Hraniční kámen Ruského impéria v litoměřickém parku. Město řeší, co se sochou sovětského vojáka

REPORTÁŽ / Je teplý čtvrteční podvečer a na kraji litoměřických Jiráskových sadů se u sochy „Čest a sláva sovětské armádě“ schází menší skupinka dvaceti, možná třiceti lidí. Kdo jsme my, abychom posuzovali, zda je taková účast ve městě s dlouhou liberální tradicí v době zuřící války na Ukrajině vysoká, či nikoli. Konstatujeme tedy kromě účastníků též několik fotografů a opodál hlídkující policisty v uniformách i v civilu.

Zájem policistů je snad pochopitelný, i když se nejspíš nedá očekávat, že by skupinka lidí spíše středního věku tropila nějaké nepřístojnosti.

Sochu opakovaně od loňského roku, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu a páchá zde válečné zločiny, někdo „upravuje“. Podstavec se v jednu dobu proměnil v automatickou pračku jako připomínka ruského rabování. Později se na něm objevil nápis „Lžu, loupím, vraždím“ a i nyní je samotná postava sovětského vojáka postříkaná červenou barvou krve.

Dále čtěte

Orbánovi se nelíbí ukrajinská protiofenziva. Jistě, kdo by si přál porážku kámošů

KOMENTÁŘ / "Maďarská vláda se domnívá, že je třeba zabránit protiofenzívě ukrajinské armády, protože by vedla pouze k dalším obětem…

Lidé se zde ve čtvrtek sešli proto, aby na Mezinárodní den dětí připomněli osudy malých Ukrajinek a Ukrajinců zavlečených do Ruska. Podstavec sochy posloužil jako místo pro instalaci nazvanou „Mříž zla“. Tvoří ji desítka panenek doplněná o symbol ruské okupace „Z“ a nápis „Kradu děti“.

Instalace je společným dílem lidí z iniciativy „Odstraňte symbol okupace v Litoměřicích“, která čtvrteční shromáždění pořádá.

Příběh krále Nabukadnesara

Jedním z řečníků je i zakladatel iniciativy Zdeněk Paclík. Ve své řeči připomíná příběh babylonského krále Nabukadnesara, který přitáhl z východu, dobyl po několika měsících války judské království a vyplenil ho.

„Co bylo drahé a svaté, nechal odvézt do Babylonu. Zajal a odvedl tisíce obyvatel. Dnes tomu říkáme deportace. Mohli bychom se domnívat, že mu šlo jen o ženy a muže vhodné na otrockou práci. Ale král osobně nařizuje, aby byly vybrány ty nejtalentovanější, nejzdravější a nejčistší děti na výchovu. A po několika letech této výchovy, nebo možná bychom mohli říci převýchovy, se tito mladí muži stali chloubou moudrosti Babylonu,“ říká Zdeněk Paclík.

Pokračuje vyprávěním, jak král Nabukadnesar nelibě nesl, že v jeho zemi mají lidé na různé věci rozdílné názory. Král, obdařený absolutní mocí, tedy dostal nápad na ideové sjednocení mocnářství. Nechal postavit obrovskou, 30 metrů vysokou zlatou sochu.

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

„Nepíše se, zda socha představovala babylonského boha (či vojáka) anebo krále samotného, ale v každém případě to byla socha určená k uctívání bez výhrady. Král nařídil všem bez rozdílu: Jakmile uslyšíte hudbu, padnete před sochou na zem a budete ji uctívat. Kdo nepadne, bude vhozen do rozpálené pece.“

I k litoměřické soše se lidé chodili klanět a uctívat ji, i když trochu jinak. Není to tak dávno, co zde defilovaly malé děti v šátcích pionýrů i bez nich. Politické delegace, výpravy pracujících ze socialistických podniků.

Zdeněk Paclík připomíná, že i my žijeme v době, kdy jiný autokratický vládce napadl svého souseda, vydrancoval a odvezl vše, co bylo cenné a svaté: „Deportoval tisíce obyvatel a odvlekl tisíce dětí na převýchovu. Tento vůdce nechává stavět v porobených městech modly svých vojáků a vůdců – bohů impéria. Nařizuje se těmto modlám klanět, a kdo to nedělá, toho pošle na 25 let do vězení za podrývání autority armády. Nic jako by se nezměnilo po dvou a půl tisíci letech.“

Válečný hrob. Nebo ne?

Město příliš neví, jak se k iniciativě, která požaduje odstranění sochy z parku, postavit. Nejprve se zaštítilo smlouvou o péči o válečné hroby, pak se to ale ukázalo jako argument falešný.

Ministerstvo obrany sice místo vede v evidenci válečných hrobů, zároveň však výslovně uvádí: „Tento objekt není válečným hrobem podle § 2 zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech.“ Paradoxy doby.

Dále čtěte

Pokřtili jsme knihu Pavla Šafra, kmotrou se stala Dagmar Pecková

Nová kniha Pavla Šafra s názvem Báječná léta s Babišem byla ve čtvrtek 1. června pokřtěna v pražské restauraci Sním,…

„Vedení města ví, že se chystá občanská iniciativa související s petiční akcí za odstranění této sochy. Bude-li tato petice doručena, nepochybně jak vedení města, tak i zastupitelé se touto situací budou zabývat,“ řekla před třemi dny České televizi mluvčí litoměřické radnice Eva Břeňová.

Podobných míst, která se jako válečné hroby aspoň úředně tváří, ve skutečnosti jimi ale nejsou, je v celém Česku zhruba 1800. „Tyto objekty nejsou válečnými hroby, ale svým obsahem, charakterem a posláním jsou válečným hrobům blízké a přispívají k udržování povědomí o vojenské historii,“ citovala ČT mluvčí resortu Simonu Cigánkovou.

Příběh litoměřické sochy se tak možná stane precedentním případem, jak se k podobnému dědictví historie postavit.

Město má v ruce všechny nástroje, jak se sochou nakládat. Je v jejím vlastnictví, žádná smlouva by případným odstraněním porušena nebyla. Napovědět by snad mohl chystaný odborný historický panel.

Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.