Historická studie: Církev nepomáhala nacistům k útěku

Papež Pius XII., který vedl církev v letech 1939 až 1958. ()

„Oltre la leggenda nera“ – tedy doslova: „Co je za černou legendou“ – takový název nese téměř pětisetstránková kniha italského historika Pier Luigiho Guiducciho (Ugo Mursia Editore, 2015). Pojem „černá legenda“ se tu vztahuje k údajným temným stránkám v poválečných dějinách katolické církve. Pius XII. a církev v oné době neposkytovali pomoc nacistickým zločincům na útěku, tvrdí autor na základě desetileté pečlivé práce ve vatikánských, evropských a latinskoamerických archivech. Jeho obsáhlá a bohatě dokumentovaná studie tak ve světle historické pravdy vyvrací mnohé ideologické lži a románové mýty a naopak vyzdvihuje humanitární činnost katolické církve v péči o tisíce nevinných osob, které postihl válečný konflikt a jeho důsledky.

Z předložených dokumentů vyplývá, že představitelé nacistického Německa se vmísili mezi válečné uprchlíky, avšak nikoli za vatikánské pomoci. V mnoha případech se to naopak dělo za podpory spojenecké koalice, která nacisty využívala jako špiony v Sovětském svazu, a tedy za naprostého nevědomí církevních humanitárních organizací. Kniha detailně pojednává o řadě konkrétních případů, mapuje místa, kde se nacističtí zločinci ukrývali, a vyjmenovává obce, které jim vydávaly falešné doklady. Profesor Papežské lateránské univerzity Pier Luigi Guiducci uvedl:

“Mnohé kritiky katolické církve a jejích představitelů jsou neopodstatněné, nespočívají na faktech. A naopak panuje ticho o skutečnostech, které jsou krajně důležité. Zejména je nutné rozlišovat mezi exodem válečných uprchlíků a útěkem nacistických zločinců. Pohyb vysídlenců se týkal statisíců lidí, kteří v charitativních dílech katolické církve nacházeli pomoc, podporu a doprovázení. Na druhé straně byla skupina zločinců – nacistů a jejich spojenců – kteří měli prostředky, své lidi a komplice, známosti a zejména peníze na to, jak uprchnout před spravedlností.“

Nacisté byli připraveni

Ze studie vyplývá, že tuto ochrannou síť si nacističtí zločinci vytvářeli již před válečným konfliktem a v době jeho trvání. Archivy vypovídají o podpoře válečných zločinců ze strany Francie, Rakouska, Jižního Tyrolska, východního Německa, jihoamerických zemí anebo Interpolu. Spojené státy americké přijaly nacisty, aby využily jejich odborné znalosti. Obdobně z archivů vyšly dokumenty, které zprošťují obžaloby japonské válečné zločince výměnou za informace o bakteriologických zbraních. Kde tedy má původ očerňování katolické církve a šířené nepravdy?

“V zásadě v tom, že se vytvořila spíše ideologická než historická situace. Lidé, kterým byla církev nepohodlná – jako ateistickému Sovětskému svazu a jeho spojencům, začali vytvářet celou řadu takovýchto „černých legend“, aby tak znevážili odpůrce komunismu. A papež byl samozřejmě jedním z nich, protože upozorňoval na všechny masakry, které se odehrály ihned po druhé světové válce.“

Dozrál dnes čas natolik, že budeme schopni přijmout historickou pravdu?

“Změnili se historici – podléhají méně ideologiím, protože se vzdalujeme roku 1945, protože existuje katolicko-židovský dialog a také protože jsou tu dosud nebývalé mezinárodní kontakty. Mnozí neznají pravdu o těchto událostech, protože je zaujalo jejich literární či filmové zpracování. Mám na mysli Forsythův „Spis Odessa“ a podle něj natočený film, kteří mnozí berou za literaturu faktu. Pravdou je, že autoři takovýchto „černých legend“ na nich ohromně vydělali – mluví se tu o vraždách, tajných dynamikách, neodhalených tajemstvích. Ale postupem času se tento přístup opouští…“

Už měli novou identitu

O případech nacistických zločinců, kteří vycestovali přes Itálii, kniha podává jasný závěr: do italských přístavů už přijížděli vybaveni novou identitou, a tedy nepravými doklady. Častokrát je doprovázela údajná rodina s malými dětmi, anebo předstírali útěk před komunistickým pronásledováním. Nechvalně známý gestapák Klaus Barbie, tzv. lyonský řezník, nepotřeboval církevní pomoc, protože v janovském přístavu se nalodil s pasem Spojených států amerických. Je tudíž nesmyslné mluvit o domnělé spoluvině janovského arcibiskupa, kard. Siriho, vysvětluje jezuita o. Peter Gumpel:

“Neexistuje ani jeden jediný důkaz o tom, že by janovská kurie a kardinál Siri se svými spolupracovníky chtěli vědomě zachránit nějakého válečného zločince. Takovéto útoky proti církvi jsou tedy zavádějící a nespravedlivé. Ve všeobecné atmosféře napadání katolické církve něco takového nepřekvapuje, ale je nutné dávat velký pozor a rozlišovat, co je historicky ověřené. Něco jiného jsou nepodložené výroky a obviňování. Jsou pro ně nějaké důkazy? Žádné neexistují!!“

Německý historik a jezuita, postulátor beatifikační kauzy papeže Pia XII., napsal předmluvu ke knize svého italského kolegy. Předestírá v ní k úvaze několik témat, která se pojí k historickému bádání v poválečném období.

“První věcí je počet nacistických zločinců – je možné je početně vyčíslit? Odpověď je záporná a musí být záporná! Má to jednoduchý důvod – v mezinárodním právu totiž neexistuje definice válečného zločince. Před válkou na ni nikdo nepomyslel, což v poválečné době vedlo k volnějším nebo přísnějším interpretacím. Platí to nejenom pro historiky, ale také pro jedince, sdružení a samotné státy. K této skutečnosti je tedy nezbytné přihlížet.“

Problémy uprchlíků

Váleční zločinci samozřejmě existovali a nesou závažnou zodpovědnost, nepopírá o. Gumpel, který byl sám nacismem tvrdě pronásledován.

“Můj dědeček byl zavražděn, protože ze své vysoké pozice rozhodně vystoupil proti uchopení moci Hitlerem. Hitler byl mstivý člověk. Dědeček zaplatil životem a naše rodina byla dvakrát donucena k exilu. V deseti letech jsem byl na dva roky ve Francii, aniž bych uměl slovo francouzsky. A po třech relativně klidných letech opět v Berlíně byla náhle zatčena má matka. Dozvěděl jsem se, že bude ještě téže noci bez procesu popravena, a musel jsem jako patnáctiletý chlapec intervenovat u jednoho z vysokých armádních generálů, kteří ještě v té době byli u moci. Byl to rodinný přítel a díky našemu dramatickému nočnímu rozhovoru jsem mohl zachránit svou matku.“

Dále je nutné si uvědomit, pokračuje o. Gumpel, že po válce bylo vysídleno z Povolží a ze Sudet 12 milionů Němců, kteří přišli do různých oblastí Německa. To s sebou neslo problémy jazykového a náboženského rázu (tradičně katoličtí vysídlenci se kupříkladu usadili v protestantském regionu a naopak) a ještě zhoršovalo hospodářskou situaci v zemi. Proto nastává exodus válečných uprchlíků.

“Někteří odcházejí do Frankova Španělska, jiní do Sýrie a Egypta – nikoli proto, že by tyto země byly spojenci Německa, ale pojila je společná nenávist vůči panství Velké Británie, další do Argentiny, jejíž diktátor Peron byl vojenským atašé v Německu a nelíbily se mu popravy generálů při Norimberském procesu. Stovky válečných zločinců se tedy snadno infiltrovaly mezi miliony uprchlíků. Navíc existovalo jedno německy mluvící území, které Spojenci nekontrolovali: Jižní Tyrolsko. Profesor Guiducci ve své knize vyjmenovává 36 míst, která podporovala válečné zločince. Deset leží na území Německa a Rakouska, zatímco 26 v Jižním Tyrolsku. Byla to nejenom města a obce, ale také statky, restaurace, hotely a mnohá soukromá obydlí.“

Vysvětluje německý jezuita na okraj prezentace historické studie s podtitulem „Vatikán a útěk válečných nacistických zločinců“.

Převzato se svolením České sekce Vatikánského rádia.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]