Centrální motivem křesťanského života bez ohledu na konfesi, kterou člověk vyznává, je odpuštění. Odpuštění sobě a druhým. Celá řada velkých osobností církve vyšla z poměrů, které nebyly ideální. Mnoho teologů a teoložek, světců a světic mělo za sebou dost pošramocenou minulost, kterou se jim později podařilo transformovat v život a dílo, ze kterého odezíráme i my, lidé 21. století.

V křesťanském exilu v Itálii se zformovaly dvě velké skupiny křesťanů, kteří přišli po roce 1948 do emigrace v několika vlnách. Jedni se sdružovali v uzavřeném, skoro až sektářském prostředí, do něhož nechtěli vpouštět nikoho, kdo měl jiný světonázor, a už vůbec ne toho, kdo si z nějakého důvodu zadal s režimem, před nímž si nakonec musel zachránit život útěkem.

Dále čtěte

Kdo je v prezidentské volbě největší Pavlův nepřítel a Babišův spojenec

Ve dnech, kdy se zdá, že Babišovu potápějící se loď opouštějí i dosud věrné krysy, zapomínáme na jeho nečekaného spojence:…

Druhá skupina křesťanů, kteří přijali východiska druhého vatikánského koncilu a vyšli vstříc obrovské proměně evropské společnosti novými způsoby teologického přemýšlení, služby a práce, byli naopak smířliví k těm, kteří si po srpnové okupaci uvědomili, že šli část života špatným směrem. To, co se jim v jejich druhé fázi života podařilo vykonat v disentu a v exilu pro české věci a pro českou kulturu, je obdivuhodné. Bez vyznání vin, bez odpuštění a smíření by život mnoha lidí úplně ztratil svůj smysl. Tohle přece rodiče a učitelé učí děti a chtějí, aby to přijaly za své. Jsem vděčný, že se na tomto smíření podílela také církev.

Nepamatuji si v polistopadové době nikoho, kdo by byl vzhledem ke své minulosti podroben tak velkému množství detailních otázek a kdo by zároveň opakovaně nevyjádřil lítost nad tím, že se krátký čas svého života vydal cestou, která byla slepá. Myslím si, že věrohodnost a autenticita generála Petra Pavla tkví hlavně v tom, že dokázal odpustit sám sobě, že se vydal na cestu smíření a že za odpuštění poprosil nejprve ty, kteří jsou mu blízko, a pak i nás, jeho spoluobčany. A pokud je něco, co musí oslovit i ty, kteří se ještě rozhodují, komu dají svůj hlas, je to Pavlův – a to nejen na české poměry – pokorný přístup k tomu, co po roce 1990 jako voják a diplomat dokázal.

Chtěl bych mít setinu jeho skromnosti, s níž se bez velkých slov vyjadřuje o tom, pro co ho představitelé demokratických zemí nazývají hrdinou. Chtěl bych mít vnitřní sílu, s níž už po měsíce čelí útokům a pomluvám, které by většinu lidí dávno srazily na kolena. Jako občanský kandidát na prezidenta se o hlasy svých podporovatelů osobně zasloužil. Nepotřeboval dělat kampaň. Nikdy se nesnížil k podpásovým útokům a slibům nesplnitelného. Tohle si, prosím, navždy pamatujme.

Dále čtěte

V historických okamžicích je třeba jednat. Zdrženlivost neslouží demokracii

Zdravím Tě, příteli, Michaeli Kocábe! Filosof Jan Patočka kdesi napsal, že historický či politický stůl nebude nikdy čistý. Tento významný…

Věřím, že volba Petra Pavla za prezidenta České republiky bude mimo jiné i volbou mladých lidí a střední generace pro jejich rodiče a prarodiče. A věřím, že lidé s velkými životními zkušenostmi přispějí svou volbou k důstojné budoucnosti pro své děti a svá vnoučata. Nepochybuji, že se Pražský hrad stane s prezidentem Petrem Pavlem a jeho ženou Evou opět důstojným místem naší národní přítomnosti a po tolika letech se znovu otevře lidem.

Kdyby nám tato volba pomohla pochopit, jak důležité pro lidský život a lidskou vzájemnost jsou odpuštění a smíření, získali bychom spolu s novou hlavou státu naději, že hlas každého jednoho člověka má v zastupitelské demokracii váhu zlata.

Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.