Americký prezident Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Britský politický analytik Vlad Vexler vysvětluje, proč by pád Donalda Trumpa neznamenal sám o sobě konec trumpismu. Po roce 2030 může přijít něco ještě nebezpečnějšího. Trumpův rozchod s komentátory, influencery a dezinformátory Alexem Jonesem, Tuckerem Carlsonem nebo Candace Owensovou je zajímavý, ale ve skutečnosti jde o něco mnohem závažnějšího,“ říká Vexler v komentáři na YouTube.
Vexlera nezajímají nějaká personální dramata uvnitř hnutí MAGA, ale vnitřní logika, kvůli které podobná politika vzniká, hroutí se a znovu se rodí v ještě nebezpečnější podobě. Analytik k tomu používá pojem „politika pocitů“. Jde o politiku, která ze své podstaty vytěsňuje myšlení.
„Trumpismus je politika pocitů. Rezonance mezi příznivci MAGA a jejich bohem Trumpem funguje tak, že z nich musí být myšlení vytěsněno. A protože je myšlení vytěsněno, jde zároveň o politiku psychotickou, politiku pro lidi, kteří nesnesou realitu, kteří vnímají pravdu jako útok na svou svobodu, a proto musejí svět ve své hlavě zničit, aby ho dokázali v praxi unést,“ říká Vexler.
Z toho plyne zásadní důsledek pro způsob, jakým se tato politika napadá. Komentátor připomíná psychoanalytika Christophera Bollase, podle kterého je uvažování ve stylu MAGA formou literatury. A literaturu nelze vyvracet fakty.
„Snažit se odhalit MAGA pomocí argumentů, empirických pozorování a faktů je trochu jako fact-checkovat román. Je to jako namítat proti fiktivní postavě, že není skutečná,“ upozorňuje Vexler. Řešení tedy nespočívá v přesvědčování, ale v tom, přitáhnout lidi zpět od psychotické politiky k zvládatelnějším formám politické nespokojenosti.
Vexler rozlišuje čtyři stupně politické nedůvěry: od pocitu ohrožení přes bezmoc a pocit zrady až po stav, kdy politika přestává dávat lidem smysl a oni přestávají uvažovat v kategoriích příčiny a důsledku.
„Tehdy jste v podstatě prohráli a musíte to dohnat,“ konstatuje analytik. Cesta zpět podle Vexlera vede přes ambiciózní národní projekt, takový, který pojmenuje, co středový establishment za poslední desetiletí pokazil, a nabídne alternativu.
„Takový projekt musí mluvit jazykem populismu a zároveň zůstat věrný institucím. Musí být pevný v otázce migrace, ale ne vylučovací. Musí posilovat postavení menšin, aniž by sklouzl do „identitarismu“ (ochrany regionální, národní bebo civilizační identity). Musí stavět na hodnotách vlastenectví, solidarity a veřejného dobra,“ vyjmenovává analytik.
Varuje přitom před příliš rychlým jásotem nad Trumpovými neúspěchy. Autoritáři totiž podle něj typicky „selhávají směrem k úspěchu“. Ne tak, že by sami uspěli, ale tak, že jejich pohromy prohlubují podmínky pro příchod dalšího, ještě nebezpečnějšího autoritáře.
„Čím hůře si vedou, tím hlouběji se upevňují podmínky pro autoritářství. A proto byste neměli jásat pokaždé, když se Trumpovi něco zhroutí pod rukama. Musíte sledovat tento širší vzorec,“ zdůrazňuje Vexler. Ve 30. letech tohoto století očekává moment, kdy se mnoho lidí uvězněných v politice pocitů začne vracet k politice myšlení, ale bude to destruktivnějším způsobem než kdy dřív.
„Bude to méně šaškovské a méně katastrofální autoritářství, které začne lidi vytahovat z politiky pocitů. Budou opět uvažovat v kategoriích příčiny a důsledku, ale v podobě, která bude ještě více rozdělující, destruktivnější, protidemokratičtější a vylučovací,“ varuje Vexler.
Zbývá jediná možnost. Je třeba nasměrovat co nejvíce lidí, až se z politiky pocitů budou vynořovat, do konstruktivního, nikoli destruktivního návratu k myšlení. A to prostřednictvím politiků a hnutí, která nabídnou úplnou vizi obnovy důvěry. Musí se to stát bez rozbití institucí a s přiznáním si minulých chyb.
