Před padesáti lety Husákovo komunistické vedení potlačilo s mimořádnou brutalitou v srpnových dnech 1969 masivní protesty občanů proti sovětské okupaci.

Proti demonstrantům nasadil totalitní režim značné síly, zhruba 30 000 příslušníků Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie), 13 000 členů Lidových milicí (speciální ozbrojené komunistické složky) a 20 000 vojáků. Ti měli k dispozici i 310 tanků a 200 obrněných transportérů.

Podle nejnovějších údajů historiků tehdy zahynulo 7 lidí, mezi nimi i čtrnáctiletý žák osmé třídy základní školy Bohumil Siřínek. Přitom ten neměl s demonstracemi nic společného. Vracel se tenkrát s kamarádem z trampování po Slovensku domů do Písku, došly jim peníze, a tak si je šli v Praze půjčit k Siřínkově tetě, aby mohli jet dál. Na Tylově náměstí byl však hoch postřelen do břicha a o tři dny později zemřel v nemocnici.

Smutné bylo, že na rozdíl od roku 1968, kdy se Češi a Slováci až na pár kolaborantů postavili proti sovětské okupaci, tentokrát velmi tvrdě zakročily proti lidem, kteří si připomínali roční výročí této tragické události, československé bezpečnostní složky. Velkou surovostí se vyznačovali milicionáři, kteří stříleli do neozbrojených lidí, a s velkou pravděpodobností mají na svědomí mrtvé a desítky těžce zraněných.

Zatčeno bylo tehdy více než dva a půl tisíce demonstrantů. Lidé byli několik týdnů drženi ve vyšetřovacích vazbách bez následného obvinění, byli ponižováni dozorci, biti a mučeni při výsleších a byla jim odpírána lékařská pomoc.

Nastal také krutý paradox, když tyhle represe podpořilo zákonné opatření o některých přechodných opatřeních k ochraně veřejného pořádku. To bylo schválené 22. srpna předsednictvem Federálního shromáždění, tedy tehdejším parlamentem. Opatření podepsali i prezident Ludvík Svoboda, předseda parlamentu Alexandr Dubček a předseda vlády Oldřich Černík, jejichž jména předtím skandovali protestující, protože je stále považovali za progresivní komunisty, kteří chtějí umírněný socialismus s „lidskou tváří“ a jsou na jejich straně. Ve skutečnosti si však dotyční chtěli pouze zachránit svoje posty i za cenu zrady svých dřívějších postojů, což se jim s výjimkou prezidenta Svobody nakonec stejně nepovedlo.

Socialistický režim sice tehdy zvítězil nad svými občany a po krátkém uvolnění, nastala tuhá normalizace, kdy lidé byli opět pronásledováni a zavíráni za nepohodlné názory. Ve skutečnosti však komunisté prohráli, když ukázali, že nestojí o dialog, vyžadují pouze slepou poslušnost a s lidmi neumí mluvit jinak než pomocí zastrašování a hrubé síly. Takto ale trvale vládnout nelze, nebo jak praví jedno pěkné přísloví, na bodácích se věčně sedět nedá.

Bohužel muselo uplynout 20 let, než nastal listopad 89 s koncem vlády jedné strany. A po dalších třiceti je nutné si vše připomínat, aby se historie zbytečně nemusela opakovat.

Autor je europoslanec za KDU-ČSL

Revue Forum Banner
Tomáš Zdechovský
Další články autora