HISTORIE / Zima nemá slitování. Vojáci se třesou v zákopech téměř nehybné frontové linie, od úst jim jde pára, promrzlá země mezi nimi a nepřítelem je pokrytá mrtvými těly. „Stille Nacht, heilige Nacht,“ pobrukuje si voják potichu vánoční píseň, u nás známou jako Tichá noc. Přidávají se další a další muži, za chvíli už zpívají sborově. Nedalecí Britové se zaposlouchají. Tuhle koledu znají také! Záhy se z jejich zákopů začne linout: „Silent night, holy night…“

V prosinci roku 1914 už dlouhých pět měsíců Evropou lomcovala válka, jakou do té doby svět ještě nezažil. Kontinent zvrásnily stovky kilometrů zákopových linií, jen na západní frontě se táhly od Severního moře až ke švýcarským hranicím. Na jedné straně v nich už celé týdny strádali zimou Němci, na druhé Francouzi a jejich britští a belgičtí spojenci. Blížící se Vánoce v nich probouzely zoufalství, že válka, která měla původně za pár měsíců skončit, stále nebere konce. 

Když papež Benedikt XV. žádal, aby „alespoň během vánoční noci, kdy zpívají andělé, utichly zbraně“, vlády zúčastněných mocností odmítly. Na Štědrý večer se přesto nakonec stalo něco nevídaného, co si do té doby nedokázal nikdo představit.

Zákopy plné světýlek

Na více místech západní fronty zcela utichla střelba, válkou poničenou krajinou se rozléhaly tóny vánočních koled, tmu pročísly plamínky svíček a především záblesky lidskosti. Němci si své zákopy vyzdobili malými stromečky a lucernami. A Britové, nadšení tou nenadálou krásou, začali tleskat a radostně pískat. Muži z obou stran se nakonec osmělili své zákopové domovy opustit a vyjít do válečné zóny, do země nikoho, aby popřáli svým nepřátelům šťastné Vánoce. 

Sedmnáctiletý německý dobrovolník vzpomínal: „Napřed jsme stromky ostýchavě rozsvítili v krytech, pak v zákopech a nakonec na předprsni. Všude byly vidět planoucí stromečky, což v nás budilo zvláštní slavnostní náladu, kterou ještě umocňovala úchvatně se třpytící jinovatka.“

„Vojáci z mého saského pluku pak začali pískat na dva prsty. Angličané okamžitě pískání opětovali. Vojín Mockel z mé jednotky, který žil dlouhá léta v Anglii, zavolal na Brity anglicky a brzy se mezi námi vyvinul živý rozhovor,“ vzpomínal později německý poručík Kurt Zehmisch.

Měkké dárky nechyběly

Řada německých vojáků před válkou pracovala ve Velké Británii, a tak pro ně nebyl problém se domluvit nebo tlumočit ostatním. Nejprve se k sobě chovali nedůvěřivě, ale po chvíli zvítězila úleva z nečekaného smíru. Povídali si, třásli si rukama, dokonce si ze svých skromných zásob vyměňovali dárky – jídlo, knoflíky, ponožky, pohledy, oříšky, konzervy, cigarety, rum, koňak. A to nebylo vše.

Dále čtěte

Děkujeme, že jste s námi! Demokracii budeme společně bránit i letos

Vážení a milí čtenáři, nebyl to jednoduchý rok, zejména ne pro ty, kteří si přejí, abychom žili v civilizované, prozápadní…

„Náhle se objevil jeden Anglán s míčem. Branky jsme označili čepicemi. Rychle jsme vytvořili družstva a na zamrzlém blátě začal zápas. My Frickové porazili Anglány 3:2,“ vyprávěl o nečekaném fotbalovém utkání německý pěšák Johannes Niemann. Zápas skončil až ve chvíli, kdy kožený míč skončil v ostnatém drátu a vyfoukl se.

„Když se však ohlížím, těch jedinečných a podivných Vánoc bych se nezřekl pro nic na světě,“ svěřoval se v dopise domů jeden z britských vojáků, jistý Bruce Bairnsfather. Jiný účastník té kouzelné noci přiznal: „Včerejší zkušenost bych nevyměnil ani za tu nejúžasnější štědrovečerní večeři v Anglii.“ Vojín Davey si zase do svého deníku poznamenal: „Nejzvláštnější Vánoce, jaké jsem kdy zažil a pravděpodobně kdy zažiji. Je těžké uvěřit, že se to vše vůbec stalo.“

Holičství v zemi nikoho

Jeden britský voják se dokonce na chvíli stal holičem, uprostřed země nikoho stříhal zájemcům vlasy i vousy a vůbec neřešil, z jakého tábora jsou. Odklízela se těla z krajiny, pohřbívala se, sloužily se společné mše za jejich duše. Muži, kteří zůstali v zákopech, si po nekonečné době mohli skutečně odpočinout nebo se v rámci možností věnovali osobní hygieně, třeba se lopotili s mnohem menšími protivníky – s vešmi. 

Mnozí z těch, kteří nyní hovořili s nepřítelem, si uvědomili, že nebojují proti zlým démonům, ale proti lidem, kteří jsou stejní jako oni. „Němci, co stáli proti nám, byli příjemní chlapíci. Po tom, co jsem se s nimi bavil, myslím, že anglické noviny musejí přehánět,“ psal britský voják v dopisu, který otiskl list The Daily News. Jiný zase svěřil dopisnímu papíru, že „na obou stranách namířené pušky jsou ti stejní lidé“.

Z protivníků přáteli. Na chvíli

Neoficiální příměří trvalo někde pouhý den, jinde se nebojovalo celý týden. Ale nakonec si všichni museli připomenout, že tu jsou jako bojovníci. A že pokud se ještě někdy setkají, bude to na bitevním poli v boji na život a na smrt. Poslední přípitek a popřání štěstí, než se muži k sobě otočili zády a vrátili se do svých zákopů. Uvědomovali si, že byli svědky něčeho zvláštního. Něčeho, co se už nikdy v takové míře po celou dobu trvání války nemělo zopakovat.

Odhaduje se, že se na západní frontě zapojilo do příměří až na sto tisíc britských a německých vojáků. K největším vánočním oslavám a družení se s nepřáteli došlo v okolí městečka Ypres, respektive v úseku St. Yves – Neuve Chappelle, dlouhém asi čtyři  kilometry. Paradoxně tedy tam, kde německá armáda o více než dva roky později vůbec poprvé použije smrtící bojový plyn, který si vyslouží podle tohoto místa název yperit. 

Dále čtěte

Z lodí se staly masové hroby. Japonci rozpoutali v Pearl Harboru peklo a přiměli Američany ke vstupu do války

HISTORIE / Zmatek, křik, hysterické povely. Američtí vojáci se rychle vrhají k protiletadlovým kanonům a kulometům. Některé posádky pobíhají po…

Tresty za vánoční bratříčkování s nepřítelem sice nepadaly, ale důstojníci dostali shora přikázáno neprodleně obnovit poslušnost a disciplínu. Jenže pro vojáky bylo těžké najednou střílet po lidech, s nimiž zažili hezké sváteční okamžiky. Velitelé je tak museli přemisťovat, aby byl nepřítel opět schován pod maskou anonymity. Pravidelná rotace jednotek v rámci fronty se stala i prevencí proti jakémukoliv sbližování v budoucnosti. 

Válka porazila mír

Vše se postupně vracelo do svých válečných kolejí. Veškerá nenávist, o vánočních svátcích potlačená, se vracela ke slovu stále urputněji, živena hlasitou válečnou propagandou ze všech stran. Válečná mašinérie nabírala na obrátkách, počty mrtvých rostly závratnou rychlostí, a i když se ještě leckde ojedinělé snahy o zastavení palby na Vánoce objevily, již nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v roce 1914.

Zprávy o dočasném vánočním příměří z dopisů vojáků dojímaly válkou zmučenou Evropu, byť se je tehdejší propaganda snažila utajit. Ve vyprávění lidí nabýval vánoční zázrak ještě idealizovanější podoby, než tomu bylo ve skutečnosti. Ale vlastně není divu – ukázal, že lidskost a vzájemná sounáležitost se mohou projevit i v těch nejkrutějších podmínkách. Aspoň tedy na chvíli, než je opět přemůže válečné šílenství, které postupně zahubilo i drtivou většinu těch, kdo vánoční zázrak prožili.