FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
Začalo to už při covidové krizi. Po několika týdnech soudržnosti ve společnosti se začali ozývat lidé, kterým něco vadilo. Jednou to bylo „umlčování“ občanů rouškami, jindy šlo o nesympatie k aktuálnímu ministrovi zdravotnictví. Ani po pandemické dvouletce si ovšem nespokojenci nedali pokoj. Začalo je totiž bavit štvát lidi proti sobě, aniž by jim v tom někdo dokázal zabránit.
Jedinci, pro něž bylo jednodušší a pohodlnější uvěřit báchorkám, které šířila dezinformační scéna už tehdy vedená podporovateli Ruska, byli vhodnými „ovcemi“ pro jakoukoliv další akci. Komu totiž nevadí šibenice na protestním shromáždění, nebude se štítit ani dalších projevů nenávisti.
Problémem se na malou chvíli pro šiřitele nenávisti a strachu stala skutečnost, že po nástupu Fialovy vlády úplně nebyl důvod svolávat shromáždění, na nichž by se veřejně nadávalo zástupcům pětikoalice. Tato situace ovšem nevydržela dlouho, protože Babišovým kabinetem nezvládnutou covidovou krizi vystřídala krize energetická.
Ta se i díky paranoidním populistům typu Tomia Okamury ihned stala chybou vlády šéfem SPD nenáviděného Petra Fialy, dorůstající téměř apokalyptických rozměrů. Lidé nebudou mít na zaplacení účtů, senioři doma umrznou a svítit se bude leda na svátek. Obdobné nesmysly Okamura vyprávěl ve svých několikahodinových výstupech na mimořádných schůzích poslanecké sněmovny.
Podporoval ho Andrej Babiš a poslanci hnutí ANO, některá média s diskutabilní pověstí i několik „bojovníků proti covidové šikaně“. Těm se podařilo na Václavské náměstí dostat pár tisíc nespokojených lidí, kteří protestovali proti vládě, přitom podpořili Rusko v jeho snažení obsadit Ukrajinu a z několika jedinců, kteří mysleli, že jdou skutečně demonstrovat za levnější elektřinu, udělat proruské propagandisty.
To, že celé akci velel Ladislav Vrabel, muž, který se nemůže a ani nechce dostat ze 27 exekucí a peníze, které by měl splácet, kryje na svém účtu jeho manželka, nikomu z protestujících nevadilo. Většina totiž ani nevěděla, kdo na pódiu u pomníku svatého Václava promlouvá.
Důležité bylo hlavně to, aby projevy byly dostatečně útočné, urážely konkrétní osoby a sem tam se v nich objevila nějaká vulgarita. Poslanci SPD, kteří to sledovali z davu, byli nadšení a „demonstranti“ zářili štěstím, že si mohli zase někde zahulákat. Bylo jim jedno, že křičeli výmysly, lži a nesmysly, hlavně že „projevili svůj názor“.
Oni vůbec ti, kteří nejvíc bojují za svobodu slova, často hlásají hlouposti, kterým může uvěřit jen méně přemýšlející člověk. Když ovšem takového řečníka někdo okřikne, aby nelhal, hned se ohání svobodou slova a demokracií. Aniž by si uvědomoval, jakou zodpovědnost tyto pojmy pro každého, kdo se jimi chce zaštiťovat, ztělesňují, mají plná ústa jejich obhajoby.
Demonstrace na Václavském náměstí, které je pro tyto události jakýmsi mystickým místem, se opakovaly. Ta odborářská byla k smíchu, naopak hnutí Milion chvilek pro demokracii ukázalo, že ani zdaleka nezmizelo z veřejného povědomí.
Vrcholem však zatím byly protivládní akce 17. listopadu. Letka z celé republiky se rozhodla zkazit oslavy na Národní třídě, narušit akci na Václavském náměstí, namířila k Úřadu vlády i České televizi. Pečlivě organizovaní „nespokojení občané“, často oblečeni do národní vlajky, všude předvedli, jak se chovají fotbaloví fanoušci v méně vyspělých zemích, kde na stadion pustí každého, kdo má na vstupné.
Jestli v minulosti mimopražské lákala Bílá labuť a metro, dnes jsou to protivládní protesty a zpívánky od Ortelu. Na obchoďáky zřejmě už obyvatele z měst mimo českou metropoli a venkova nenalákáme. Pokud by ovšem měli do Prahy jezdit jen provolávat hlouposti, dělat nepořádek a třeba i napadat novináře, kteří jejich chování dokumentují, ať raději zůstanou doma a zkusí si udělat radost třeba četbou nějaké knihy.
