Ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč slouží v domobraně a brání Kyjev proti Rusům FOTO: Volodymyr Vjatrovyč / se svolením autora
FOTO: Volodymyr Vjatrovyč / se svolením autora
Ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč (*1977) pochází ze Lvova, kde také studoval na univerzitě. V letech 2014–2019 byl ředitelem Ukrajinského ústavu národní paměti, od roku 2019 je poslancem ukrajinského parlamentu za stranu Evropská solidarita. Je autorem řady knih, například monografie Ukrajinské 20. století, která vzbudila značnou pozornost a v roce 2020 vyšla též česky. Volodymyr Vjatrovyč žije v Kyjevě, a jako příslušník ukrajinské domobrany jej brání před stále agresivnějšími útoky ruské armády.
Jste známý historik a také poslanec ukrajinského parlamentu. A nyní jako člen domobrany bráníte Kyjev obležený ruskými jednotkami. Jaká ve městě panuje atmosféra? Jak se cítíte jako intelektuál, který se stal válečníkem?
Možná právě proto, že jsem povoláním historik, bylo pro mne snadnější vstoupit do ukrajinské domobrany. Především jsem dříve než jiní pochopil nevyhnutelnost této války, protože dějiny nám ukazují, že v představách ruských vládců není možná existence ruského impéria bez Ukrajiny. Putinovy jasně deklarované záměry obnovit impérium jednoznačně potvrzovaly, že zahájí válku proti Ukrajině.
Vlastně to je pro Ukrajinu jakási odložená válka za nezávislost, k níž nedošlo po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, neboť Rusko bylo tehdy slabé. Zároveň jako historik dobře vím, že Ukrajinci dokážou velmi úspěšně vzdorovat. Situace je pro mne, pokud to tak mohu říct, jednodušší i proto, že jsem se zabýval dějinami ukrajinského povstaleckého hnutí, a jsem prodchnut jeho duchem, což je pro nynější boj s Ruskem dobrá průprava.
A právě takový duch vzdoru nyní vládne v Kyjevě. Zdejší lidé jsou připraveni bojovat, a proto v nich ruský teror nevzbuzuje strach, ale vztek. Atmosféra v Kyjevě mi připomíná Londýn bombardovaný Němci v letech 1940–1941. Jsem si jistý, že Ukrajince to stejně jako kdysi Brity nezlomí.
Jste autorem knihy „Ukrajinské 20. století“, která i v Česku vzbudila značnou pozornost. Co je pro vás v nynější válce vůbec největším zdrojem inspirace z ukrajinských dějin?
Ukrajinské dějiny 20. století jsou příběhem vzdoru za všech okolností. I když jsme většinou nevítězili, vždy jsme v sobě našli až neuvěřitelnou sílu, abychom se znovu vzchopili k dalšímu boji. Po rozpadu Ruského impéria jsme si vybojovali nezávislost, o kterou jsme pak kvůli brutální bolševické invazi zase přišli. Sovětizace, násilná kolektivizace, hladomor, teror, gulagy, vzdor Organizace ukrajinských nacionalistů i Ukrajinské povstalecké armády a disent – to všechno je na naší cestě k obnovení nezávislosti v roce 1991. Právě oddanost Ukrajinců a Ukrajinek myšlence svobody nám po generace dodává novou sílu.
Jsme oba historici, takže dobře víme, jak Putinův režim využívá různé tradice ruského imperialismu. Jenže se zdá, že například Putinovo zpochybňování svébytnosti Ukrajinců jako národa a odmítání ukrajinské státnosti sdílí i většina Rusů. Zbaví se někdy Rusové své imperiální obsese? Může k tomu přispět současné hrdinství a utrpení Ukrajinců?
To je otázka, na kterou budu muset odpovědět poněkud podrobněji. Putin je samozřejmě válečný zločinec, který musí být postaven před mezinárodní tribunál za své zločiny proti lidskosti. Nesmí pro něj platit žádná imunita ani promlčecí lhůta.
Opravdu by bylo velkou chybou vidět příčinu této války pouze v Putinovi, protože Putin je především výrazem vážně nemocné ruské společnosti. Ta je bohužel prodchnuta nenávistí k jiným zemím a národům, ke svobodnému světu. A také touhou vnutit všem ideu „velikého Ruska“, která je pro miliony Rusů důležitější než demokracie nebo blahobyt.
Ruský imperialismus a odmítání hodnot a pravidel civilizovaného světa, hodnot lidského života a svobody – to bylo základem komunistického režimu v Sovětském svazu. A samozřejmě to nezmizelo s pádem režimu. Zhroucení „říše zla“, které přineslo svobodu národům zotročeným Moskvou, označil Putin za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“.
A tento zvrácený pohled rozhodně nesdílí sám. Miliony Rusů uvažují stejným způsobem, a tak „říše zla“ nadále existuje, jen se nyní jmenuje Ruská federace. Bohužel po rozpadu Sovětského svazu nevznikla obdoba norimberského procesu, po vzoru denacifikace nedošlo k dekomunizaci a desovětizaci. Lenin, vrah milionů lidí, je stále v mauzoleu v centru Moskvy a krvavý diktátor Stalin je pro Rusy idolem a pro Putina vzorem.
Rusko je autoritářský stát směřující k totalitě, a faktem je, že to byli ruští občané, kteří si velkou většinou zvolili Putina prezidentem a podporují jeho zločiny. Většina Rusů podporovala ruskou agresi a okupaci na území Moldavska a Gruzie, stejně jako okupaci ukrajinského Krymu a Donbasu. A dokonce i nyní, když ruská armáda ničí ukrajinská města a zabíjí ukrajinské civilisty, tak většina Rusů mlčí nebo rovnou podporuje svého vůdce, který v Evropě rozpoutal svou další brutální válku.
Když ruští vojáci shazují bomby na nemocnice a školy, střílejí do autobusů s uprchlíky, zabíjejí ženy a děti v okupovaných městech a vesnicích, střílejí kněze a učitele – to přece nelze vysvětlit jen tím, že poslouchají Putinovy rozkazy. I ta část Rusů, která nepodporuje Putina otevřeně, ale nedělá nic pro zastavení zločinů Ruska a ruské armády na Ukrajině, nese svůj díl odpovědnosti za tyto zločiny.
Všichni v Evropě by konečně měli pochopit, že toto není nějaká Putinova válka. Je to válka Ruska a Rusů proti Ukrajině a Ukrajincům. A také válka proti civilizovanému světu. Nejen Putin, ale i Rusko a jeho občané musí nést odpovědnost za zločiny spáchané jejich státem a armádou. Svět se musí spojit, aby izoloval „říši zla“, uplatňoval proti ní tvrdé sankce a poskytl Ukrajině zbraně, aby se mohla účinně bránit agresi.
Tuto válku musíme vyhrát společně. Teprve pak bude třeba postavit Putina a další zločince před mezinárodní soud, a také usilovat o to, aby Rusko konečně překonalo své imperiální dědictví a odvrhlo i svou často nelidskou politiku. Rusové musí projít dlouhým a tvrdým procesem, podobným denacifikaci v poválečném Německu. Jen tak bude možné, aby Rusko konečně přestalo být „říší zla“.
Co byste chtěl vzkázat Čechům v časech této války, v níž Ukrajina brání Evropu před agresivním a imperiálním Ruskem? Co by měly Evropa a Západ dělat?
Děkuji občanům a vládě České republiky za jejich podporu, za pomoc poskytnutou Ukrajině a za azyl pro naše ženy a děti. Oceňujeme odvahu českého premiéra Petra Fialy a jeho návštěvu v Rusy obleženém a bombardovaném Kyjevě.
Bojujeme nejen za nezávislost Ukrajiny, ale také za svobodu Evropy. Protože i Evropa je vážně ohrožena, Rusko se totiž nezastaví na Dněpru ani na hranicích Evropské unie. Vždyť vidíte, kolik válečných zločinů Rusové spáchali jen za první tři týdny této strašlivé války!
Voláme o pomoc! Žádáme zbraně, letadla a rakety! Naše ženy a děti prosí NATO o ochranu nebe nad Ukrajinou. Vyzýváme vás všechny, abyste včas rozpoznali velikost nynější hrozby a udělali vše pro brzké vítězství nad agresorem. Tato válka nesmí trvat tak dlouho jako dřívější světové války! A toho můžeme dosáhnout jen společným úsilím.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filozof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.
