Hrdinové pro neseriózní dobu aneb Hlasité bučení je vítáno víc než lidská řeč

archiv

Drtivé vítězství britských konzervativců nad svými četnými odpůrci bude mít nepochybně globální následky, které ještě nějakou dobu budou zaměstnávat politické myslitele. Avšak již při prvním ohledání je zřejmé, že zlomová událost měla jisté důvody, jež mohou být odhaleny již nyní. Leží na povrchu, a přesto o ně nikdo nezavadil.

Bylo to vítězství konkrétního a určitého nad sváteční sadou zbožných přání, svým způsobem možná skvělých, leč z jiného světa. Labouristé ve svých volebních heslech nabízeli opravit vše, co se v zemi porouchalo – zdravotnictvím a školstvím počínaje a veřejnými záchodky konče. Takový přístup připomíná svou neurčitostí přípitek pro bujarou stolní společnost „Tož připijme si na vše dobré!“ Jenže co se hodí pro přípitek, nemusí nutně fungovat coby politický program. Svůj vztah k brexitu socialisté raději neprozrazovali: nechte nás nejdřív vyhrát volby a pak si poradíme i s brexitem. To konzervativci nabízeli přímo opačný přístup: je lépe překonávat problémy v tom sledu, jak přicházejí. Nejdříve dokončíme brexit, pak určíme nové postavení našeho státu a pak se zabývejme všední rutinou. Je to postup ověřený od starověku, nikoli náhodou již Horatius psal: „Dnes je třeba říct jen to, co je třeba dnes – zbytek odložit a říct pak v příhodnější dobu.“ 

Pavel Hofman

Problém je to na první pohled zcela podružný, něco z hlubin lidské psychiky. A to je chyba, neb je to problém zcela ožehavý a všudypřítomný. V dnešním světě totiž dávno neexistují ucelené smysluplné vize budoucna, chybějí sady sociálních idejí schopných oslovit a nadchnout lidské masy. Ty, co byly, se dávno vyžily a vyčpěly a každá zmínka o nich je vnímána jako nedorozumění, jako vpád pomstychtivé archaiky. Pokus nastolit určitý splnitelný cíl je pociťován jako strašidlo nové totality: nejdřív nás o své pravdě přesvědčí a pak donutí ji sdílet a podle ní otrocky žít. Kde nejsou označeny cíle, tam vždy dochází k jejich postupné záměně za náhražková cizopasná slůvka – citoslovce a zájmena. Pro větší přesvědčivost jsou často doprovázena expresivní gestikulací. Všechny pokusy poznat a pochopit dnešní vyšinutou realitu se činí nikoli v dohodnutých technických termínech, nýbrž pomocí citoslovcí, jakýchsi výkřiků do tmy, které údajně přesněji vyjadřují podstatu dějů. V našem postpravdivém světě spontánní a dostatečně hlasité bučení je vítáno víc než srozumitelná lidská řeč.

Příklad z nejposlednějších: nezkrotná Greta Thunbergová, milovnice přírodních věd a odpůrkyně školského vzdělání, pronesla na Madridské klimatické konferenci vášnivý projev (mimochodem mluvit vášnivě je mnohem jednodušší než suše vykládat teorie – to druhé předpokládá obšírné vědomosti a schopnost logického myšlení, pro to první postačí záchvatová řečnická extáze). Její apel převzala všechna světová média, hojnost citování překonala všechny myslitelné rekordy a množstvím odkazů se přiblížila těsně ke slovu božímu. Svatá děva se právem stala Osobností roku časopisu Time a Nobelova cena ji minula jen o chlup. Která novátorská myšlenka tedy vyvolala v sále tak bouřlivé ovace vestoje? „Dost bylo prázdných žvástů! Musíte konečně začít něco dělat!“ Kdo by nechtěl začít konečně něco dělat? Klíčové slůvko je tu „něco“, zcela náhražkové a smysluprázdné. Každé logické pokračování vlajícího apelu prozrazuje jeho naprostou dutost: „A všichni se nadšeně jali něco dělat.“ Rychlopsavci, kteří se nadobro zřekli čehokoli konkrétního, se snaží v neurčitých zvucích připomínajících kručení v břiše rozpoznat jakousi originální sociálně-filozofickou premisu. Spatřují v tom poslední výkřik nejnovější pokrokové módy.

Chytrolín Obama si přisadil: „Jestliže okamžitě nepodnikneme něco, chudé pobřežní státy budou pohlceny postupujícím oceánem!“ Podniknout co? Třeba posunout zástavbu o půl metru výš do svahu, stavět na pylonech jako Polynésané? A to v žádném případě ne, to by bylo nehorázně přízemní. Mnohem jednodušší je rovnou změnit klima, nebo alespoň o tom začít vášnivě mluvit. Příliš to připomíná Brežněvovo obracení toků zpět. Dnes jsou módní jen takové nápady, které jsou nedosažitelné v zásadě, taková řešení, která jsou absurdní již ve stadiu formulace návrhu a vyžadují pro své uskutečnění neměřenou, nekonečnou dobu. Správně formulovaný cíl vypadá zhruba takto: okamžitě obnovit klimatickou spravedlnost, zakázat šílenství trvalého hospodářského růstu, striktně zapovědět carnefagii (masožroutství) a přehnanou spotřebu, zavést povinnou a kontrolovatelnou askezi a tím také dohlídnout na to, aby se naše planeta nepřehřívala, ledovce netály, úroveň oceánů se nezvedala. Všechny neplánované glaciální excesy bude třeba zrušit – tak, aby povolená teplotní odchylka nepřevyšovala plus-minus dva stupně Celsia. 

V zásadě žijící generace lidí na sebe nerady berou závazky a odpovědnost za bludy svých předků stižených bludařstvím a slepičí slepotou. Ve výsledku za zmatečnou dobu nepyká nikdo nikdy – ani dávno zesnulí předkové, ani nešťastní potomci, kteří musí vyžrat to, co sami neuvařili. Tak se děje všude, kde definitivně a nenávratně zvítězil pokrok. Jsme té metě již hodně blízko a zdá se, že nás od ní dělí už jen nechuť dospělých podřídit se diktátu svých dětí. Je to v podstatě nechuť postavit se na hlavu a v této poloze spokojeně zírat na svět. Nebude málo těch, kteří snadno dokážou, že je to jediná správná poloha pro vnímání naší popšoukané reality. Vtipně a trefně vyjádřil podstatu problému americký novinář David Harsanyi v názvu svého posledního článku „Greta Thunberg – ideální hrdina pro naší neseriózní dobu.“

Ale vraťme se parabolicky k výsledku britských voleb. Nelze nevidět, že se v nich střetly dvě dominantní ideové tendence současnosti. Přesněji, zjednodušené představy o tom, jak tyto tendence vypadají. Vulgární sociologie vás poučí, že současná západní společnost je bojištěm na život a na smrt mezi liberalismem ztělesňujícím vše nejlepší, co lidstvo k tomuto okamžiku vygenerovalo, a hnusným populismem rozdávajícím nesplnitelné sliby, a tím prznícím nepevné dušičky maličkých. Tato sociologie je vulgární právě proto, že ničemu ve skutečnosti neodpovídá – stojí na hlavě a šťastně se rozhlíží kolem sebe. Stačí se podívat na hlavní protagonisty britského volebního střetu, abychom seznali ubohost této simplifikace.

Opravdu je Boris Johnson typický populista? A je jím proto, že podle vzoru svého spolustraníka Churchilla slibuje Britům pot, krev a slzy na dohlednou dobu? A opravdu je to Jeremy Corbyn, pověřený distributor materiálních a duševních statků, kremelský snílek a přesvědčený židobijce, v němž bychom měli vidět typického liberála, zhmotnění ideálu snášenlivosti a globální inkluze? Zákeřnost podobných klišé jako jeden z prvních rozpoznal a využil Vladimír Žirinovskij – jediný to oficiální liberální demokrat ruské politické scény. V důsledku tohoto čistě scholastického přístupu dělicí čára mezi ideologiemi probíhá zcela jinak, než jak by bylo možné očekávat. V říši pokřivených zrcadel se prezident Trump jeví jako typický populista právě proto, že hnidopišsky a doslova plní své volební sliby. Na druhé straně milé kongresmanky z tzv. demokratické „skvadry“ (The Squad), které mají v úmyslu neprodleně „přebudovat svět od základu“, by nám měly posloužit jako vzor liberální demokracie široce otevřené všemu, co nestojí v cestě. 

Nikdo neumí vyjevit zrůdnost celého konceptu politické korektnosti a jeho ideové blízkosti k obyčejnému fašismu tak přesvědčivě jako Barack Obama. Má pověst politika a člověka, který je takřka zhmotněním liberalismu nejvyšší ryzosti. Je bojovníkem proti nadřazenosti bílých, proti jakýmkoli formám rasismu, diskriminace, homofobie a misogynství. Minulý týden na mezinárodní genderové konferenci v Singapuru provolal doslova následující: „Mimo jakoukoli pochybnost jsou ženy lepší než muži. Jsou chytřejší a výkonnější. Svět by byl mnohem příjemnějším místem k žití, kdyby státy na všech úrovních vládnutí řídily ženy.“ (Více zde) . Přeložíme-li toto objevné tvrzení do jazyka vědecké politické korektnosti, dostaneme zhruba toto: posuzujete-li kvalitu člověka podle barvy jeho pleti nebo, chraň bůh, podle jeho sexuální orientace, pak jste rasista, homofob, misogyn a nejspíš fanatický obdivovatel Trumpa. Ovšem pokud rozdělujete lidi na lepší a horší podle jejich genitálií, pak jste opravdový pokrokář, feminista a jmenujete se nejspíš Barack Obama. Slyšíte ten rozdíl? Je to rozdíl mezi vítězným liberalismem a středověkým tmářským konzervatismem. Obamova segregace podle vnějších pohlavních znaků zcela zapadá do rámce přípustné liberální snášenlivosti. 

Snášenlivost je skvělá, ovšem jen pokud se pojí se silou. Tolerantnost silného je překrásná jako tělo atleta. V ní se zračí povznášející velkorysost, ochota pomoci slabšímu a menšímu, šlechetné pochopení pro důstojnost poraženého. Snášenlivost je velkolepá coby rys silné povahy a sebejisté společnosti. V ústech slabého jsou řeči o tolerantnosti jen jinými slovy pro zásadní defétismus, poraženectví, připravenost okamžitě se položit na lopatky, padnout na všechny čtyři a prožívat masochistické potěšení z nadcházejících ponížení a trýznění. Skutečně tolerantní může být jen civilizace, která zná svoji cenu a je připravena na úrovni podvědomí, na úrovni svalových reflexů bránit své vymoženosti, hájit hodnotu své existence. Chápat jemné pohnutky protivníka je dobré, když už je poražen. Tolerantní ze slabosti umírají vkleče. 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner