Hroby se hanobit nemají. I kdyby v nich ležel Gottwald

()

Jak jsme tu už psali, hrob, kde je pohřben komunistický předák Klement Gottwald, jeho žena Marta, spisovatelka Marie Majerová, ministr Václav Kopecký, bývalý předseda KSČ ve 20. letech Josef Haken, národní vdova Gusta Fučíková a další, někdo polil červenou barvou. Pravděpodobným motivem je připomenutí toho, že tyto komunistické osoby měly podíl na krvavých represích po uchopení moci v roce 1948.

Hroby se hanobit nemají, ani kdyby v nich ležel Heydrich nebo Usáma bin Ládin. Ne snad kvůli falešnému respektu k jedincům, kteří mají na svědomí zločiny, nebo z nějakého sentimentu. Hrob není jen úložiště bídných pozůstatků, ale je připomenutím toho, čemu se říká majestát smrti, před kterou jsou si všichni rovni.

Z psychologického hlediska lze pochopit, že někdo může pocítit vztek a bezmocnost, když vidí, že se na tyto lidi nedostalo z hlediska pozemské spravedlnosti. Není to ovšem vždycky pravda. Gottwald musel závěr života prožít v hrůze z toho, že si ho Stalin vybere jako oběť nějakého monstrprocesu. Když padla volba na Rudolfa Slánského, Gottwaldova přítele už z předválečných dob, nehnul pro něj ani prstem a nechal ho pověsit. Pokud pocítil úlevu nad Stalinovou smrtí, dlouho si ji neužil, protože umřel čtrnáct dní po něm.

Václav Kopecký byl také mimořádný lump. Agent kominterny, jeden ze strůjců vykonstruovaných procesů, obhájce Stalina i poté, co Chruščov odsoudil kult osobnosti. Zemřel už ve svých třiašedesáti letech. Václav Černý o něm píše ve svých pamětech: „Táborový řečník, jenž opotřebuje víc hlasivek než myšlenek a spíš než niterným nadšením se opíjí fysickým kontaktem s napěchovaným davem a pohledem do vyvalených bulv. Neznal pořádně nic, nerozuměl hlouběji ničemu, dokonce ani marxismu ne… Kopeckého orální krvelačnost byla právě účinkem jeho bezedné zbabělosti, třásl se před Stalinem jako list, a než by na sebe uvalil smrtelně nebezpečné podezření z nesnaživosti a oddanosti pouze podmíněné, byl odhodlán přispěchat ke každé zapalované hranici s prvním polínkem.“

Některé osoby s temnou minulostí se dokonce dočkaly jistých poct. Když zemřel Gustáv Husák, který u nás dvacet let představoval tuhý komunistický režim, přišel mu na pohřeb předseda vlády Ján Čarnogurský, někdejší disident. Při příležitosti sta let od jeho narození se k jeho hrobu dostavila delegace Komunistické strany Slovenska a místopředseda KSČM Petr Šimůnek, který prohlásil: „Byl to člověk, který byl posledním prezidentem Československa za socialismu, což bylo období největšího průmyslového rozmachu a životní úrovně občanů Československa.“

Češi takové národní cítění nemají a tak se u Gottwaldova hrobu, ve kterém skončil po nezdařeném balzamování, schází jen pár stalinistů, postarších i mladé generace.

Jak by se dalo s „památkou“ Klementa Gottwalda naložit? Polévat hroby červenou barvou je nešťastné. Je to jen místo a zítra tam může ležet kdokoli jiný, protože nikdo tu nebudeme věčně. Bylo by lepší pravidelně tam umísťovat nápis s výčtem jeho zločinů a obětí. Aby si ho každý, než ho odstraní, musel aspoň z části přečíst.

 

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner