Nejnovější zpráva z pekla, kde se nedávno ubytoval Milouš Jakeš

ČTK

Bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš | FOTO: ČTK

Jeden z největších prokremelských kolaborantů z roku 1968, generální komik Milouš Jakeš se ve svých téměř sto letech dočkal a je opět mezi svými. Podle neoficiálních zpráv se již po přijímacích procedurách setkal v pekle s kamarády, zejména s Leonidem Brežněvem, Vasilem Biľakem či Erichem Honeckerem.

Posledně jmenovaný, podobně jako Milouš, čelil ještě zde na zemi trestnímu stíhání za střelbu do neozbrojených lidí, kteří se snažili za komunismu překonat železnou oponu a dostat se do svobodného světa. Mnozí za svou legitimní touhu žít v normálních svobodných poměrech zaplatili cenu nejvyšší, jiní byli „pouze“ na různě dlouhou dobu vsazeni za mříže, aby měli dostatek času přemýšlet nad svou, z bolševického pohledu, neskutečnou drzostí.

Na Jakešovo jméno jsem měl mj. možnost dvakrát narazit za velmi dramatických okolností ve Spolkové republice Německo. Poprvé to bylo ve středu 21. srpna 1968 v západoněmeckém městečku Meggen, kde jsem byl jako čerstvý maturant s kamarádem na pozvání na čtrnáct dní v jedné dobře situované rodině. Tehdy jsem poprvé ve vysílání ještě svobodného Československého rozhlasu a pak v německé televizi zaregistroval Jakešovo jméno spolu se jmény dalších prookupačních kolaborantů. Podruhé jsem se do spolkové republiky dostal až v roce 1987, kdy mi soudruzi milostivě po šestnácti letech opakovaných žádostí a zamítavých odpovědí přidělili tzv. devizový příslib. Jen mně, manželka s dcerou musely zůstat doma – šlo o běžnou záruku, že se ze západní ciziny vrátím. V Mnichově jsem se ve čtvrtek 17. prosince ze zpráv Svobodné Evropy dozvěděl, že Gustáva Husáka vystřídal ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ soudruh Milouš Jakeš. Hned jsem si toto jméno, nechvalně skloňované po násilném potlačení tzv. pražského jara, vybavil.

Svému německému kamarádovi Helmutu Kolmederovi, který se velmi zajímal o dění v naší zemi, jsem vysvětlil, že podle mého názoru se v Československu touto výměnou osob ve vrcholné funkci vedení KSČ velmi přiblížil konec komunismu, protože lidé podobného typu jsou pro Gorbačovovo vedení, které se chce domluvit se Západem, nepřijatelní. Potvrdilo se to mj. i tím, že když o necelé dva roky později trávil Jakeš dovolenou na Krymu a dychtivě očekával pozvání od Gorbyho, který byl na dovolené v sídle snad jen o kilometr vzdáleném, vůbec se této pozornosti od vůdce sovětských komunistů nedočkal. Gorbačov mu pouze telefonicky popřál příjemnou dovolenou.

Dnes už si mnoho mladších lidí ani neuvědomuje, že za socialismu se dalo cestovat jen do několika vybraných zemí, a výraz „devizový příslib“ jim nic neříká. Kvůli politickému nebo náboženskému přesvědčení nebylo možno se účastnit zahraničních konferencí, nebylo možno jet za prací do ciziny. Nepřipadalo vůbec v úvahu se svobodně rozhodnout, kde bude člověk žít a pracovat. Kvůli profesnímu uplatnění nebo prostě kvůli touze být v nejrůznějších ohledech svéprávným občanem pak někteří lidé raději riskovali útěk přes ostře střeženou hranici. Ještě v dnešní době se některé případy řeší u soudu.

Nedávné trestní oznámení se týká například smrti východoněmeckého uprchlíka Hartmuta Tautze, který byl v 80. letech na státní hranici s Rakouskem u Bratislavy roztrhán dvěma psy pohraničníků. Českoslovenští pohraničníci byli přitom za zabití osmnáctiletého mladíka z východoněmeckého Magdeburku odměněni, nebyli za tento zločin odsouzeni, i když se jednalo o drastický příklad vraždy neozbrojeného civilisty. Takových a podobných případů vražd na československých hranicích se svobodným světem bylo bohužel od padesátých let minulého století až do roku 1989 hodně. Jednou z obětí byl i Gerhard Schmidt z NDR, kterého v roce 1977 zastřelili na Tachovsku, když se s manželkou a třemi dětmi pokusil uprchnout do Bavorska. Za tento zločin nebyl rovněž dosud nikdo potrestán. Vraždy se konaly pod taktovkou komunistické strany a jejího vrcholného vedení.

Milouš Jakeš, který byl v době, kdy se zmíněné vraždy odehrály, vysokým komunistickým funkcionářem, si bez výčitek svědomí užíval léta slušného důchodu. V nedávných dnech zemřel. Můžeme jen věřit, že tento vlastizrádce, spoluzodpovědný za smrt a věznění řady občanů, právem skončil v pekle.

Pro některé lidi je pro Jakeše jakousi polehčující okolností, že se nepokusil v listopadu 1989 zastavit revoluční proces silou. To lze však vysvětlit tím, že i přes svůj mentální deficit si jasně uvědomil určité limity. Nemohl se totiž zcela spolehnout ani na Lidové milice, a už vůbec ne na armádu. A hlavně Gorbačovovo vedení by jen stěží – s ohledem na vlastní mezinárodní vztahy – tolerovalo masakrování civilistů v ulicích českých měst.

Milouš Jakeš tedy právem patří do pekla. Je zajímavé, když nahlédneme na stránky tisku, který stále ještě drží palce straně s krví na rukou, že ani nejkovanější komunisté si odchod někdejšího prvního tajemníka strany nijak zvlášť nepřipomínají. Pravděpodobně i pro ně byl tento lidský odpad z různých důvodů těžko stravitelným soustem.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner