Už je to tady zase. Vlajky České republiky na autech, v oknech, v hospodách i v ulicích. Statisíce lidí projevují obrovskou lásku ke své zemi a vděčí jí za to, že mohou být Čechy. Důvod je opět stejně smutný, jako každý rok. Hokejisté hrají hokej. Dokud vítězí, vlajek přibývá, protože „my“ vítězíme. Až se to zlomí, budou zatracováni, protože hokejisté prohráli, ne „my“ a vlajky se vrátí do skříní. A když se jim podaří šampionát vyhrát, hrdí vlastenci své velké hrdiny uvítají na Staromáku.

Každoroční divadlo na hranou lásku k vlasti skrze hokejové hrdiny, kteří se statečně bijí s hokejkou v rukou za Čechy, Moravu a Slezko, nám opět slušně graduje. Divadlo je o to směšnější, čím více aut s vlaječkami je možné v ulicích potkat.

Jde o zajímavé chování těchto účelových vlastenců, kteří vlajky  po hokejovém mistrovství světa, nebo olympiádě vždy úhledně složí do skříní a se svojí láskou k vlasti zase rok čekají.

Proč se neproháněli v ulicích s vlajkami, když Babiš v loňském roce konečně prohrál volby? A chodí s vlajkami také na demonstrace, na kterých lidé brání právní řád v České republice? A budeme mít někdy normálního prezidenta a vládu, když lásku k zemi probudí v lidech hokej a ne volby?