeba ani neumřel, nebo by jen zabil Julii, nebo by měl čtyři Julie a balkón v přízemí. V tomhle směru se prostě s Demagem vyřádím.

Vždycky jsem vzal i tu nejmenší roli, protože jsem chtěl pracovat s rozličnými kolegy a režiséry. Takže když mi zavolali s maličkou rolí u Hřebejka, tak jsem to hned vzal, to je jasný. Mohl bych spíš říct, s KÝM bych chtěl hrát, než CO bych chtěl hrát. Kdybych hrál s Jiřím Lábusem, tak budu hrát cokoliv, klidně i espéďáka.

Tak zápornou postavu hrají herci obecně raději…

Přesně tak. Natož úplného debila z SPD. To by mi šlo! Vím i, s kým hrát nechci; třeba s paní Obermaierovou, nebo panem Vyskočilem, i když jsem je jako herce míval opravdu rád… Ale to už jsme zase u politiky.

Nemáte třeba touhu prosadit se v nějakém televizním nekonečném seriálu?

Už i na mě došlo, takže teď už se prosazovat budu. Ale když to člověk nešidí…

Vy jste vystudovaný grafik. Neláká vás někdy třeba praštit divadlem a vrátit se k výtvarnu?

Ono se to dá docela dobře kombinovat. Občas si něco udělám. Dřív jsem třeba dělal pro to naše Demago plakáty, teď ty nášivky Havloids, že jo. To mě baví pořád. Ale když je mi blbě a večer musím hrát, tak si občas říkám, jak by mi bylo krásně v kanceláři v reklamce. Tam můžete mít klidně třeba plný nos, nebo vás můžou všichni štvát. Schováte se za monitor. Ale dodnes, když si občas otevřu grafický program na počítači, tak mě zalije takovej ten pocit, jako bych se vracel domů. Dřív jsem byl grafik, který měl jako koníčka divadlo, dneska je to obráceně. Je to jako mít dva baráky. Je kam se vracet.

A jak si užíváte skutečnou roli novopečeného otce?

Je to krása! Člověk je v permanentním zápřahu. Konečně droga zdarma. (smích)