Fotografie dvoulistu z badatelské učebnice dějepisu Soudobé dějiny (2022) FOTO: Snímek Miroslava Vodrážky / se svolením autora
FOTO: Snímek Miroslava Vodrážky / se svolením autora
V roce 2022 vydalo Nakladatelství Fraus ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) badatelský pracovní sešit dějepisu pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia pod názvem Soudobé dějiny. Učebnice tematizuje období od konce první světové války až po 21. století a je výsledkem pětiletého projektu, na kterém pracoval kolektiv osmi autorů-mužů z Oddělení vzdělávání ÚSTR pod vedením Jaroslava Pinkase společně s partnery z Národního muzea a ve spolupráci s dvěma desítkami odborných konzultantů a konzultantek i genderových analytiček.
Projekt byl externě financovaný z programu Ministerstva kultury ČR podporujícího aplikovaný výzkum zaměřený na oblast národní identity a kulturního dědictví (NAKI). Učebnice byla Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR zařazena do seznamu učebnic pro základní vzdělávání a oceněna na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem.
Jak se mohlo stát, že tato odborně a institucionálně silně podpořená učebnice vzbudila kritickou reakci a stala se i součástí sporu mezi vedením ÚSTR a jeho Oddělením vzdělávání, na jehož podporu se postavila i část zaměstnanců, odborových organizací, a dokonce vznikla i petice učitelů dějepisů obhajující tento didaktický materiál?
Variace na domácí zabijačku
Problém učebnice, která vznikla za minulého vedení ÚSTR, příznačným způsobem zachycuje úvodní dvojstrana kapitoly „Co přinesl komunismus?“, kterou netvoří žádný historický či archivní zdroj, nýbrž jeden umělecký obraz z roku 2012 z cyklu Lada od Petra Motyčky, člena známé skupiny Pode Bal. Umělec se inspiroval rukopisem idylických obrázků Josefa Lady, do jehož rámce zasadil důležité události československé historie jako například zradu Karla Čurdy, který prozradil gestapu úkryt atentátníků na Reinharda Heydricha, popravu Milady Horákové nebo sebeupálení Jana Palacha.
Historici vytvářející kapitolu „Co přinesl komunismus?“ si pro úvodní dvojstránku vybrali Motyčkův obraz s názvem Horáková visí!, který však narušili vlastními historizujícími popiskami v podobě heslovitých komentářů, které vložili do uměleckého obrazu. Například u jedné skupiny osob (dospělých i dětí), které jsou k nám otočeny zády, protože sledují oběšenou ženskou postavu na dveřním trámu vesnického stavení, vložili text „nevidíme do tváře – anonymita“ a k samotné postavě oběšené ženy vložili bílé pole se slovem „oběť“, čímž vyjádřili tradiční stereotyp označovat ženy jako „oběti“, byť byly aktivními odpůrkyněmi komunismu. Stojí v této souvislosti za připomenutí, že Milada Horáková byla před několika lety oceněna Ministerstvem obrany ČR na základě výsledků rozsáhlého archivního výzkumu jako aktivní účastnice protikomunistického odboje.
Samotné dílo umělce Petra Motyčky bylo inspirováno žánrovým obrazem Josefa Lady Zabijačka, kde je v centru idylického a radostného vesnického výjevu namalované zabité prase, zavěšené za nohy a rozříznuté v půlce. Ve dvou kádích je jeho rudá krev, přičemž celý výjev sleduje skupina mužů a dětí, zatímco ženy pracují a přináší vařící vodu, z níž se kouří.
Umělec ze skupiny Pode Bal nezobrazil historický výjev, ale rozehrává symbolické napětí, které je přítomno v symbolice žánrové idyličnosti české kultury v kontextu politicko-historické události, jakou byla poprava Milady Horákové. Historici se v rámci učebnicové kapitoly ovšem pokusili umělecký výjev uchopit naopak jako historický výjev, který otextovali jako dobový zdroj. Tím se ale dopustili elementární metodologické chyby, neboť uměleckému dílu podsouvají obsahy takovým způsobem, jako by popisovaly historickou situaci: „Nevidíme do tváře – anonymita“; „Nevíme přesně, co si lidé zachycení na Motyčkově obraze myslí, nevidíme totiž (až na jednu výjimku) jejich obličeje.“
Tyto texty jsou však z historického hlediska nepravdivé, protože dobová specifičnost odsouzení Milady Horákové byla založena na demonstrativní veřejné a neanonymizované akceptaci politické vraždy. Na nejrůznějších veřejných výzvách, aby byla Horáková společně s dalšími souzenými osobami popravena, se podíleli nejen známí představitelé tehdejšího politického a kulturního života, ale i dělnické kolektivy. Součástí dobových rituálů byly navíc masivní veřejné podpisové akce. Tudíž se vše odehrávalo angažovaně a veřejně, kdy naopak známé osobnosti poskytly politické vraždě důležitý společenský kredit. Angažovaly se i známé „tváře“ komunistických žen, které v minulosti dokonce spolupracovaly s Miladou Horákovou v rámci ženského hnutí: Marie Švermová, Anežka Hodinová-Spurná a další následně organizovaly podpisovou kampaň žádající smrt Horákové a dalších osob.
Bytost zbavená dvojího: ženství i lidství
Kdyby autoři učebnice pracovali s historickými zdroji a archivními materiály, mohli by například zjistit, že 9. června 1950, tedy ve stejný den, kdy Státní soud v Praze vynesl očekávané tresty smrti, i nad Miladou Horákovou, publikoval deník Rudé právo propagandistický text populárního komunistického novináře, spisovatele a politika Jana Drdy, nazvaný „Před soudem lidu“. Spisovatel v něm vylíčil Miladu Horákovou jako ženu, která není vlastně ani ženou, a proto její ženství dal do uvozovek. O jedné z nejvýznamnějších českých žen první poloviny 20. století napsal: „Tato ,žena‘ ztratila poslední zbytky lidské podoby.“ Spisovatel Jan Drda nevědomky vyjádřil dobovou totalitární destrukci světa lidství, kdy na základě politické redukce je lidská bytost zbavena dvojího: ženství i lidství.
Zatímco obraz Petra Motyčky Horáková visí! působí v uměleckém diskursu originálně a autonomně, protože svou perzifláží narušuje zavedené kulturní a společenskopolitické kódy, v situaci, kdy je „variace na domácí zabijačku“ vyvlastněna z oblasti vizuálního umění a transponována do odborného diskursu, konkrétně do školního dějepisu, stává se nejen ahistorickým, ale zejména neetickým vyobrazením politické vraždy ženy.
Historik z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Stehlík, jinak též náměstek generálního ředitele Národního muzea, však celý výjev a problém banalizuje slovy, že je to jen „ilustrace výtvarníka, který pojal popravu ladovsky, je to ladovský obrázek někoho pověšeného“. Ve svém zaujetí pro didaktickou metodologii historici ignorují zkoumání archivních pramenů, pracují s nehistorickým zdrojem a historii tak snadno dezinterpretují.
Je přitom paradoxní, že právě Ústav pro studium totalitních režimů už v roce 2008 (tedy v prvním roce své existence) vydal rozsáhlou edici Petra Koury a Pavlíny Formánkové Žádáme trest smrti!, ve které je masivní propagandistická kampaň doprovázející zmíněný politický proces z roku 1950 podrobně přiblížena. Podle historiků-didaktiků však tento obraz umožňuje studentům naopak se učit interpretovat umělecká díla. Může ale médium uměleckého obrazu suplovat médium historického zdroje a textu?
Absence etických praktik
V učebnici dějepisu jsou v úvodu uvedeny i garantky „genderové analýzy“ Johana Jonáková z Genderové expertní komory ČR a Markéta Štěpánová, projektová manažerka Gender Studies. Skutečnost, že u nich zmiňovaná kapitola nevzbudila v rámci „zobrazování“ ženy prostřednictvím „podívané“ žádnou reakci, ilustruje úpadek kritického českého feministického myšlení, jehož součástí je i povrchní institucionalizace genderu.
Pokud komunistický spisovatel Jan Drda nevědomky vyjádřil dobovou totalitární destrukci světa lidství, kdy na základě politické redukce je lidská bytost zbavena ženství i lidství, pak úkolem historika/čky by měla být nejen objektivní historická rekonstrukce události, ale i ochrana lidství a ženství Milady Horákové a nepřípustnost „podívané“ s konotací prasete.
Historiografie 21. století by se měla vyvarovat nejen tradičního pojetí dějin, které bylo většinou „hluboce mužskou záležitostí“, ale měla by být též eticky citlivá k druhým, konkrétně k popravené ženě, a to zejména i proto, že se jedná o učebnici, která má sloužit k osvětě a výchově mladých lidí. Proto by učebnice měla i více zohledňovat etické praktiky, na které poukazuje feminismus v rámci vědy.
Filosofický problém nastíněného didaktického populismu v historiografii a výuce dějin spočívá v tom, že se minulost pojímá jako manipulovatelné „příruční jsoucno“, snadno uchopitelné právě prostřednictvím nehistorických mediálních obrazů, textů nebo promluv. Tím se ale zároveň zakrývá základní problém historie, který se potýká s diskontinuitou, cézurou a zlomem.
Učebnicový didaktický populismus bohužel nabízí falešnou představu, že je možno trhliny v dějinách překrývat prostřednictvím zjednodušené mediální reprezentace dějin, a to třeba jako „variaci na domácí zabijačku“, protože čtení dopisů Milady Horákové, které napsala v pankráckém vězení ve dnech 24. až 27. června 1950, by žádnou útěchu z dějinných ruptur asi nenabídlo.
Nabízí se i feministická otázka. Kdyby autory učebnice nebyli samí muži-historici, ale současné ženy-historičky, použily by pro uvedení kapitoly „Co přinesl komunismus?“ obraz asociující variaci na domácí zabijačku (ženy), nebo by je specifická „citlivost“ odradila nejen od „zneužití“ uměleckého díla, ale i od „podívané“ na popravenou ženu?
Charta 77 nebyla pokusem o reformu socialismu
Historici ve stejné kapitole také tvrdí, že základní prohlášení Charty 77 představuje klíčový dokument doprovázející pokus o „reformu socialismu v Československu“, podobně jako manifest Dva tisíce slov od spisovatele Ludvíka Vaculíka v roce 1968.
I zde je možno doložit, že historici nepracují s historickými prameny, neboť neznají, ignorují nebo vědomě falšují prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977, v němž se explicitně zdůrazňuje, že Charta 77 nechce „vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn“. Právě tato chartistická strategie „nepolitičnosti“ – byť byla zpochybňovaná a hojně diskutovaná v disentu i exilu – umožnila, aby ji signovali nebo podporovali právě i lidé, kteří neměli žádný zájem o reformu socialismu.
Za učebnicovým příkladem historické dezinterpretace československého hnutí za lidská práva se bohužel skrývá i ideologický návod, jak přepisovat historii, neboť v badatelském pracovním sešitu, který je součástí učebnice, se píše: „Řada lidí neodmítala myšlenky socialismu, ale…“.
Kapitola „Co přinesl komunismus?“ odráží způsob nekritické odborné práce, kdy se na jedné straně nadhodnocuje didaktická metodologie, ale na druhé straně se nedodržují základní metodologické historické postupy, ani se neprovádí základní archivní výzkum, což dokládá nejen tvrzení o „anonymitě“ veřejnosti podílející se na popravě Milady Horákové, ale i tvrzení, že Charta 77 usilovala o „reformu socialismu“.
Školní výuka dějin jako pop-historie
Didaktická atraktivnost, založená na historizující kinematografii, televizních ukázkách nebo uměleckých dílech, v sobě obnáší nejen riziko epistemologické pasti z hlediska poznání minulosti, ale jak ukazuje zmiňovaná učebnice, může vyústit i ve vulgarizující dějepisectví, v podobě politické vraždy vizuálně posunuté s konotací visícího prasete.
A právě takové dějiny hájí i pedagogové podepsaní pod peticí, kterou nazvali „Výzva na podporu Oddělení vzdělávání ÚSTR“. I pedagogové chtějí dějiny jako neetickou „podívanou“. Požadují dějiny, kde se umělecký artefakt diskursivně zaměňuje za historický pramen s falešnou interpretací dějin. Jsou to ale i dějiny, kde se ideologicky falšuje historie Charty 77 a v nichž je vyjmuta role StB v 50. a 60. létech a kde není jediné slovo o pracovních táborech v Československu.
Učebnice dějin se vyhýbá i důležitému historickému odbornému pojmu totalitarismus a na místo toho používá lidovější termín „totalitní“ režimy, diktatury nebo ideologie.
V době hyperinflace obrazů a masáže sociálních sítí by se studenti měli spíše seznamovat s kritickým pohledem na média, například v duchu teoretika médií Viléma Flussera, a s kritickou otázkou, co může obraz vyjádřit a co nemůže.
V současném sporu v ÚSTR tak jde rovněž o daleko hlubší otázku: Je správné prezentovat ve školní výuce dějiny jako pop-historii?
Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
