KOMENTÁŘ / V úterý je tomu přesně 86 let od chvíle, kdy Československo muselo dle nařízení Mnichovské dohody začít potupně vyklízet pohraničí. Na oné údajné zradě západních velmocí mají lví podíl českoslovenští politici v čele s Edvardem Benešem, kteří dlouho dopředu potajmu s výměnou území za mír souhlasili, ale domácímu publiku to tak jaksi opomněli říct. Hitlerova kampaň proti ČSR, vedená v podstatě už od jeho nástupu k moci, slavila u mnohého západního publika úspěch. Je až zarážející, jak podobné argumenty používal a používá ruský diktátor proti Ukrajině.

Každé výročí vybízí ke vzpomínání. Česká historická paměť je formována právě pocitem zrady velmocí, který sice má své pravdivé jádro, ale zároveň maskuje, jak neblahou roli sehrála naše vlastní politická reprezentace. Západní vzpomínání pak je často zase zploštělé na události ze srpna a září roku 1938. Jenže ona tzv. mnichovská krize nepřišla jako blesk z čistého nebe. Německo se o obhajobu pacifikace ČSR snažilo velice cílevědomě už od roku 1933.

Malý stát ohrožující Německo

Dávno před tím, než přišel argument národní sounáležitostí s utlačovanými sudetskými Němci, tak se v Německu hledaly především bezpečnostní záminky. V roce 1934 vyšel v populárně-naučeném časopise Zeitschrift für Geopolitik v článku „Zur Theorie der Raumdarstellung“ obrázek, na kterém je vyobrazeno Německo ohrožované bombardéry startujícími z ČSR. Popisek praví: „Malý stát ohrožující Německo“.

V roce 1935 pak vyšly pohlednice s titulky „Wer braucht Sicherheit im Südosten?“ a „Wer braucht Sicherheit im Osten?“, které vyobrazovaly obří vojenské formace připravené zaútočit na Němce z území ČSR a Polska. Jenže možná krom samotných Němců Hitlerovi tyhle povídačky nikdo nevěřil. Proto postupně přešel k boji za práva utlačované německy mluvící menšiny.

Ochrana krajanů

Je s podivem, jak tato teze o ochraně krajanů naopak fungovala velice dobře. Němci v Říši, kteří se po zkušenosti z první světové války konfliktu pořád báli, si sice ozbrojený střet s Francií a Anglií kvůli svým krajanům nepřáli, ale „mírové řešení“ v podobě Mnichovské dohody hojně vítali.

Dále čtěte

Česko a Západ nad propastí? Chcete-li pochopit problémy současného světa, kupte si naši novou knihu

Pořiďte si v našem e-shopu novou knihu Nad propastí. Česko a Západ v boji o svobodu a demokracii, kterou jako editor…

Na Západě pak panovala úleva a silnější reakci nevyvolalo ani obsazení zbytku území ČSR po odtržení Slovenska. Hitler se přesto musel potýkat s tím, že mnoho Němců se války bálo. Až po rychlých vítězstvích nad Polskem, ale především nad Francií převládlo v Německu nadšení z vojenských úspěchů.

Rusko už Mnichovů zažilo hodně

V tom je také největší rozdíl oproti současné situaci. Žádná historická analogie nikdy nemůže být dokonalé přesná. Kdybychom chtěli srovnávat mnichovskou dohodu s dnešní dobou, museli bychom počítat minimálně ponížení Gruzie v roce 2008 a obsazení Krymu a východních částí Ukrajiny v roce 2014. Tam totiž jak ruský diktátor, tak jím vedený národ získali pocit, že se jim bude ustupovat stále.

I když je pozice západních států i Česka během otevřené ruské invaze chvályhodná, neměla by překrýt naše dřívější selhání. Po roce 2014 Německo zvyšovalo svou závislost na ruském plynu a i díky jeho silnému odporu nenašel Obama odvahu dodávat Ukrajině smrtící zbraně. Náš tehdejší nájemník Pražského hradu mluvil o Krymu a okupaci východní Ukrajiny jako o fait accompli.

Putin prý není Hitler

Příležitost zarazit ruskou agresi v zárodku už jsme propásli dávno. Teď i kvůli tomu umírají stovky a tisíce statečných mužů a žen z Ukrajiny. Ti, jak správně před kongresem podotkl tehdejší náčelník generálního štábu USA Mark Milley, by se bránili i bez dodávek zbraní. Po našich selháních je ale naší naprosto minimální morální povinností, aby tak činit nemuseli.

Dále čtěte

Zeman slavil s hlásnou troubou Kremlu. Za studené války nebyli vůči Moskvě ani komunisté tak loajální

PORTRÉT / Přítel Vladimira Putina Viktor Orbán a prezident Srbska Vučić, lavírující mezi Evropskou unií a Ruskem, spolu sedí na…

Kritici pokračování pomoci Kyjevu, kteří často opakují argumenty o legitimních bezpečnostních zájmech Ruska, říkají, že Putin přece není Hitler, že to je falešná analogie. Měli bychom ale mít na paměti, že to jsou namnoze ti samí lidé, kteří v roce 2014 říkali, že se spokojí s Krymem, který Rusko potřebuje pro zabezpečení Černého moře, a v roce 2022 pak opakovali, že na zbytek Ukrajiny nezaútočí.

Putin není Hitler asi stejně, jako Mnichovská dohoda z mnoha důvodů není přesnou analogií současné situace na Ukrajině. Nicméně falešné argumenty o legitimním zajištění bezpečnosti bychom měli odmítnout a být si historické paralely s Hitlerovou rétorikou vědomi.