Úspěšný advokát nastoupil jako sanitář do rakovnické nemocnice 

Ondřej Mánek. (Jen Ziegler)

Ondřej Mánek. | FOTO: Jen Ziegler

Vyměnil právnické řemeslo za pomoc potřebným lidem v koronavirové epidemii a v žádném případě toho nelituje. Osmatřicetiletý Ondřej Mánek pracuje v jedné renomované pražské advokátní kanceláři jako advokát. Je ženatý, otec dvou dětí ve věku jednoho a tří let, a žije v Rakovníku. To také hlavně rozhodlo, že nastoupil jako dobrovolník do zdejší nemocnice. A jak k tomu došlo? „Já jsem  věděl, že se nabírají dobrovolníci. U nás doma  s tím však přišla manželka, že rakovnická nemocnice hledá dobrovolníky a já se v rámci naší kanceláře nestihl zapojit do dobrovolnictví, v jehož rámci jsme pro e-roušku dělali ochranu osobních údajů a někteří kolegové měli ještě další dobrovolně právnické aktivity,“ uvedl Mánek.

Manželka mu také řekla, ať to určitě vezme, a jelikož nemocnice požadovala rychlý nástup, tak se pražský právník přišel přihlásit už druhý nebo třetí den, a hned jej zapojili. „Bylo to potřeba, protože někteří sanitáři byli nemocní. Já jsem ani nechtěl do velké nemocnice, například do Motola, ale spíše do nějaké menší, protože jsem si říkal, že právě v takových bude málo dobrovolníků. Když jsem nastoupil v Rakovníku, tak jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Také se bojím doktorů a když jsem jezdil kolem nemocnice, míval jsem z toho nepříjemný pocit. No, a v takovém stresu z nemocnice jsem šel na zaškolení. Vzal si mě na starost jeden ze sanitářů, který si dobrovolně vzal směnu a strávil se mnou den, aby mě do všeho dostal a poučil, co a jak dělat. Akorát pro sanitáře to byl den, kdy se toho zrovna moc nedělo.“

FORUM 24 (archiv)

Právník Mánek se stal hlavně tzv. transportérem, což je člověk převážející pacienty na vyšetření. „Nemocného jsme třeba převezli na rentgen, kde jsme mu pomohli, pak ho naložili na sedačku a zavezli zpátky na lůžko. Také jsem rozvážel jídlo. Nejtěžší prací však bylo již zmíněné převážení pacientů. Nejhorší okamžiky asi pro mě byly ty, když někdo přišel na vyšetření na internu s tím, že to nebude tak vážné, ale ono bylo, a toho člověka jsme museli převézt na lůžkové oddělení. A netýkalo se to jenom lidí s covidem. Z toho jsem neměl dobrý pocit,“ objasňuje Mánek.

Jeho vztahy s ostatními pracovníky nemocnice byly dobré, se sanitáři vycházel výborně, rozuměl si i s lékaři a sestrami. „I když já jsem z advokacie přece jenom zvyklý na jiné zacházení. My razíme heslo, že k podřízeným se máme chovat tak, jako by to byli naši  budoucí klienti. Ale ve zdravotnictví je to jiné, tam vztah doktor-sanitář nebo sestra-sanitář   je odlišný než třeba vztah zkušeného advokáta ke studentovi práv. To mě trochu zaskočilo, ale zase si nemohu stěžovat, bylo to korektní a hlavně funkční.“

Velký rozdíl byl mezi jeho dobrovolnictvím v říjnu a únoru. „Asi po dvaceti letech jsem se díky dobrovolnictví opět dostal do rakovnické nemocnice. V říjnu se to všechno teprve tak nějak rozbíhalo. Bylo to něco nového, s čím nikdo neměl zkušenosti, sestry a lékaři toho měli dost. A dokonce některé sestřičky plakaly, když končily směnu a odcházely na šatnu. V únoru už to bylo lepší, protože každý už věděl, jak se zachovat a co má dělat,“ vysvětlil právník.

Nejsmutnější zážitky neměl z toho, když odvážel těla zemřelých pacientů na patologii, ale z převážení těžce nemocných. „Zpočátku jsem se toho bál, že to na mě přijde, a já to budu muset udělat, ale nakonec to nebylo tak hrozné, protože ten člověk už dobojoval a měl to, jak se říká, za sebou. Horší pro mě byly převozy starších pacientů, kteří na tom byli zdravotně dost špatně a to nejenom s covidem.“

Naopak, radost pro něj byla pozorovat cvrkot na gynekologicko-porodnickém oddělení, kde se rodilo poměrně hodně dětí. „V únoru už byla situace v rakovnické nemocnici lepší než na podzim, a největší provoz nastal v porodnických sálech. Sestřičky se smály a říkaly, že lidé jsou už dlouho doma, a tak se rodí hodně dětí. Musím říci, že zdejší porodnické oddělení je opravdu výborné,“ řekl advokát .

A co dala, a čím obohatila pražského právníka tato dobrovolnická činnost? „Já jsem si hodně odpočinul od práce, protože člověk tady nemá čas se dívat na email a nosit svůj pracovní telefon. Měl jsem u sebe jenom ten saniťácký, na který mi hlásili, co mám dělat. Člověk pochopí, že tam se všichni strašně moc snaží pomáhat druhým. Podle mně je práce lékařů, sester a sanitářů nedoceněna. Já jsem často žasnul, jak úžasně a mile se sestry chovaly k pacientům, kteří byli často zlí, protože jim bylo špatně, ale ony to zvládaly v pohodě, s úsměvem a noblesou. Také jsem se tam zbavil strachu z doktorů.“

Práce dobrovolníka u něj samozřejmě změnila i náhled na covid. „Je dobře, že se v médiích objevují zprávy o tom, že se covid týká i mladších pacientů. Jednou jsem vezl z interny tvrdého chlapa, rockera. A ten, když mu lékaři sdělili podezření na covid, se hned sesypal, musel okamžitě na vozík a druhý den už jej kolegové sanitáři vezli s kyslíkovou maskou. A když Vám do toho kamarádi pošlou fotku, jak někde venku společně popíjejí pivo, tak je to fakt hrozné a pokrytecké,“ uzavřel Mánek.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner