KOMENTÁŘ / Úterní večer hoří po celém Česku slavnostní ohně v rámci takzvaného pálení čarodějnic. Tato oslava patří již několik desetiletí k běžné činnosti mnoha Čechů. Obvykle je chápána jako vítaná příležitost k zábavě a odpočinku před prvním květnovým dnem pracovního klidu. Jen málokdo si ale uvědomuje, že jde o jeden z nejzáhadnějších českých výročních svátků. O jeho původu toho totiž víme jen velice málo.

Na konci 19. století popisuje slavný etnolog Čeněk Zíbrt pálení čarodějnic jako zanikající zábavu českých venkovanů. Ve své knize Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní z roku 1889 přemítá nad tím, zda se vůbec ještě „v některých místech českoslovanských udržuje“.

Pálení čarodějnic je podle něj cizím zvykem původem z Německa, který je slaven především v německy hovořících oblastech českých zemí. Zíbrtovo tvrzení potvrzuje i o rok později vydaná kultovní kniha Zlatá ratolest britského antropologa Jamese George Frazera. Ta podrobně popisuje pálení výročních ohňů na mnoha místech v Čechách – vždy se ale jedná o pohraniční oblasti, kde tehdy žili čeští Němci.

Germánský, keltský nebo český svátek?

Tvrzení odborníků o germánském původu pálení čarodějnic stojí v ostrém protikladu k dnešnímu mainstreamovému chápání, které tuto tradici uměle spojuje s keltským svátkem Beltaine. To je více než historickými fakty ovlivněno současnou oblibou všeho keltského. Germánskému původu svátku by ostatně nahrával také fakt, že je slaven v předvečer svátku svaté Valburgy či Valpurgy. Ta působila v 8. století jako abatyše kláštera v Heidenheimu a proslula jako ochránkyně před čarodějnicemi; její kult byl populární především v Německu.

Německý původ této tradice částečně podporují i současné satelitní snímky pálení čarodějnic, každoročně zveřejňované v médiích. Mnohé z nich totiž ukazují ohně hlavně v prostoru bývalých Sudet a přilehlých oblastech Německa a Polska (zde především původně německého Slezska).

Pálení čarodějnic tak se značnou mírou pravděpodobnosti není původně českým zvykem. Většina historických pramenů totiž navíc dokládá, že výroční ohně se u nás sice v minulosti mohutně pálily, ale úplně jindy. Dělo se tak nikoli na filipojakubskou noc, tedy v předvečer prvního máje jako dnešní „čarodějnice“, ale později, v předvečer svátku svatého Jana, který připadá na 24. června. Svatojánské ohně dodnes přežívají v některých částech Moravy, například na Valašsku. Na tradicionalističtější Moravě plné starodávných zvyků a obyčejů je ostatně pálení čarodějnic dodnes občas označováno za „český“ a „novodobý“ zvyk.

Původ a vývoj tradice

Jedná se tedy skutečně o novodobou tradici? Odpověď na tuto otázku je poměrně komplikovaná. První solidnější zmínky o pálení čarodějnic v Čechách máme totiž dosti pozdní, až z přelomu 18. a 19. století. S jistotou víme, že v 19. století byl tento zvyk často zakazován úřady; důvodem bylo jak riziko požáru, tak jeho pověrečný obsah. Údajů z první poloviny 20. století máme podobně málo. V té době se začínají rozšiřovat i „konkurenční“ vlastenecké výroční ohně, slavené buď 6. července na výročí upálení Jana Husa, nebo 28. října na oslavu vzniku Československé republiky; ty místy přežívají dodnes.

Za druhé světové války přichází další vlna úředních zákazů této tradice. Po válce už máme zpráv o pálení čarodějnic o něco více. Pořádaly se tehdy především v pohraničí, ale třeba i ve středních a západních Čechách. Tehdejším komunistickým režimem byly často ideologicky přejmenovávány: oficiálně se označovaly například za „Mírové ohně“ či „Vatry míru“. Místy byla tato oslava přesunována na 9. května, tedy výročí osvobození českých zemí sovětskou armádou.

Masový rozmach pálení čarodějnic nastává poměrně nedávno. Pro mladší generace možná až překvapivě nedávno, a to až na přelomu 20. a 21. století. V prvních letech tohoto milénia se tak začíná objevovat pálení čarodějnic i tam, kde se nikdy předtím nikdy nevyskytovalo, například v Praze. Mívá různou formu a podobu, přičemž v posledních letech se u něj, stejně jako u dalších výročních svátků, objevuje výrazný vliv infantilizace a globalizace.

Běžnou součástí oslav je tak dnes maskování dětí, především dívek, do podoby čarodějnic. U těchto masek často dominuje nám cizí podoba čarodějnic se špičatým černým kloboukem, importovaná z globální amerikanizované kultury. U mnoha dnešních oslav se můžeme setkat i s pálením loutky čarodějnice, které u nás také nemá výraznější tradici. To v představách mnoha Čechů tento zvyk často spojuje s historickými hony na čarodějnice v raném novověku. S těmi ale má, stejně jako se starodávnými Kelty, zřejmě jen minimální souvislost.

Význam ohňové slavnosti

Jak se tedy slavilo tradiční pálení čarodějnic na české vesnici 19. století? Podobně jako dnes, jen s několika málo odlišnostmi. Okolo ohňů, zapalovaných tehdy především na kopcích, se na rozdíl od dneška daleko častěji tančilo či se přes ně skákalo. Tradiční součástí slavnosti bývalo vyhazování hořících košťat do vzduchu, které měly srazit na zem neviditelné čarodějnice, které prý létaly nocí. Hlavním smyslem pálení čarodějnic pak byla magická ochrana dobytka a polí před zlými silami. Kromě ohně se pomyslné čarodějnice zaháněly i hlukem, například práskáním bičem či střelbou z pušky.

Nesmíme ale zapomenout ani na důležitou a velmi praktickou tradiční stránku této slavnosti – tedy spálit nepotřebné haraburdí, které se v domácnostech nahromadilo přes zimu. Takovou podobu ostatně mělo i první pálení čarodějnic, se kterým jsem se setkal v polovině devadesátých let 20. století na Hořovicku. Jako rodilý Pražan jsem tehdy tento zvyk vůbec neznal, a byl jsem tak překvapen jeho tehdejší poměrně prostou podobou. Na kopci nad vesnicí se sešlo několik málo výrostků, kteří pálili staré haraburdí, především pneumatiky, a pili u toho lahvové pivo. Pálení čarodějnic se u nás od té doby evidentně výrazně proměnilo – dodejme, že zřejmě k lepšímu. Tak hezké „čarodějnice“!