Ruský diktátor Putin a patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill. FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
Na oficiální webové stránce Kremlu se 12. července 2021 objevil text ruského prezidenta Vladimira Putina O historické jednolitosti Rusů a Ukrajinců, který má zřejmě „teoreticky“ zdůvodnit nehorázné počínání Ruské federace vůči Ukrajině přinejmenším v posledních osmi letech, kdy Rusko pomohlo rozpoutat konflikt na východě ukrajinského státu a dokonce anektovalo část jeho území – poloostrov Krym.
Článek samozřejmě ihned vyvolal živé debaty jak v samotném Rusku, tak i na Ukrajině – hlavně proto, že ruský prezident znovu tasí argumenty ve prospěch jedné ze svých milovaných tezí: Tyto dva národy tvoří jeden historický celek a jejich pospolitosti a staletému přátelství se již dlouhá a dlouhá léta snaží bránit Západ.
Mimochodem – ruský prezident v této stati pracuje i s podivným pojmem „anti-Rusko“, což má být entita, již se údajně z Ukrajiny pokouší vytvořit euroatlantický svět.
Podívejme se teď na hlavní myšlenky tohoto Putinova exkurzu do historie (což je ostatně jeho koníček, hraničící až s posedlostí). V úvodu článku ruský prezident mluví o dějinách Staré Rusi a tvrdí – tady ostatně není sám a tento výrok může mít racionální jádro – že „název Ukrajina býval nejčastěji chápán ve významu staroruského slova okrajina, tedy okraj“.
Dnešní Ukrajinu pak Putin chápe jako „totální výplod sovětské epochy“. Připomíná tu, že sovětští politici původem z Ukrajiny Chruščov a Brežněv (oba ovšem etničtí Rusové), kteří ve své době stáli v čele strany a státu, vlastně „napomohli rozvoji ukrajinské identity a ukrajinské kultury“.
„Bolševici svévolně zakreslovali hranice (mezi svazovými republikami – pozn. aut.) a stáli tak za mimořádně štědrými územními dary… Rusko bylo oloupeno“, stěžuje si Putin a snad bezděky, ale spíše vědomě tak obhajuje své vlastní krymské dobrodružství, které z jeho země víceméně automaticky učinilo klasický darebácký stát.
Putin se domnívá, že při rozpadu SSSR se nově vzniklé nezávislé státy měly řídit údajnou tezí jeho někdejšího šéfa, někdejšího petrohradského primátora Anatolije Sobčaka: „Odejděte s tím, s čím jste přišli.“
Putinův článek na kremelském webu vyšel nejen v ruštině, ale také v ukrajinštině a prakticky okamžitě na něj reagoval první muž ukrajinského státu Volodymyr Zelenskyj, který odmítl i četná předchozí Putinova prohlášení, že „Rusové a Ukrajinci tvoří jeden národ“. Ostatně Zelenskyj také vyslovil podiv nad tím, že jeho ruský kolega má čas na dalekosáhlé historické úvahy, ale chvilku na osobní setkání se svým ukrajinským protějškem si nenajde.
A rovnou k tomu dodal: „Když mluvíme o vítězství nad fašismem ve druhé světové válce a kolik Ukrajinců v tomto boji padlo, tak na nás zapomínají, zato často zdůrazňují, jak bratrské jsme národy. Jak ale sami Rusové říkají, tohle příliš bratrské není. Spíš to vypadá na Kaina a Abela.“
„Bratr Putin“ ve svém článku jde ale ještě dál a do svých úvah zahrnuje i dnešní Bělorusko: „Rusové, Ukrajinci i Bělorusové jsou dědici Staré Rusi, která byla svého času největším evropským státem. Slovanská a další plemena na obrovském prostoru od Ladogy, Novgorodu a Pskova až po Kyjev a Černigov spojoval jeden jazyk, jemuž dnes říkáme staroruština, ale také hospodářské svazky, a vláda rurikovské knížecí dynastie. Nu a po přijetí křesťanství na Rusi také společná pravoslavná víra. Duchovní volba sv. Vladimíra, který byl knížetem jak novgorodským, tak i kyjevským, v mnoha ohledech určuje naši spřízněnost i dnes.“
Ruský historik Konstantin Jerusalimskij glosuje podobná tvrzení takto: „V Putinově vědomí byla Stará Rus osídlena Slovany a dalšími plemeny. Jenže moc Rurikovců se ani zdaleka nevztahovala na všechny Slovany a ona ‚jiná plemena‘ se Slovany rozmlouvala v germánských, finských, turkických, baltských, semitských a dalších jazycích.
Je jasné, k čemu Putin potřebuje tuto jazykovou fikci – aby si z ní vybudoval most do epochy jazykových nacionalismů. Jenže v praxi nejen ona ‚další plemena‘, ale i slovanská ‚od Ladogy, Novgorodu a Pskova až po Kyjev a Černigov‘ mluvila a psala různými ruštinami.
Putin se dopouští dnes běžné školácké chyby, když tvrdí, že po křtu Ruska spojovala Slovany i další plemena ‚společná pravoslavná víra‘. Křest Rusko připojil k jednotnému křesťanství (přinejmenším do roku 1054), takže ‚duchovní volba sv. Vladimíra‘, již zmiňuje Putin, určuje naši spřízněnost jen do té míry, která může platit pro všechny křesťany světa.
Autor článku by si přál, aby Rusy a Ukrajince spojovalo právě pravoslaví, pokud možno pod pastýřskou rukou Ruské pravoslavné církve. Což je další absurdita. V řadě oblastí Ukrajiny a na většině ruského území nebylo křesťanství rozhodující konfesí ještě v 18. a 19. století. K čemuž dodejme, že duchovní výboje v ruském křesťanství a později pravoslaví lidi spíš rozdělovaly, nežli spojovaly.“
U nás dobře známý autor Dějin Ruska 20. století profesor Andrej Zubov k věci podotýká: „Putin správně konstatuje, že různě se jednotlivé regiony Ruska začaly vyvíjet ve 14. století, a právě tady je třeba hledat základ rozdělení původně ruského slovanstva na tři národy – ruský, ukrajinský a běloruský.
Východní část Ruska zůstala pod nadvládou Zlaté hordy, kdežto tu západní po Olgerdově vítězství nad Hordou v roce 1362 osvobodila litevská knížata. Výsledkem tohoto vývoje bylo vytvoření litevsko-ruského státu… Renesanční Evropa samozřejmě nebyla žádným rájem, ale ve srovnání s Hordou tu život byl docela jiný. Proto se jak Ukrajina, tak Bělorusko staly západnějšími, evropštějšími…“
A ještě názor ukrajinského historika Jurije Šapovala: „Ukrajinští historici, kteří se zabývají staršími dějinami naší země, dobře vědí, že jde o politikum, vymyšlené v rámci ideje ‚bratrského přátelství‘, přesněji řečeno v rámci oslav třísetletého výročí znovuspojení Ruska a Ukrajiny (1654 – pozn. aut.). Toto politikum tvořilo základ zmíněných oslav a byla to klíčová teze všech členů tehdejšího ÚV KSSS.“
A jsme u jádra věci: Putinovi v žádném případě nejde o nějakou historickou pravdu, ale jako vždy jen o ruskou šovinistickou představu přinejmenším o východoslovanském světě bývalého carského Ruska a poté Sovětského svazu. (U Pobalťanů, Středoasijců či Kavkazanů by to bylo podstatně těžší – byť jsou třeba Gruzínci a Arméni také pravoslavní křesťané.)
Ruský prezident vytrvale přiživuje představu, která je hlavně mezi méně vzdělanými Rusy běžná: Ukrajinci a Bělorusové jsou jen jacísi „Podrusové“, kteří by mohli být rádi, že se o ně laskavě hodláme postarat!
Jenže ukrajinští i běloruští vlastenci a zastánci vlastní státnosti si něco takového vnutit nedají – byť pro ně bude souboj s velkoruskou rozpínavostí ještě hodně těžký a hodně dlouhý.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
