ROZHOVOR / Severoatlantická aliance je pro nás pojistka, aby nás Rusové v budoucnu znovu neokupovali, říká Jan Heřmánek, řečený Sully, voják Aktivních záloh Armády ČR, který je předsedou dobrovolnické organizace Team 4 Ukraine. Kromě pomoci bránící se Ukrajině se jeho tým věnuje i monitorování ruských válečných zločinů a ruských vlivových operací v Česku, které podle něj dosluhující Fialova vláda podcenila. „Za českou muniční iniciativu bych zatleskal vestoje vládnímu zmocněnci pro Ukrajinu Tomáši Kopečnému i Tomáši Pojarovi,“ dodává Heřmánek.

Jste šéfem Team 4 Ukraine, který mimo jiné monitoruje i ruskou hybridní válku proti Evropě. Jak jsme na tom v Česku, bráníme se dobře? Anebo prohráváme?

Řekl bych, že na poli ruských vlivových operací v Česku spíše prohráváme, neustále jen reagujeme na hrozby z Ruska a sami sebe hodně omezujeme tím, že se snažíme, aby náš protitlak náhodou nevypadal jako zásah do svobody slova. Jenže bojujeme s diktaturou, která se neřídí žádnými pravidly a využívá všechny prostředky a nástroje, které má k dispozici, včetně AI a obrovského množství článků, které chrlí dezinformační weby a média. A také různé „mluvící hlavy“, což jsou lidé placení či vydíraní Ruskem, kteří šíří ruské narativy. V tomto směru se nám úplně nedaří vzdorovat, ale to je bohužel celoevropský problém.

Můžete konkrétněji přiblížit, co je taková vlivová či podprahová operace?

Jedním z příkladů první velmi úspěšné ruské vlivové operace v České republice je to, že u nás v Brdech nemáme americký radar. Rusko se tehdy vracelo na svou imperiální cestu a snažilo se ve střední Evropě obnovit svůj vliv. Skupiny jako „Ne základnám“ významně přispěly k tomu, aby tady radar nevznikl. Mohla to být pro obranyschopnost Česka velká deviza, vždyť Poláci nám tehdy záviděli, že jsme tu měli mít Američany, naše spojence, protože kdyby proti nám Rusové něco podnikli, tak v té chvíli by v tom Spojené státy byly okamžitě s námi.

Jenže už tenkrát se Rusům povedlo nahlodat českou společnost, vyvolali nevoli vůči radaru, byť šlo o nástroj sebeobrany, který nebyl nijak využitelný k útoku. Radar byl vnímán jako něco špatného a militantního. Vlastně se v Česku ujal narativ, že jakékoliv posílení naší obranyschopnosti je útokem proti Rusku. Přitom platí, že my jsme NATO, a to je od svého počátku obranná aliance. V podstatě je pro nás pojistkou, aby nás Rusové v budoucnu znovu neokupovali.

Od roku 2022 zuří velká válka Ruska proti Ukrajině. Jak dále se nás Rusové snaží v Česku ovlivnit?

Základem ruské informační války proti Evropě, včetně Česka, je nikoliv to, že se Evropané a Češi přikloní na stranu Ruska a převezmou jeho ideje, ale že přestaneme věřit všemu kolem. To je pro Rusko dobrý výsledek. Cílem je morální rozložení nepřítele, což pak usnadní horkou válečnou invazi a ovládnutí, které nakonec nemusí ani proběhnout vojensky. Rusové na tom pracují dlouhodobě a šíří neskutečné množství informací.

Třeba v případě ruských válečných zločinů na Ukrajině to funguje tak, že Rusko zahltí mediální prostor smrští protichůdných informací a odlišných verzí, jak to bylo, samozřejmě ve smyslu, že Rusko za nic nemůže. A když se nakonec Rusko k něčemu přizná, například ke zničení přehrady Nová Kachovka nebo bombardování dětské nemocnice Ochmatdyt v Kyjevě, je to vždy až měsíce potom, kdy je to jedno, protože médii to proběhlo, lidé si udělali nějaký názor a většina z nich si už další informace, anebo názor prostě nezmění.

Co bychom pro obranyschopnost a odolnost české společnosti měli dělat a neděláme? Je něco, co dosluhující Fialova vláda měla udělat a neudělala?

Fialova vláda rozhodně udělala spoustu pozitivních a velmi dobrých kroků, ale mezi ně bohužel nepatří boj s ruskými dezinformacemi a vlivovými operacemi, které byly hrubě podceňovány. Tomáše Pojara, poradce premiéra Petra Fialy pro národní bezpečnost, si v mnoha ohledech velmi vážím, ale v otázce boje s dezinformacemi se rozcházíme. Nakonec ono podcenění poškodilo i současnou vládní koalici, protože česká společnost byla ruskými narativy fatálně nakažená.

V České republice chybí silná strategická komunikace k tomu, co jsou hodnoty, na nichž byl náš stát jako demokracie založen. Vlastně by i stačilo pravidelně lidem vysvětlovat v nějaké formě naši ústavu, která definuje naši demokracii a odlišuje nás od zemí s totalitními či autokratickými režimy, jako jsou Čína, Rusko, Írán nebo Severní Korea.

Tady se po zkušenostech z doby nacismu a komunismu ujalo, že jakákoliv státní informace o tom, co jsou naše hodnoty, je vnímána jako propaganda. Jenže když se o hodnotách nemluví, tak se časem vytratí. Uvidíme, jak se toho zhostí vznikající Babišova vláda, zatím vnímám spíše negativní signály. Doufám, že se za sebe nebudeme muset stydět. Naštěstí je v Česku opravdu silná občanská společnost, která i kvůli válce Ruska proti Ukrajině velmi narostla. Spousta lidí si uvědomila, že svoboda a demokracie nejsou něco samozřejmého a také bychom o ně mohli přijít. Je třeba za ně bojovat a riskovat, že člověk bude čelit i perzekuci nebo nějakému nepohodlí. I kdyby nová vláda byla s demokratickým étosem nekompatibilní, tak je tu občanská společnost, která ho nějakým způsobem může suplovat.

Team 4 Ukraine je jedním z plodů české občanské společnosti. Podporujete přímo jak ukrajinské vojáky na frontě, tak i ukrajinské zázemí, kde pomáháte financovat nemocnice, dětské domovy…

Často musím lidem v Česku vysvětlovat, že se staráme o lidi i v hlubokém týlu a provozujeme některé sociální projekty, které si Ukrajina jako stát ve válce o vlastní přežití nemůže dovolit. Podporujeme například domov pro seniory v západoukrajinských Černovicích. Když tam lidem dovezeme konzervy s masem, tak pro ně to znamená, že si mohou dopřát maso víc než jednou týdně. Jistě, také v Česku jsou chudí lidé, ale náš stát není v situaci války a nůžky ve společnosti nejsou u nás tak rozevřené jako jinde ve světě.

Čeho se teď nejvíce nedostává, ať už z vojenského, nebo humanitárního hlediska?

Co se týče humanitární pomoci, tak určitě jsou stále třeba elektrocentrály, bateriové stanice, teplomety a ohřívače, protože stejně jako na počátku války – a nyní je to mnohem horší – Rusko útočí na infrastrukturu a je nutné zajistit v zimě teplo pro lidi, aby se měli kde schovat a ohřát. Na druhou stranu ale platí, že když ukrajinští vojáci nedokážou udržet frontovou linii, tak ruští vojáci lidi v dosavadním zázemí prostě zmasakrují. I proto je primární vojenská pomoc.

Za českou muniční iniciativu bych zatleskal vestoje vládnímu zmocněnci pro Ukrajinu Tomáši Kopečnému i Tomáši Pojarovi. To je věc, která se nám Čechům ohromně povedla, snažili se o to Britové i další, ale my Češi jsme to zvládli. Když nám totiž něco přijde správné, dokážeme se vybičovat ke skvělým výsledkům a vznikají úžasné věci. Válka ukázala, kolik vůle a odvahy se v českém národě nachází, ale my se hrozně bojíme patosu, takže o tom málo mluvíme, protože nám to přijde jako něco neskromného. Platí, že se v nás dokáže v časech krizí vzedmout pozitivní síla a jako Češi se nemáme za co stydět.

Často jezdíte na Ukrajinu, co jste se od Ukrajinců naučil? V čem nám, Čechům a Evropanům, Ukrajina jako země, která se brání válečné agresi a krvácí, nastavuje zrcadlo?

Ukrajina nám ukazuje, že i David může rovnocenně bojovat s Goliášem, což je něco, čemu nikdo nevěřil a teď se to děje jako zázrak každý den. Jde však o boj, který přináší značné oběti celé ukrajinské společnosti. Dnes už není na Ukrajině rodina, která by neměla padlého či těžce zraněného. Z Ukrajinců si můžeme vzít příklad houževnatosti a odhodlanosti dělat něco bez ohledu na to, jak to může dopadnout, ale proto, že je to správné, když bych poněkud parafrázoval slova našeho prezidenta Václava Havla.

Co nám válka prozradila o našem civilizačním okruhu, o Západě a zejména o Evropě? Probudili jsme se?

Tak trochu jsme se znovu ocitli ve třicátých letech minulého století. Češi nemohli odpustit Francii a Velké Británii, že nás v rámci mnichovské dohody nechaly nacistickému Německu napospas, což bylo za komunismu předkládáno veřejnosti jako „zrada Západu“. Jenže sami se nyní chováme velmi podobně, když nedostatečně pomáháme Ukrajině. Jak malou vůli jsme ukázali k tomu, aby se Ukrajina ubránila, protože si nechceme ubrat nic ze svého komfortu. A nechceme riskovat, že by se Rusko mohlo opravdu rozzlobit.

Ale Rusko, kromě frontálního útoku, na který momentálně nemá sílu, nám už víc uškodit nemůže. Rusové v Česku a celé Evropě páchají teroristické útoky, posílají sem drony i stíhačky, přetínají komunikační kabely v Baltském moři, už dávno provádějí všechno to, co je možné v rámci podprahové války, kdy ještě úplně nelze říct, že už je to horká válka. Neustále balancují na hraně, aby nám dali „šanci“ říct, že to ještě není tak hrozné, co Rusko provedlo, a tudíž nepůjdeme s Ruskem do konfrontace. Tím jen ukazujeme slabost, zlo roste, nabývá na síle a zkouší, kam až může zajít. Jak říká Otakar Foltýn: „Rusko se vždy zastavilo jen tam, kde dostalo přes držku.“

Občas slyšíme, že není správné obviňovat přímo Rusko, jde přece o Putinovu válku. Jak to vidíte se svými zkušenostmi z rusko-ukrajinské války?

Putin nevytvořil minulé ani současné Rusko, naopak – on je produktem ruské imperiální tradice, carské i bolševické. Ruský pocit nadřazenosti nad ostatními národy není Putinovým vynálezem a je velmi podobný ideji, kterou vyznávali němečtí nacisté za druhé světové války. Jediný rozdíl je v tom, že Německo válku prohrálo, bylo denacifikováno a reflektovalo svou vinu, Němci si odvykli od svých imperiálních tradic a integrovali se do Evropy. Rusku se nic podobného nestalo a Rusové si představu o své imperiální nadřazenosti uchovali. Považují se za vyvolený národ a válečná propaganda, která tam jede na plné obrátky už desítky let, to do lidí znovu masivně tlačí, a to od mateřských školek a základních škol.

Děti v Rusku se v osmé a deváté třídě učí, jak stavět drony a bojovat s nimi, připravují se na válku. A v Česku se řeší, jestli v rámci POKOS čili Přípravy občanů k obraně státu, když učíme děti, jak se nasazuje plynová maska a kam se schovat v případě náletu, jestli nejde o militarizaci společnosti a zda to nepřeháníme. Pud sebezáchovy je základem pro přežití každého lidského společenství, státu a národa. Úplně jsme zapomněli na to, že o svou bezpečnost se musíme starat a není to jen úkol profesionální armády. Jde o celospolečenskou záležitost.

Takže jsme se jako Češi, Evropané a Zápaďané dostatečně neprobudili…

Rozhodně jsme se ještě neprobudili, sice se to zlepšuje, ale je to pomalé a nedostatečné. Jestli se teď neprobereme, tak toho času k přípravě na obranu proti Rusku reálně moc nebude. Objevují se analýzy, že horká válka může přijít za rok, za pět či deset let, to se různí. Shoda všech bezpečnostních a zpravodajských složek na Západě je v tom, že pokud neodstrašíme Rusko svou silou, kterou nyní nemáme, tak prostě válka bude.

Zásadní úlohu v tom hraje i čínský faktor. Tak jako je Bělorusko vazalem Ruska, úplně stejným způsobem je Rusko vazalem Číny. Jakmile si Čína vyhodnotí, že se objevilo „okno příležitosti“ k útoku na Tchaj-wan, tak do toho půjde. Protože mají nějakou demografickou i ekonomickou křivku, která se zhoršuje. Teď v nejbližších letech bude Čína ještě v té nejlepší kondici, aby dosáhla svých cílů. Když se Číňané rozhodnou napadnout Tchaj-wan, budou chtít zaměstnat Západ, zejména Američany, tím, že se otevře druhá fronta. Tehdy Rusové dostanou pokyn k útoku na Evropu, nejspíše na Pobaltí. Ruská společnost je na to připravená a Rusové se těší, poněvadž to bude znamenat boj za „Velké Rusko“.

Symboly jsou pro sebevědomí a odolnost společnosti důležité. Jak na vás působil akt sejmutí ukrajinské vlajky z budovy Poslanecké sněmovny PČR na příkaz jejího nového předsedy Tomia Okamury?

Je smutné, že se to děje z vůle jednoho z ústavních činitelů, podle mne je to ostudné. Na druhou stranu je to i úsměvné, protože Tomio Okamura se ani nezmohl na to, aby vlajku sundal osobně, ale pouze držel štafle, což je signifikantní. Má plná ústa řečí proti Ukrajině, NATO a EU, proti parlamentní demokracii, ale nevadí mu čerpat benefity vyplývající z našeho demokratického zřízení. Náš Team 4 Ukraine s ním má vlastní zkušenost, když na nás mediálně útočil. Líbí se mi, že přišla reakce, kdy se na poslanecké sněmovně i jinde objevily další ukrajinské vlajky.

Nechám se překvapit, co nám rodící se Babišova vláda chystá za podobné estrády. Je to samozřejmě úlitba voličům Tomia Okamury, kteří mohou být spokojeni a otevřou si další lahev braníku. Ovšem nezapomínejme, že také předvolební rétorika Babišova hnutí ANO byla protiukrajinská. Andrej Babiš kdysi chválil prezidenta Zelenského jako hrdinu a vítal Ukrajince jako významnou posilu pro naše firmy, jenže nakonec skončil u toho, že je Zelenskyj válečný štváč a Ukrajinci kradou práci „našim lidem“. To jen ukazuje na názorovou a morální nestabilitu Andreje Babiše. Uvidíme, jak dlouho si bude s Tomiem Okamurou notovat, jsou to oba prospěcháři, kteří dost možná spolu nevydrží dlouho ve vládní koalici.

Naši čtenáři sledují pozorně válku Ruska proti Ukrajině, řada z nich i finančně podporuje různé iniciativy ve prospěch bránící se Ukrajiny. Co byste jim na závěr vzkázal?

Světlo dobra rozhodně nezhasíná, stále je ho třeba a nakonec zvítězí nad temnotou. Podporujte svobodu a demokracii v České republice, podporujte Ukrajinu, děláte to pro sebe i svoje děti. Možná to bude dočasně znamenat nějaké nepohodlí anebo i příkoří, ale řada našich předků činila v minulosti to samé a teď také my máme příležitost ukázat svůj charakter a morální hodnoty.