Centrální motivem křesťanského života bez ohledu na konfesi, kterou člověk vyznává, je odpuštění. Odpuštění sobě a druhým. Celá řada velkých osobností církve vyšla z poměrů, které nebyly ideální. Mnoho teologů a teoložek, světců a světic mělo za sebou dost pošramocenou minulost, kterou se jim později podařilo transformovat v život a dílo, ze kterého odezíráme i my, lidé 21. století.
V křesťanském exilu v Itálii se zformovaly dvě velké skupiny křesťanů, kteří přišli po roce 1948 do emigrace v několika vlnách. Jedni se sdružovali v uzavřeném, skoro až sektářském prostředí, do něhož nechtěli vpouštět nikoho, kdo měl jiný světonázor, a už vůbec ne toho, kdo si z nějakého důvodu zadal s režimem, před nímž si nakonec musel zachránit život útěkem.
Druhá skupina křesťanů, kteří přijali východiska druhého vatikánského koncilu a vyšli vstříc obrovské proměně evropské společnosti novými způsoby teologického přemýšlení, služby a práce, byli naopak smířliví k těm, kteří si po srpnové okupaci uvědomili, že šli část života špatným směrem. To, co se jim v jejich druhé fázi života podařilo vykonat v disentu a v exilu pro české věci a pro českou kulturu, je obdivuhodné. Bez vyznání vin, bez odpuštění a smíření by život mnoha lidí úplně ztratil svůj smysl. Tohle přece rodiče a učitelé učí děti a chtějí, aby to přijaly za své. Jsem vděčný, že se na tomto smíření podílela také církev.
Nepamatuji si v polistopadové době nikoho, kdo by byl vzhledem ke své minulosti podroben tak velkému množství detailních otázek a kdo by zároveň opakovaně nevyjádřil lítost nad tím, že se krátký čas svého života vydal cestou, která byla slepá. Myslím si, že věrohodnost a autenticita generála Petra Pavla tkví hlavně v tom, že dokázal odpustit sám sobě, že se vydal na cestu smíření a že za odpuštění poprosil nejprve ty, kteří jsou mu blízko, a pak i nás, jeho spoluobčany. A pokud je něco, co musí oslovit i ty, kteří se ještě rozhodují, komu dají svůj hlas, je to Pavlův – a to nejen na české poměry – pokorný přístup k tomu, co po roce 1990 jako voják a diplomat dokázal.
Chtěl bych mít setinu jeho skromnosti, s níž se bez velkých slov vyjadřuje o tom, pro co ho představitelé demokratických zemí nazývají hrdinou. Chtěl bych mít vnitřní sílu, s níž už po měsíce čelí útokům a pomluvám, které by většinu lidí dávno srazily na kolena. Jako občanský kandidát na prezidenta se o hlasy svých podporovatelů osobně zasloužil. Nepotřeboval dělat kampaň. Nikdy se nesnížil k podpásovým útokům a slibům nesplnitelného. Tohle si, prosím, navždy pamatujme.
Věřím, že volba Petra Pavla za prezidenta České republiky bude mimo jiné i volbou mladých lidí a střední generace pro jejich rodiče a prarodiče. A věřím, že lidé s velkými životními zkušenostmi přispějí svou volbou k důstojné budoucnosti pro své děti a svá vnoučata. Nepochybuji, že se Pražský hrad stane s prezidentem Petrem Pavlem a jeho ženou Evou opět důstojným místem naší národní přítomnosti a po tolika letech se znovu otevře lidem.
Kdyby nám tato volba pomohla pochopit, jak důležité pro lidský život a lidskou vzájemnost jsou odpuštění a smíření, získali bychom spolu s novou hlavou státu naději, že hlas každého jednoho člověka má v zastupitelské demokracii váhu zlata.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.