Právo otisklo 23. května společný článek ministra zahraničí Tomáše Petříčka (ČSSD) a bývalých šéfů české diplomacie Lubomíra Zaorálka (ČSSD) a Karla Schwarzenberga (TOP 09) nazvaný „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?“ Text vyvolal prudké polemiky. Přinášíme podstatné pasáže toho, co tři ministři napsali a jaké byly další reakce, aby si čtenář mohl zmapovat, jak debata vznikla a jak se vyvíjí.
Petříček, Zaorálek a Schwarzenberg po otázce vyjádřené v titulku, tedy „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?“, píší (celé na Novinky.cz):
„Tuto otázku si dnes kladou politikové, experti i řada veřejných osobností v souvislosti s koaliční dohodou nové izraelské vlády a dalšími informacemi naznačujícími úmysl anektovat části okupovaných palestinských území. To je perspektiva, k níž se my – současný a předcházející ministři zahraničí – chceme vyjádřit, a to i vzhledem k dlouhodobému strategickému partnerství Česka a Izraele.
Od konce studené války zaujímala většina mezinárodního společenství včetně EU a všech jejích členů, ale i včetně Spojených států, jednoznačný a konzistentní postoj ohledně nutnosti dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. To nikterak nesouviselo s jevy, jako jsou antisemitismus anebo někdejší radikální národněosvobozenecká hnutí.
Naopak, od počátku šlo o postoj konsenzuální a konstruktivní, vycházející ze zahraničněpolitického realismu a zároveň se opírající o mezinárodní právo, které přináší závazky pro obě strany konfliktu. S budoucím palestinským státem proto počítají četné platné rezoluce Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN, klíčové dokumenty EU i platná Koncepce zahraniční politiky ČR.
Iniciativa, kterou na konci ledna představili v Bílém domě prezident Trump a premiér Netanjahu, ovšem směřuje jiným směrem. Nejde přitom ‚jen‘ o ta území, která má jedna strana získat a druhá ztratit – a to v míře, která de facto vylučuje životaschopný palestinský stát do budoucna. Jde i o princip: nabytí území silou výslovně zapovídá Charta OSN, tedy jakási ‚světová ústava‘ a základní kámen fungování mezinárodních vztahů v současném světě. A jde také o lidskoprávní a humanitární dopady případné anexe, které lze očekávat a které mohou být tíživé.
Izraelci ani Američané dosud nevyjasnili, co se má stát v dlouhodobé perspektivě s Palestinci na zbytku okupovaných území bez naděje na stát, ba dokonce ani co se bude dít s Palestinci na anektovaných územích – tedy jaká občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva mají mít ne-občané ne-židé v de iure židovském státě. Co tedy bude s Palestinci bez palestinského státu? A co bude s izraelskou demokracií, půjde-li o stát s obyvateli první a druhé kategorie?
Samozřejmě vnímáme řadu závažných problémů na palestinské straně včetně vlády hnutí Hamás, designovaného celou EU jako teroristická organizace, v pásmu Gazy. Vždy také budeme apelovat na palestinské představitele, aby se aktivně a konstruktivně zapojili do všech mírových jednání. Ale Palestinci nyní nejsou těmi, kdo zvažují jednostranný krok hrubě porušující mezinárodní právo.
Víme, že Izrael je vzácným příkladem demokracie na Blízkém východě, ale týká se to pouze jeho vlastních občanů, nikoli Palestinců na okupovaných územích. Víme také, že Palestinci v minulosti promarnili možnosti dosáhnout urovnání konfliktu. To ovšem neznamená, že mají být nyní obráni o úrodná území, klíčová pro vytvoření jakékoli formy palestinského státu.
Základní zásady mezinárodního práva a s ním spojené hodnoty nejsou jen normativním rámcem pro akademické či kavárenské debaty. Naopak, stojí na nich bezpečnost a samotná existence států, zejména těch menších, jako je Česko, které by v bezprávné džungli na rozdíl od těch nejsilnějších stěží přežily a musely by se stát něčími vazaly či zaniknout (pomysleme na naše dějiny mezi lety 1938/39 a 1989). Dotyčné zásady a hodnoty proto nelze ohýbat podle toho, koho se týkají. Musí platit pro všechny stejně.
Přitom také koncepce naší zahraniční politiky jasně říká, že ‚Česká republika bude nadále podporovat cíle blízkovýchodního mírového procesu, směřujícího k uspořádání ve formě dvou samostatných států. Zároveň bude obě strany upozorňovat na škodlivost kroků tyto cíle podkopávajících.‘ Naše politická a občanská zodpovědnost nám proto říká, že se k plánované izraelské anexi části palestinských území nemůžeme postavit jinak než výslovně kriticky.
Česko a Izrael jsou přátelé. Privilegiem i nezbytnou součástí opravdového přátelství je ochota být k sobě navzájem upřímní a připravenost si naslouchat.“
Topolánek, Kohout, Svoboda a Vondra…
V Právu 26. května reagovali Mirek Topolánek, Jan Kohout, Cyril Svoboda a Alexandr Vondra v článku nazvaném „Odmítáme podrážet Izrael“. V něm se píše (celé na Novinky.cz):
„Existuje vícero rčení na téma: přesvědčuje-li vás někdo příliš vehementně o svém přátelství, začínáte o něm pochybovat. Právě to člověka napadne po přečtení textu ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka, pod který se podepsali i jeho dva předchůdci – Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg. V článku pod burcujícím názvem Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií? (Právo 23. 5.) se signatáři opakovaně odvolávají na přátelství a strategické partnerství mezi námi a Izraelem. Neopomenou ani připomenout svůj podíl na tomto stavu…
Místo mediálního výstřelu bychom očekávali, že ministr zahraničí konečně rozhodne o přestěhování české ambasády do Jeruzaléma, hlavního města Izraele. Hlava českého státu to mnohokrát verbálně slibovala, ale vláda kvůli pasivitě a alibismu ministra zahraničí zatím neudělala nic. Strategické partnerství se neměří slovy, ale činy.
Autoři přicházejí s tvrdou kritikou izraelské vlády, která do funkce nastoupila teprve minulý týden. Odvolávají se na právo přátel kritizovat jeden druhého. S tím nemůžeme než souhlasit. Mezi přáteli je však důležitý nejen obsah, ale i forma. Chceme-li příteli a spojenci sdělit něco nepříjemného, učiníme to z očí do očí, a ne veřejně přes média. Zkritizovat blízkého spojence v článku, který podepíše odpovědný člen vlády, je spíš urážka a podraz.
Autorům se navíc podařilo urazit ne jednoho spojence, ale rovnou dva. V textu se staví proti americkému mírovému plánu, který dříve označili naši nejvyšší ústavní činitelé včetně ministra Petříčka za dobré východisko pro další jednání a jehož kritiku Česká republika nedávno v EU zablokovala.
Plán prezidenta Trumpa není samospasitelný, ale ukazuje cestu ze slepé uličky, charakterizované nechutí Palestinců k přímému jednání s Izraelem. Je cestou, která by měla přivést palestinskou samosprávu k jednacímu stolu a k tomu, aby konečně přijala zodpovědnost za vlastní stát, kterou odmítla v letech 1947, 1967, 1978, 2000, 2001, 2005, 2007, 2012 a 2015.
Klademe si otázku, co přesně tak vehementně a obsáhle – na celé polovině novinové stránky – autoři kritizují. V podstatě jde jen o jeden ze směrů v rámci vnitřní izraelské debaty o tom, jak dál ve vztazích s Palestinci a Palestinskou národní správou. Debaty intenzivní, občas až extrémně vyostřené, ale zdaleka neukončené…
K tomu přidávají směs nesourodých postřehů – co mají s tématem článku do činění lidská práva Palestinců v uprchlických táborech v okolních zemích, je mimo naše chápání. A odpověď na dramatický dotaz, ‚jaká občanská, politická, hospodářská, sociální a kulturní práva mají mít ne-občané ne-židé v de iure židovském státě‘, je možné snadno vyhledat na internetu – stejná jako jejich židovští spoluobčané.
Hlavní problém s textem našich kolegů totiž je, že typ přátelství, na který se odvolávají, vyžaduje i pochopení kontextu, v němž se náš přítel pohybuje. To je to, co v kritizovaném textu chybí a co nenahradí letmá zmínka o ‚vládě hnutí Hamás, designovaného celou EU jako teroristická organizace‘.
Autoři neříkají nic o tom, jak dlouho trvalo, než se v EU podařilo tento závěr prosadit. Opomíjejí ohrožení Izraele Íránem sponzorujícím hnutí Hizballáh, který Evropský parlament dodnes nezařadil na seznam teroristických organizací (na rozdíl od vlády SRN, která to nedávno udělala).
Autoři mlčí o teroristických útocích a intifádách. V článku není ani zmínka o tom, že poslední volby na palestinských územích proběhly v roce 2006 a že Mahmúd Abbás, kterého svět považuje za legitimního prezidenta palestinské samosprávy, byl zvolen poprvé a naposled v roce 2005 na čtyřleté volební období…
Stejně tak se na izraelských úvahách a tlacích na jednostranné kroky přímo podílí neschopná politika Evropské unie. Politika, která má obvykle předem jasno, kdo je ten špatný a kdo naopak trpí, a aktivisticky upozorňuje na každou třísku v oku Izraele, aniž by vnímala palestinská břevna.
Byli jsme rádi, když se v některých případech dnešní ministr zahraničí postavil při hlasování v Evropské unii proti podobným destruktivním krokům. Bohužel však nikdy nenašel odvahu palestinské chování přímočaře odsoudit stejně, jako to teď udělal v případě Izraele. Článek našich tří kolegů proto vnímáme také jako přihlášení se k neblahým praktikám vedení EU kritizovat Izrael za každou cenu a klademe si otázku, zda nevznikl na objednávku vysokého představitele EU Josepa Borrella, jemuž české spojenectví s Izraelem není po chuti.
Náš postoj je jasný: snahu obětovat Izrael jako strategického partnera výměnou za imaginární pozitivní body v Bruselu zásadně odmítáme.“
Schneider, Žantovský a Pojar…
Deník Echo 24 dnes (27. května) zveřejnil článek „Ďábel je v detailech. Megafonová diplomacie vůči Izraeli je zarážející, píší velvyslanci“. Jedná se o prohlášení, o kterém Echo 24 píše, že má k dispozici celý jeho text. Není zatím zřejmé, zda je psán přímo pro Echo, nebo převzat odjinud.
V článku se píše: „Tři bývalí čeští velvyslanci v Izraeli Jiří Schneider, Michael Žantovský a Tomáš Pojar se pozastavují nad způsobem, jakým kapitáni české diplomacie vyjadřují své výhrady vůči politice spřáteleného Státu Izrael.“
Z textu samotného citujeme:
„V polistopadových dějinách české diplomacie lze stěží najít případ, kdy hned tři ministři zahraničí (současný a dva bývalí) reprezentující strany vládní koalice i opozice najdou společnou vůli pro sepsání názorového stanoviska a další tři bývalí ministři zahraničí společně s bývalým premiérem, reprezentující opět koaliční i opoziční strany, jim společně oponují… Při četbě prvního z dokumentů si čtenář chtě nechtě položí otázku, co vlastně vyvolalo takovou bouři odporu. Postoje a zásady, k nimž se autoři v dokumentu hlásí, nejsou nijak revoluční. Přátelské vztahy s Izraelem, podpora mírovému procesu na Blízkém východě a řešení konfliktu na principu dvou států, stejně jako humanitární podpora Palestinské autonomii jsou trvalými pilíři české zahraniční politiky v tomto regionu od samotného vzniku České republiky. Důležitost vztahu s Izraelem autoři dokumentu nezpochybňují, stejně jako nezamlčují opakovaná selhání palestinských vůdců v situacích, kdy bylo řešení konfliktu na dosah, či teroristickou krutovládu Hamásu nad pásmem Gazy…
Větší pochybnosti ovšem vyvolává forma a načasování tohoto prohlášení. Izraelští politici se na plánu anektovat židovské osady a část údolí řeky Jordán na Západním břehu domluvili někdy v polovině dubna, jeho projednávání má začít po 1. červenci. Podobná naléhavá prohlášení se obvykle objevují v situaci bezprostředně hrozícího nebezpečí, a nikoli na počátku politického procesu. Výhrady vůči politice přátel či spojenců se obvykle tlumočí tradičně diskrétními diplomatickými metodami. V situaci, kdy někteří z týchž představitelů české diplomacie radí k diskrétnímu postupu při tlumočení našich výhrad k politice Ruska nebo Číny, je přechod na megafonovou diplomacii vůči Izraeli zarážející.
Je zřejmé, že skuteční adresáti prohlášení nesídlí ve Svaté zemi, ale někde daleko blíže, ať už v České republice nebo jinde v Evropě. Není to nic hanebného, ale právě kapitáni české diplomacie by si měli být nejvíc vědomi, že využívat zahraniční politiky jako nástroje politiky vnitřní zřídkakdy vede k něčemu dobrému…
Dalo by se doufat, že celá tato půtka se přežene jako bouře ve sklenici vody a upadne jako mnoho prohlášení podobného druhu v zapomnění. Mluví proti tomu dvě okolnosti. Tou první je zřejmá, i když teprve počínající turbulence mezinárodního prostředí, zvyšující nebezpečí krizí, napětí a konfliktů. V takové situaci je elementárním instinktem každého státu semknout se kolem svých přátelství a spojenectví tváří v tvář vnějším hrozbám…
Druhý moment dosvědčuje trvalou platnost postřehu, že ďábel leží v detailech. V polemice totiž chybí zmínka o pasáži, v níž se autoři prvního dokumentu odvolávají na základní zásady mezinárodního práva a hodnoty, které musí platit pro všechny bez rozdílu a bez nichž by menší státy těžko přežily, s přímou odvolávkou na naše dějiny mezi lety 1938/39 a 1989. A pokračují: ‚Od toho se také odvozuje nezbytnost ochrany základních lidských práv milionů Palestinců na okupovaných územích (a potažmo také v uprchlických táborech rozesetých i v okolních zemích).‘
Pro každého, kdo se problematikou Blízkého východu zabývá, jde o odkaz na právo na návrat 1,5 milionu obyvatel uprchlických táborů a podle některých údajů celkem až 5 milionů potomků zhruba 750 000 Palestinců, kteří uprchli nebo byli vyhnáni z Izraele během izraelské války za nezávislost v letech 1948–9. Tento nárok, vyhlašovaný za univerzální a nepromlčitelné právo, je trvalým principem palestinské zahraniční politiky a předmětem rezolucí Valného shromáždění, na rozdíl od Rady bezpečnosti OSN. Pro Izrael by se vyslyšení podobných dobře míněných rad rovnalo likvidaci židovského státu jako národní domoviny… Odkazovat, byť oklikou a nevyřčeně, na princip práva na návrat sahajícího až k událostem z roku 1948, tedy krátce po skončení druhé světové války, svědčí o určitém nedostatku obezřetnosti, kterou bychom od nejvyšších představitelů české diplomacie mohli očekávat.“