Hluboký omyl Martina Gromana: Babiš nekoupil kulhajícího koně, ale zbraň, kterou se pokusil zničit demokracii

Martin Groman  (Cena Ferdinanda Peroutky / se souhlasem)

Martin Groman | FOTO: Cena Ferdinanda Peroutky / se souhlasem

Na konci roku 2021 vydalo nakladatelství Zeď zajímavou a cennou knihu Babišistán, v níž se řada novinářů, publicistů a dalších přispěvatelů ohlédla za érou někdejšího ministra financí a premiéra Andreje Babiše. Většina z nich našla na jeho působení řadu závažných špatných rysů a vesměs se shodují v úsudku, že bývalý předseda vlády poškodil česká média tím, že si v roce 2013 koupil vydavatelství Mafra. Tento prostý fakt popírá ve svém textu historik Martin Groman. Předkládá čtenářům celou řadu naprosto absurdních tvrzení, která považuji za nutné uvést na pravou míru.

Gromanův text má titulek „Zítra asi koupím kulhajícího koně“. Vychází v něm z přesvědčení, že vydavatelství Mafra v podstatě nehraje v české společnosti zásadní roli. Jeho neuvěřitelný text vrcholí těmito slovy: „Babišův vliv na česká média je ve skutečnosti minimální a žádnou svébytnou etapu nepředstavuje.“ Takto pokřivený pohled na naši realitu nelze nechat bez odpovědi. Projděme si proto Gromanova sdělení postupně.

()

Historik se plete hned na počátku, když naprosto mylně definuje Babišovy voliče jako čtenáře Blesku, z čehož vyvozuje, že by se bývalému premiérovi více hodilo koupit vydavatelství Ringier, které nejsilnější bulvární deník tehdy vydávalo. „Pokud by Babiš koupil bulvární deník, vsadil by na jeho schopnost oslovit předpokládané voliče svého hnutí ANO.“ Jenže předpokládanými ani faktickými voliči hnutí ANO v roce 2013 nebyli ti dnešní, tedy zejména bývalí příznivci Paroubkovy ČSSD či komunistů, ale zklamaní podporovatelé demokratických stran, v první řadě ODS. Je to patrné nejen ze všech průzkumů, ale hlavně z výsledků voleb.

Podle Gromana se ti, kdo Babišovi poradili, aby koupil Mafru, ve svých plánech přepočítali. „Vliv Mladé fronty DNES i Lidových novin již upadal, postupně byl oslabován nástupem internetové ,blogovací‘ žurnalistiky,“ píše se v článku. I zde je zásadní chyba. Za prvé Groman ignoruje každodenní možnost agenda settingu, tedy nastolování agendy, v němž MF DNES vždy hrála zásadní roli. Když tento list přinesl na titulní straně významné zjištění, tak jej okamžitě přebírala všechna další média včetně televizních stanic. Ohledně Lidových novin je to zase vliv na konkrétní skupinu lidí zejména z řad inteligence. Je to tedy vliv na lidi, kteří mají ve svém okolí vliv na další lidi. Obojí je pro politika nesmírně důležité, zvláště pokud má za sebou tolik problémů, o nichž by se v normálních novinách psalo, jako Babiš. Skutečnost je taková, že si Andrej Babiš koupil moc nad titulními stranami nejvlivnějších kritických novin, čímž zásadně přidusil šíření kritiky vůči sobě. Vliv kritické žurnalistiky byl zmenšen a řada čestných novinářů byla zahnána do méně sledovaných médií a takřka do undergroundu.

Miliony čtenářů 

Za druhé je velmi zvláštní, že si Martin Groman neuvědomuje, jaká další média Babišovo impérium ovládá. Tak předně server iDNES.cz, jeden z nejnavštěvovanějších zpravodajských webů v naší zemi. Nepříjemná fakta o Babišovi zde již skoro devět let nenajdete. Dále se jedná o deník Metro, regionální týdeník 5+2 se statisícovým nákladem a masovým odběrem a nejposlouchanější české rádio Impuls. Kritické postoje vůči Babišovi zde nejsou, na Babišově viditelnosti ale pracují denně. Patří tam i server lidovky.cz nebo bulvární Expres.cz a televize Óčko. A to jmenujeme jen média s největším dosahem. Skupina Mafra na svém webu uvádí, že má pravidelně 3,24 milionu čtenářů tisku a měsíčně 7,4 milionu návštěvníků internetu. Značnou roli v tom hrají i desítky lifestylových magazínů včetně nejprodávanějších časopisů pro ženy. To na kulhajícího koně přece jen nevypadá.

Jakub Železný (Pavel Hofman / FORUM 24)

V další části Groman píše: „Politické skandály a kauzy dnes již nemají zdaleka ten dopad, jaký mívaly v 90. letech minulého století a v první dekádě století současného.“ Je sice pravda, že společnost je fragmentovaná, ale autor zaměňuje příčinu a následek svého tvrzení. Skandály Andreje Babiše neměly dopad právě proto, že třetinu mediálního trhu vlastní a další třetinu si zavázal inzertně prostřednictvím holdingu Agrofert, což je věc, kterou Groman zcela opomíjí v celém svém příspěvku.

Jelikož Groman nepůsobí jako běžný novinář a věc zjevně pozoruje pouze zvenčí, mýlí se i ve svých tvrzeních o žurnalistické profesi, když hovoří o deprofesionalizaci žurnalistiky. Do novin samozřejmě nikdy nepsali výhradně vystudovaní novináři, ale prostě ti, koho noviny otisknou. To je ale podle Gromana věcí dneška. „A dnes už ani toto není podmínkou, psát a publikovat může každý, kdo má přístup k internetu,“ píše historik. Srovnává ale nesrovnatelné. Jistěže si kdokoli, kdo se pro to rozhodne, může bez problému založit blog nebo prostě napsat status na facebook. Ale v žádném případě, pokud nejde o extrémně zajímavý příspěvek s desítkami tisíc sdílení, nelze dopad jakéhokoli příspěvku kdekoli na internetu srovnávat s publikováním v zavedených a úspěšných médiích. Facebookový status je marginálie. 

Kde je vydavatel?

Groman novináře poměrně hodně kritizuje. „Osobní ručení zkušeností, vzděláním nebo osobnostními kvalitami, dříve pro věrohodný výkon profese novináře poměrně zásadní, dnes váží málo,“ tvrdí. Kde na toto své arogantní tvrzení přišel, je vskutku záhadou. Přitom úplně opomíjí to, komu každý novinář vlastně ručí za svoji práci a kdo hodnotí jeho kvality. To není ani čtenář, ten zná až výsledek jeho práce, ani vnější pozorovatel. Tou osobou je vydavatel, na kterého Martin Groman naprosto zapomněl. A tím vydavatelem je v Mafře bývalý premiér Andrej Babiš. Jen velmi těžko si můžeme představovat, že by kterýkoli výše postavený zaměstnanec tohoto vydavatelství Babišovi ručil například „zkušeností, vzděláním nebo osobnostními kvalitami“. Tam se ručí něčím úplně jiným.

Podle Gromana se česká média stala v posledním desetiletí mnohem lokálnějšími. Z hlediska člověka, který v médiích pracuje, nutno podotknout, že opak je pravdou. Internet otevřel daleko více možností ukazovat zahraniční dění a také se to děje. Lokální je výhradně nastavení většinového českého konzumenta a to se s tím, jak dospívají generace nezasažené bývalým režimem, zlepšuje. Groman to dokazuje tvrzením, že „velké deníky své novináře v pro nás podstatných místech planety v zásadě nemají“. Česká republika má ale jen dva skutečně velké deníky: MF DNES Andreje Babiše a bulvární deník Blesk. Když Groman volá po světovosti, neuvědomuje si, že jakékoli světové postupy jsou naprosto proti Babišovým zájmům. Vždyť kdyby jeho média byla světová z hlediska profesionality, musela by v podstatě permanentně psát o něm a jeho překračování pravidel.

Týdeník FORUM (FORUM 24)

Když se ale historik věnuje zamykání mediálního obsahu, má naopak jednoznačně pravdu. „Snaha zpoplatnit internetový obsah pak ještě více místní média zapouzdřuje mezi svými publiky, ve vlastní – často uměle, tedy marketingově – vytvořených bublinách.“ To je smutná pravda a nejlépe ze všech českých médiích to dokazuje fungování Deníku N.

Gromanovi se nelíbí, jak se rozmohla tzv. CTRL+C CTRL+V žurnalistika, kdy se často vytvářejí články výhradně na základě třaskavých sdělení na sociálních sítích. Podle něj tím vzniká prostor pro politické hráče, aby média ovlivňovali. „Stačí se ostře vyjádřit (…) a jste bez práce součástí zpravodajství. Některé televizní pořady dokonce po vzoru svých youtuberských předloh rovnou vycházejí z toho, co politik napsal na některou sociální síť (…). Novináři se tak masivně stávají nástrojem schopných komunikátorů.“ A opět – Martin Groman kritizuje jeden fenomén, ale zapomíná, kdo je skutečným nástrojem: zaměstnanci médií, která schopný komunikátor přímo vlastní!

Síla veřejnoprávnosti

V další části článku se Groman věnuje Českému rozhlasu a České televizi. Zde je zarážející jeho tvrzení, že veřejnoprávní média dříve nebyla chápána jako mocná, ale nyní „nabírají na síle“. Vůbec není jasné, jak k této tezi Groman došel. Česká televize z politického hlediska již nehraje příliš významnou roli a její zpravodajství je ohledně chování oligarchů v podstatě bezzubé. Český rozhlas si stabilně drží své publikum, ale ani zde není nijak znát, že by rostl jeho vliv. 

Podle Gromana se nelze politikům divit, že usilují o vliv na média. „Tu koupí vydavatelství jako Andrej Babiš, tu obsazením míst v kontrolních radách, tu starým osvědčeným tlakem na vedení redakcí apod.“ A zase – jako by šlo o nějaké oddělené, banální kroky. Nejde. Toto všechno totiž dělá jeden konkrétní člověk: Andrej Babiš. A to je zásadní věc. Groman naprosto přehlíží skutečnost, že žádný jiný politik nezaměstnává ani jednoho jediného novináře. Babiš jich přitom zaměstnává doslova stovky a do desítek redakcí dosazuje poslušné šéfredaktory. Nikdo soudný přitom nepochybuje, že o šéfredaktorech rozhoduje osobně podle svých potřeb.

Groman dokonce tvrdí, že Babiš drží v rukou „médium takřka bezmocné“. Jistě, MF DNES již nenastoluje agendu, ale to proto, že agenda, kterou by normální noviny tiskly, je pro tento list již dlouhá léta zapovězená. Jinak jsme ale výše ukázali dosah médií z vydavatelství Mafra, což podobné tvrzení naprosto vyvrací. Vezměme si příklad – před časem právě MF DNES přinesla informace o „podivném financování STAN“ právě ve chvíli, kdy se uvažovalo o možnosti, že by šéf hnutí Vít Rakušan mohl kandidovat na prezidenta. Ukazuje se, že informace dokonce nabízela novinářům konkrétní PR agentura. A co se nestalo? Začala se tím zabývat i další média a vůbec nikdo se nezeptal, komu se hodí takové informace zveřejňovat. Starostové a nezávislí měli problém a ten zkomplikoval například jednání o důvěře vládě Petra Fialy.

Naše krásné Lidovky

A teď si odcitujeme asi nejvíce zarážející část Gromanova textu:

„(…) nelze mluvit o éře Andreje Babiše a jeho vlivu na média jako o české berlusconizaci. (…) Dopad vlastnictví jednoho vydavatelství je sice varovný, ale rozhodně ne tak masivní, jak se to před lety povedlo italskému premiérovi. S jistou nadsázkou by se dokonce dalo říct, že by Babišův případ mohl mediální sféře paradoxně prospět, dokonce právě u jím vlastněných periodik. Pokud by se, tak jako se o to občas snaží Lidové noviny, odhodlaly místo předpokládaného obranářství svého majitele otevřeně kritizovat, a to na základě fundované argumentace, a ne emocionálně vyšponované kampaně, které podléhají jiná média.“

Nora Fridrichová je přední česká novinářka známá především z pořadu 168 hodin v České televizi (ČTK)

Gromanovo tvrzení je šokující a ukazuje hned několik věcí. Historik nezná či ignoruje vliv celého koncernu Agrofert, který zásadně ovlivňuje nejen svá média, ale i řadu médií dalších. Historik nejspíš vůbec nesleduje nejsledovanější televizní stanice, tedy TV Nova a FTV Prima, nečte regionální Deníky nebo média Daniela Křetínského. A už vůbec nečte Lidové noviny, které fungují naprosto opačně, než popisuje. 

Zde je několik ukázek oné „fundované argumentace“ z Lidových novin, konkrétně z pera jejich bývalého šéfredaktora a Babišova osobního přítele.

Lidové noviny například vydaly v roce 2016 desítky článků proti policejní reorganizaci, kterou Babiš ostře kritizoval a kvůli které bude pravděpodobně navždy nenávidět Milana Chovance. Jeden článek se jmenoval Oranžová temnota vzplála a Léko napsal: „Ministr Chovanec po sérii zákeřných faulů porazil naivně hrající pestrobarevný tým, jehož kapitánem byl Babiš. Chovanec si mohl dovolit hrát nečistě, protože před zápasem mu rozhodčí slíbil, že pokaždé, když bude mít míč u sebe, zavře oči a protestujícím hráčům soupeře dá žlutou kartu nebo rovnou červenou.“ – Lidové noviny, 17. 6. 2016

Nebo si přečtěme další perly:

„Babiš patří do tábora lidí, kteří přesto, že slyší zaručené zprávy o blížícím se konci světa, vezmou si rýč, vykopou díru a zasadí strom.“ – Lidové noviny, 26. 5. 2017 (po zveřejnění nahrávek Skupiny Šuman)

„Na co Babiš narazil, je tzv. deep state (hluboký stát), což je nový výraz používaný západními politology zejména po nástupu Donalda Trumpa. Jinde, třeba v Itálii, se tomu říká chobotnice, u nás se uchytilo slovo matrix, ale používá se i systémová smlouva, což je vyšší a rozšířená varianta známé opoziční smlouvy mezi Klausem a Zemanem. V praxi jde o velmi pevnou mocenskou strukturu s dlouhodobou strategií ovládnout zejména zákonodárství (mít vždy více než 101 poslance), mít pod kontrolou regulátory (antimonopolní úřad, ČNB, regulátor sektoru energetiky apod.), tajné služby, policii, justici, tedy státní zastupitelství a soudy, média a velvyslanecké posty v klíčových zemích.“ – Lidové noviny, 20.10. 2017 (předvolební text šéfredaktora)

Speciální roli sehrál Léko během koronavirové krize. Například 2. 4. 2020 se ve sloupku Šťastné Česko! Léko pustil do tehdejšího šéfa Ústředního krizového štábu (který Babiš dovolil aktivovat až velmi pozdě, a ještě ne právě dle zákona, pozn. red.) Jana Hamáčka. „Nevíme, kdo poradil premiérovi, aby šéfem krizového štábu jmenoval Jana Hamáčka, ale dát tak skvělého koně pod skomírající sociální demokraty svědčí o tom, že Andrej Babiš je prvotřídním filantropem, protože svému koaličnímu partnerovi opravdu přeje úspěch,“ začal svůj text Léko. Předsedovi vlády to ale nikdo neporadil. Fakt, že ministr vnitra tento štáb řídí, prostě jen odpovídal zákonu. Hamáček si pak dovolil dát dohromady ekonomický tým. Podle Léka by se ale měli ekonomikou zabývat pouze premiér a ministryně financí. 

„Je dost pravděpodobné, že příštím hlavním hostem nedělního diskusního pořadu veřejnoprávní televize Otázky Václava Moravce bude Švejnar. Kromě Hamáčkova ekonomického týmu, jehož členové budou před kamerami televize školit ekonomické ministry Babišovy vlády, co dělají špatně, co by měli dělat jinak a hlavně lépe, vládní kroky čím dál hlasitěji budou kritizovat i ekonomičtí ministři zcela stínového kabinetu tzv. demokratických stran,“ uvedl Léko.

Jen o den později, 3. 4. 2020, vyšel v jeho rubrice Lékárna text Sobci proti Rašínovu státu. V tomto článku připomíná Léko situaci z roku 1922, kdy se hospodářství mladičkého státu jen pomalu vzpamatovávalo, a Rašín tedy na všechny apeloval, aby se uskromnili a nepožadovali výhody. To je podle autora článku podobné koronavirové krizi, a tak v narážce zejména na podnikatele, na které tvrdě dopadl tzv. lockdown, Léko píše: „Však už slyšíme hlasité výkřiky některých, jak hned nastavují ruku ke státu k náhradě škod, přestože sami nouzi nemají. Škody utrpíme všichni, chudí i bohatí, ale povinností státu je postarat se o ty skutečně potřebné, které současná krize vehnala do zoufalých a neřešitelných situací. Musí pomoci sociálně slabým rodinám s dětmi, samoživitelkám, zaměstnancům, kteří přijdou o práci, malým podnikatelům, kterým se zavřely obchody a provozovny a již nemají z čeho žít. Těm, kdo by bez pomoci státu tuhle krizi nezvládli a nevzchopili se. Nikoliv těm, kdo v klidu přežijí, ale nevydělají, kolik očekávali.

Jolana Mungengová (Alena Spálenská / FORUM 24)

24. 4. 2020 vyšel z dnešního pohledu asi nejpozoruhodnější článek s titulkem Hvězdou na mapě Evropy. Jedná se o text neobyčejně pochvalný pro Babišovu vládu, jaký byste s klidem mohli publikovat v komunistickém tisku v roce 1977. Léko upozorňuje čtenáře, že ze sledování televize nebo jiných médií mohli získat dojem, že všechno je v době karantény špatně. Ale šéfredaktor Lidových novin přišel sdělit, že opak je pravdou. 

„Politici tzv. demokratické opozice denně vydávají prohlášení, že by celou krizi s koronavirem řešili úplně jinak a hlavně mnohem lépe. Tento sbor přichází většinou s naprosto nerealistickými a populistickými návrhy, na jejichž konci svítí stamiliardové ztráty, které by měli uhradit daňoví poplatníci,“ napsal Léko. Opět je tu tzv. demokratická opozice, tentokrát se však mluví o populistických návrzích. Když se tu dnes těsně před volbami rozdávají pětitisícové balíčky seniorům, člověk by se až zasmál. Léko uvádí, že v době krize v roce 2008 podnikatelům a firmám tehdejší vláda nepomohla, ta Babišova naopak dělá, co může. „Problém těchto politiků spočívá v tom, že v mocenských křeslech, kam se již pěkně dlouho marně touží dostat, někdo už sedí, jenže ne kvůli tomu, že by Andrej Babiš a Jan Hamáček možnost sestavit vládu vyhráli v loterii. V demokracii rozhodují volby a pro naši zemi je opravdu štěstí, že ji zase neřídí padlí politici,“ myslí si Léko.

A tak bychom mohli pokračovat texty Ondřeje Koutníka, Martina Zvěřiny, Martina Shabu, Petra Kamberského a mnoha dalších. Jsou to stovky textů, jež oslavují vlastního zaměstnavatele nebo slouží jeho politickým i podnikatelským zájmům. Skoro by se zdálo, že jde o emocionální obranářství, že?

Uprostřed bubliny

Na závěr textu Groman ukazuje, že je to právě on, kdo je úplně uzavřen ve své bublině. Je totiž přesvědčen o tom, že Andreje Babiše před volbami nedostihla investigace z „malých nezávislých českých redakcí“, ale kauza Pandora Papers. To je ovšem úplný omyl. Nevíme, z jakých výzkumů kromě Babišova vlastního přesvědčení tento názor vychází, ale Groman opomíjí jak dlouhodobý vliv nezávislých mediálních projektů, tak zároveň popírá své vlastní předchozí tvrzení o mediální lokálnosti. Rozhodně touto lokálností nejsou vzdálené Pandora Papers a veřejnosti naprosto neznámý web invetigace.cz, kdo by ovlivnil většinového voliče, aby například od Babiše přešel ke koalici SPOLU. Nic takového, co si vybásnil Martin Groman, se vůbec nestalo. Pokud si Groman stále definuje příznivce hnutí ANO jako čtenáře Blesku, pak asi sám musí vidět, že podobná věc jako Pandora Papers takového člověka nechává úplně chladným, ještě pravděpodobněji se o ní vůbec nedozví.

Groman připomíná, že pro Deník N napsal několik textů o stavu médií. Podle něj by měla „před osobním zaujetím a sympatií akcentovat společenskou významnost toho nebo onoho tématu, neulpívat na margináliích jen úzké skupiny“. V tom má jednoznačnou pravdu a měl by začít sám u sebe. Společensky významné je, když předseda vlády vlastní třetinu mediálního trhu a druhá třetina mu spokojeně slouží ve spolupráci s ruskou dezinformační scénou, jež mu taktéž tleská. To je exaktní, nikoli emocionální zjištění. Je to také téma několika rezolucí Evropského parlamentu, které zřejmě Martin Groman nečetl. Andreji Babišovi se od roku 2013 podařilo úplně proměnit českou mediální krajinu i českou demokracii. Zásadně k horšímu. Bohužel se tak nestalo jen kvůli těm, kteří mu aktivně sloužili, ale i kvůli mlčení nebo tichému souhlasu velké části pražské intelektuální scény, jejímž typickým představitelem je právě Martin Groman.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]