Ruský prezident Vladimir Putin a dnes již bývalý ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Jedním z cílů, které ruský diktátor vyhlásil při zahájení tzv. „vojenské operace“ na Ukrajině, byla „denacifikace“. Mýtus o nacistech se již dávno stal součástí ruské státní ideologie. Před dvěma týdny tento argument zazněl i jako ospravedlnění brutální ruské invaze na Ukrajinu. Jak je to doopravdy s „denacifikací“ Ukrajiny?
Pojmy „fašismus“ a „fašista“ se dávno staly součástí ruské a předtím sovětské oficiální terminologie. Ještě v době druhé světové války, kdy nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz, z oficiálních médií prakticky vymizel pojem „nacismus“ a byl nahrazen obecným „fašismem“. Pravděpodobně tím byl sledován cíl zamezit jakémukoliv přirovnání sovětského socialismu k socialismu německému, jelikož „nacismus“ byl zkratkou pro německý nacionální socialismus.
V každém případě od doby druhé světové války se zprvu pro sovětské a později pro ruské vedení všudypřítomný nepřítel vždy vešel pod nálepku „fašista“. Pokud byste se podívali třeba na stránky moskevské Pravdy z roku 1950, mohli byste se dozvědět, že fašisté z Jižní Koreje napadli soudruhy ze severní části země. „Buržoazní nacionalisté“, disidenti, stejně jako „imperialisté“ ze západního světa byli podle sovětského vedení často vyznavači „fašistické ideologie“.
Tito mytičtí „fašisté“ se opět stali hrozbou pro Rusko minimálně od roku 2014. Vladimir Putin se vrátil k pojmu „nacismus“ relativně nedávno. Právě snaha svrhnout „nacistickou juntu“ v Kyjevě ho „přinutila“ zahájit brutální válku proti Ukrajině.
Je celkem zřejmé, že pro ruský režim je tato rétorika nástrojem mobilizace společnosti v boji proti nepříteli, který je pro společnost srozumitelný. Mytičtí „fašisté“ nebo „nacisté“ jsou pro řadového Rusa pochopitelným a dobře známým symbolem zla, které je nezbytné porazit. Otázkou samozřejmě zůstává, zda Putin sám věří v mýtus, který po celé roky vytvářel, nebo se jedná pouze o ideologický konstrukt, který byl použit pro zahájení války. V obou případech je ale jasné, že představa o „nacistické“ Ukrajině nemá s realitou nic společného.
Ukrajinská „junta“
Ideologie nacismu se zakládala na několika pilířích. Jako správný nacistický režim by kyjevská vláda a Ukrajina jako stát měly splňovat aspoň několik zásadních podmínek: autoritářské vedení, totalitní praktiky, rasový základ ideologie. Všechny tyto body ale v případě Ukrajiny nefungují.
Ukrajina je mladou demokracií, která má nepochybně spoustu problémů, jež je nutné řešit. Je ovšem zřejmé, že se jedná právě o demokracii, jelikož ústředním bodem demokratického systému jsou svobodné volby a klidný přechod moci od jednoho politika ke druhému. V tomto smyslu Ukrajinci jsou až „radikální demokraté“. Za třicet let nezávislosti se na Ukrajině vystřídalo již šest prezidentů. Jedinou výjimkou, kdy prezident dokázal obhájit svoji pozici napodruhé, se staly volby v roce 1999, kdy byl opětovně zvolen prezidentem Leonid Kučma.
I to se však stalo především v důsledku toho jednoduchého faktu, že kromě Kučmy se do druhého kola probojoval komunistický kandidát Petro Symonenko. Naprostá většina Ukrajinců si tehdy, stejně jako teď přála mnohé, jen ne návrat komunismu. Proto v roce 1999 hlasovala opakovaně pro Kučmu. Kromě této výjimky se ani jeden prezident neudržel u moci na druhé prezidentské období.
Nejpřesvědčivější ilustrací těchto ukrajinských nálad byly prezidentské volby z roku 2019, kdy úřadující prezident Petro Porošenko drtivě prohrál s politickým začátečníkem Volodymyrem Zelenským. Autoritářství tedy jednoznačně není příběhem Ukrajiny a razantně se liší od jiných postsovětských republik. Zatímco na Ukrajině se jeden po druhém střídají prezidenti skoro po každých demokratických volbách, v Bělorusku se u moci drží Alexandr Lukašenko již od roku 1994. Ruský diktátor Vladimir Putin stojí v čele Ruské federace již více než dvacet let.
Podobná je situace s totalitními praktikami. Svoboda projevu a shromažďování je v ukrajinské společnosti vysoce ceněna, její omezování může vyvolat vzpouru. Právě to se stalo v listopadu 2013, kdy na Ukrajině vypukla revoluce známá na Západě jako Euromajdan. Tento pojem je ale poněkud zkreslující. Nehledě na to, že první studentské protesty opravdu mířily proti rozhodnutí ukrajinské vlády odstoupit od kurzu evropské integrace Ukrajiny, opravdovou bouři vyvolal až zásah policejních složek a těžkooděnců proti studentům. Revoluce na Majdanu byla především o lidské důstojnosti, hodnotách svobody a proti zavedení totalitních praktik na ruský způsob, o což se snažil prezident Janukovyč a jeho strana v parlamentu.
I v tomto případě se nabízí přirovnání k Rusku a Bělorusku: pokus o změnu Lukašenkova režimu skončil potlačením obrovského množství protestů a zatčením opozičních aktivistů. Jen část stihla ze země uprchnout. Zákaz shromažďování a demonstrací v Rusku již dávno není novinkou, stejně jako vraždy opozičních lídrů (v případě Borise Němcova) nebo mnohaleté tresty odnětí svobody (v případě Alexeje Navalného).
Nově zavedené tresty za jakékoliv zpochybnění válečných strategií Kremlu (od nynějška za protest proti válce na Ukrajině může v Rusku hrozit až patnáct let odnětí svobody), stejně jako hromadné zatýkání i těch stovek a tisíc demonstrantů, kteří se odvážili veřejně vystoupit pro válečným zločinům Putinova režimu, to vše svědčí o tom, že k totalitě směřuje Rusko, nikoliv Ukrajina.
Stoupenci teorie o „ukrajinské juntě“ poukazují na jisté prvky cenzury, které byly zavedeny na Ukrajině v průběhu minulého roku. Na Ukrajině je garantována svoboda projevu, pravdou ale je, že několik televizních stanic bylo zakázáno. Jedná se o propagandistické kanály typu NewsOne, 112, Zik. Tyto televizní stanice patří proruskému politikovi Viktoru Medvedčukovi, který je Putinovým osobním přítelem. Jednalo se o kanály otevřené ruské propagandy a jejich zákaz byl ukrajinskou vládou zdůvodněn zájmem státní bezpečnosti.
Fakt, že je nezbytné zamezit šíření ruské propagandy po vypuknutí agrese na Ukrajině, pochopili už i jinde v Evropě, kde byla výrazně omezena nebo přímo zakázána celá řada televizních stanic a webových portálů. Ukrajinská vláda tento krok učinila preventivně, a jak se ukázalo, jednalo se o správný krok, nehledě na to, že se pak v ruských médiích začaly objevovat zvěsti o „ukrajinské cenzuře“.
Třetí pilíř „ukrajinského nacismu“ by měl spočívat v rasových předsudcích, tedy politice antisemitismu, která je údajně vedena ukrajinskou vládou. Pokud by se tato ruská vize ukrajinského antisemitismu nestala podnětem pro válečné zločiny a hromadné vraždění civilistů, člověk by se mohl nad tím až pousmát. Podle ruské propagandy totiž v čele „nacistické junty“ stojí Volodymyr Zelenskyj – bývalý komik původem z židovské rodiny, který vyrůstal v ruskojazyčném prostředí města Kryvyj Rih na východě Ukrajiny. Rodina Zelenského byla postižena holokaustem a jeho dědeček byl dvakrát vyznamenán jako voják Rudé armády za druhé světové války.
V celém spektru ukrajinské politiky by se jen těžko hledala postava méně vhodná pro vytváření mýtu o „vůdci nacistů“. Zelenskyj dokonce čelil kritice ještě v době prezidentských voleb kvůli tomu, že se nijak nechtěl vyjadřovat k řadě historických témat, která mají právě „nacionalistický“ nádech, jako například k ukrajinskému osvobozeneckému hnutí za druhé světové války.
Důvod je ale celkem zřejmý: Volodymyr Zelenskyj vyrůstal v prostředí a regionu, kde „ukrajinský nacionalismus“ byl sovětskou propagandou využíván jako strašák „fašismu“. Lze celkem opodstatněně připustit, že étos a příběh ukrajinského nacionalismu je (nebo aspoň před dvěma týdny ještě byl) ukrajinskému prezidentovi naprosto cizí.
Propagandistický příběh o „ukrajinském nacismu“ je v ruských médiích přikrašlován několika dalšími prvky. Jedná se především o příběhy všudypřítomného antisemitismu, „uctívání nacistů“, krvežíznivém Pravém sektoru a samozřejmě rusofobii.
Pokud si položíme klíčovou otázku, tedy zda na Ukrajině existuje antisemitismus, odpověď bude samozřejmě „ano“. Jisté marginální projevy antisemitismu na Ukrajině existují, stejně jako v každé jiné zemi. Příznivci odporných antisemitských postojů se vyskytují v Polsku, na Ukrajině, na Slovensku i v České republice. Všude se jedná o zavrženíhodné marginálie, které nijak neovlivňují skutečnou a mainstreamovou politiku v zemi. Pokud ustoupíme od emotivních projevů a podíváme se na čísla, tak „ukrajinský antisemitismus“ se projevil tak, že v posledních prezidentských volbách zvítězil kandidát židovského původu se ziskem 73 % hlasů voličů. Jen stěží by se hledala lepší ilustrace „ukrajinského antisemitismu“.
Podobně vypadá situace i s radikálními hnutími na Ukrajině, která jsou často využívána v ruské propagandě, stejně jako jejími stoupenci zejména v České republice. Je nutné si uvědomit, že Ukrajina je de facto ve válce od roku 2014, což nepochybně posiluje radikálnější postoje ve společnosti, ba přímo nacionalistický étos. Otázkou ale zůstává, do jaké míry to dopadá na ukrajinskou společnost. Jako odpověď na tuto otázku může sloužit ten nejlepší průzkum veřejného mínění, který v demokracii existuje – volby.
První volby po ruské anexi Krymu a agresi na Donbasu proběhly na Ukrajině v říjnu 2014. Obávaný Pravý sektor, kterým neustále straší ruská propaganda, získal ve volbách 1,8 % hlasů. Umírněnější nacionalistická strana Svoboda získala 4,7 %. Po pěti letech Svoboda získala pouhých 2,15 % voličských hlasů. Toto jsou reálná čísla podpory nacionalistických hnutí na Ukrajině. Zbytek jsou pouhé spekulace a propaganda.
Stoupenci teorie „nacistické“ Ukrajiny rádi vytahují fotky z fronty některých dobrovolnických praporů, na nichž si má pozorný divák všimnout i hákového kříže. A tady je nezbytné se vrátit k původní otázce, zda existují na Ukrajině nacisté nebo antisemité. Ano, stejně tak jako v jakékoliv jiné zemí. Tomu nahrává i ruská agrese, která stupňuje radikalizaci názorů.
Ano, někteří z nich logicky šli bojovat proti Rusku na východní frontu. Nijak to ale neovlivňuje obecné názory ve společnosti ani státní politiku. Čísla nelžou. Snaha na základě několika fotek vytvořit dojem o „fašistickém státě“ je chabou snahou propagandy, která se ale bohužel stala jedním z pilířů tisíců lidských tragédií.
Bandera a rusofobie
Dalším oblíbeným tématem ruské propagandy je ukrajinské „uctívání nacistických kolaborantů“, čímž je míněn především Stepan Bandera.
Jeden článek je příliš krátký na to, aby v něm bylo možné vysvětlit celou problematiku ukrajinského meziválečného nacionalismu a rozporuplnost osobnosti Stepana Bandery. Zvídavý čtenář si může přečíst novou knihu Davida Svobody Jablko z oceli, která vyšla v Praze minulý rok a poskytuje komplexní pohled na příběh ukrajinských nacionalistů.
Podstatné je, abychom pochopili charakter onoho dnešního „uctívání“ Bandery a ukrajinských nacionalistů z meziválečného období. Jakkoli rozporuplný odkaz po sobě zanechali ukrajinští nacionalisté, toto hnutí se stalo symbolem ukrajinského vlastenectví a vzdoru vůči okupantům. Právě tento étos, nikoliv bezvýhradnou podporu všem činům ukrajinských nacionalistů dnes vyjadřují ti, kdo prvního ledna každý rok pochodují v centru Kyjeva.
Ano, zejména pro Poláky to může být iritující, stejně jako pro izraelského velvyslance na Ukrajině. To ale nic nemění na tom, že Ukrajinci v době války hledají podporu v historických příbězích, i kdyby nebyly jednoznačné pro všechny strany. Ostatně najít v dějinách meziválečné střední či východní Evropy politika, který by jednal v rukavičkách a byl jednoznačně na straně dobra pro všechny – to by byl nesmírně složitý úkol. Na těchto průvodech nezní antisemitská hesla, jen „Sláva Ukrajině!“ a „Smrt nepřátelům!“. V současné době tato hesla znějí po celé Ukrajině, buď v okupovaném Chersonu, ostřelovaném Kyjevě, nebo dosud spíše klidném Lvově.
Nakonec i tyto pochody v centru Kyjeva opět vyzdvihují stejnou otázku: Jaký je reálný dopad těchto nacionalistických hnutí na Ukrajině? Odpověď byla uvedena výše, společně s výsledky parlamentních voleb. Pokud by každý stát v Evropě, ve kterém nacionalisté (buď radikální, nebo umírnění) mají podporu v rozmezí několika procent hlasů voličů, měl být označen za „nacistický“ a z tohoto důvodů bombardován, tak by se raketovému ostřelování nevyhnula ani Praha, Bratislava či Vídeň.
Posledním zásadním bodem ruské teorie o „nacistické Ukrajině“ je údajná rusofobie a utlačování rusky mluvících obyvatel. Toto tvrzení je absurdní a může to tvrdit pouze člověk, který nikdy nebyl na Ukrajině, třeba v Charkově nebo v Chersonu. Pravdou je, že tzv. „jazykový zákon“, který prošel ukrajinským parlamentem před dvěma lety, v žádném případě nezakazuje používání ruštiny. Nejjednodušším důkazem toho by mohla být ještě před několika týdny procházka ulicemi druhého největšího města Ukrajiny – Charkova. Jen stěží by tam člověk uslyšel ukrajinštinu.
Teď ale taková procházka již není možná – město je neustále ostřelováno, ruské rakety dopadají každý den do obytných čtvrtí i v centra města. Charkov, kde naprostá většina obyvatel mluvila rusky a kde žije spousta etnických Rusů, se statečně brání ruské armádě, která město přišla „osvobodit“. Putin dosáhl přesného opaku, mytická „rusofobie“ se nyní opravdu stala skutečností. Ukrajinci budou Rusy nenávidět po celé generace. A především právě ty rusky mluvící, protože paradoxně právě města, kde naprostá většina lidí mluví rusky, se stala terčem masivního útoku – Charkov, Cherson, Mariupol, Berďansk.
Paralelní realita
Rusko již delší dobu utváří vlastní svět, který překonává i Orwellovy vize. Kruté tresty za vyjádření nesouhlasu s válkou pro vlastní občany jsou doplněny odpojením sociálních sítí v zemi. To nepochybně napomůže vytváření paralelní reality a vlastní „pravdy“. Ministr zahraničí Ruské federace Sergej Lavrov po jednání s ukrajinským protějškem Dmytrem Kulebou oznámil novinářům, že „Rusko Ukrajinu nenapadlo“. Rovněž přiznal, že jeho armáda bombardovala porodnici v Mariupolu. Údajně se tam schovával ultraradikální prapor Azov. Nehledě na to, že ještě den předtím v ruské státní televizi bylo oznámeno, že Rusové porodnici nebombardovali a podle jejich verze Mariupol ostřeloval právě Pravý sektor.
Snímky a videa prchajících těhotných žen, které utíkaly před ruskými raketami, Lavrova do rozpaků určitě nepřivádí. Zcela jistě v Rusku budou lecčemu věřit. Propaganda proti Ukrajině v ruské televizi funguje již řadu let a je zbytečné si něco nalhávat. Naprostá většina Rusů agresi proti Ukrajině podporuje. Protože věří, že v Kyjevě sedí velitel „nacistické“ junty Volodymyr Zelenskyj, v zemi řádí radikální nacionalisté a na východě je utlačováno rusky mluvící obyvatelstvo.
Je ale nezbytné si uvědomit, že tragédie, která se dnes odehrává na Ukrajině, se stala možnou nejen díky ruské televizi. Každý západní novinář, který vyzdvihoval hrozbu „ukrajinského nacismu“, každý režisér, který ve svém dokumentárním pořadu podával zkreslující obrázek Ukrajiny a z marginálního prvku ukrajinských radikálů vytvářel obraz hrůzostrašné síly, každý politik, který při každé možné příležitosti nezapomínal zdůrazňovat téma „banderovců“ – všichni přidali svoji špetku lži.
Tato lež se nakonec stala důvodem pro hromadné vraždění civilistů a nekonečný řetězec lidských tragédií. Tato válka nemá reálný důvod ani záminku. Tento tragický příběh je od začátku postaven na lži. A je vskutku načase, aby pravda začala již vítězit.
Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.
Aktuálně se autor nachází v západoukrajinském Lvově a je připraven jej společně s ukrajinskou armádou a teritoriální obranou hájit před ruskou válečnou agresí.
