Ředitel Febiofestu Fero Fenič představil v roce 2009 anticenu Hroch za nejhorší český film roku. Dostala jméno podle zapomenutého pokusu o satiru na politické změny roku 1968, který o pět let později natočil Karel Steklý. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Filmové ceny udělované na Slovensku nesou název Slnko v sieti podle stejnojmenného filmu Štefana Uhera z roku 1962. Toho Štefana Uhera, kterého později nazval Miloš Forman Janem Křtitelem československé nové vlny. V Česku svého času také vstoupil titul jednoho snímku do pojmenování filmového ocenění: pod názvem normalizační politické satiry Hroch (1973) Karla Steklého (9. 10. 1903 – 5. 7. 1987) se v rámci Febiofestu udílela od roku 2009 anticena za nejhorší film roku.
Můžeme v tom spatřovat rozdíl v obou národních mentalitách, možná i jistý sklon k bizarnímu českému masochismu. Hlavně však lze s jistotou říci, že žádný z filmů touto cenou ověnčený se nemohl ani přiblížit pokleslosti toho, k čemu byl tak připodobněn.
S Karlem Steklým se v letech 1983–1986 několikrát sešel historik Josef Tomeš a podařilo se mu ho infikovat myšlenkou na sepsání pamětí. Po dokončení svého posledního filmu Podivná přátelství herce Jesenia (1985) se do nich Steklý opravdu pustil, ale nakonec zůstalo jen u několika hodně rozptýlených kapitol, které péčí Tomeše, Steklého manželky, architektky Věry Líznerové Steklé (1927–2022) a Jiřího Zíky – ale možná to má být vedoucí produkce Jiří Zika – vyšly až v roce 1999 pod názvem Život v inkognitu. Nedostal se v nich dál než k počátkům své spolupráce s Osvobozeným divadlem V&W, jméno Hroch padne však i v nich. Steklý takového člověka znal jako někdejšího „episodistu, představitele přitroublých vojáků“, později „načapaného podvodníka“.
Když hroch spolknul Hrocha
Že by se právě až někde tady, už před skoro půl stoletím, zrodila inspirace k filmu, který je všeobecně považován za nejobskurnější dílo české kinematografie? Hroch v titulu Steklého filmu má totiž dvojí identitu. Bedřich Hroch (Oldo Hlaváček) pracuje jako bankovní úředník a je svým zaměstnavatelem vyslán do zoologické zahrady, aby posoudil její žádost o příděl půldruhého kilogramu zlata na správku chrupu nemocného zvířete.
A tím je zrovna zdejší hroch, který v nestřeženém okamžiku náhlé bouře nad zoo pozře Bedřicha Hrocha podobně jako biblická velryba Jonáše. Hroch tedy spolkne Hrocha, ten však neutrpí žádnou újmu, přežije v útrobách jmenovce, a dokonce odtud napomene svého přítele, agilního novinářského seladona Pipa Karena (Svatopluk Matyáš), když se před ním trochu kluzce dvoří jeho zdrcené ženě, kadeřnici Dáše (Helga Čočková). To je ovšem jen nevýznamný počátek následujících dějů, v nichž Karen využije hrocha s Hrochem k dalekosáhlým politickým manipulacím proti stávajícímu režimu.
„Jsem prodchnut velkými idejemi“
Přiznaným Steklého vodítkem při tvorbě námětu i scénáře byla překvapivě povídka F. M. Dostojevského Krokodýl (1864). Její hrdina, úředník Ivan Matvejič, praví: „Chystám se do Evropy, a tak nebude špatné seznámit se ještě předtím s jejími tuzemskými obyvateli.“ Jde se tedy podívat na dovezeného krokodýla, i za ním sklapnou ale jeho čelisti, také on přežije a stane se tím tak populárním, že může snít: „Jsem prodchnut velkými idejemi a teprve teď mohu v klidu snít o zlepšení osudu celého lidstva.“
Satiru na „šíři ruské duše“, zakleté do sobeckých byrokraticko-mesiášských představ, si Steklý upravil k obrazu svému. Jeho příběh se sice odehrává v nejmenované zemi a v nejmenovaném čase, je však jasné, že jde o Československo roku 1968 a o snahu zobrazit tehdejší proces politického tání a reforem uvnitř vládnoucí komunistické strany stejně velikášsky a velkohubě jako Matvejičovy představy. Nadto však i jako skrytě zločinný pokus o „uchopení moci“, maskovaný ovšem coby „nový model demokracie a socialismu“, jak věc definuje guru „mozkového trustu národa“, profesor Fibinger (Eduard Dubský), nejprve kdesi ve vymrzlém sklepě.
Vyprat žaludek
Právě tam mu ovšem Karen přinese zprávu o mluvícím hrochovi a tím počne kampaň za využití hrocha pro politické cíle revizionistů. „Hroch je náš společný tank, převálcuje cenzuru na kaši,“ přesvědčuje Fibinger nového ministra Borovce (Miroslav Homola). Toho film zastihuje hned v úvodu nad výrobou domácí tlačenky a nekonečným sekýrováním manželky, mj. aby nezapomněla „vyprat žaludek“.
Ač jinak nesnášenliví soupeři, přivede podle filmu právě silný žaludek a touha po kariéře profesora s ministrem na jednu loď a intrikán Karen, který je dal dohromady, může veřejnosti opravdu oznámit zrušení cenzury. To je obzvláště pikantní moment příběhu, protože pád cenzury v březnu 1968 oznamoval v reálu veřejnosti Jan Procházka (1929–1971), scenárista dvou Steklého historických filmů: Slasti otce vlasti (1969) a Svatby pana Voka (1970). U toho druhého už ho Steklý nedal ani do titulků a ještě ho pak takhle zkarikoval v Hrochovi.
Manipulace na druhou
Tzv. klíčových postav, které mají zjevně dehonestovat své skutečné přeobrazy, je ovšem v Hrochovi daleko víc. Tak Pip Karen odkazuje křestním jménem i iniciálami především na dramatika a reformního aktivistu Pavla Kohouta, Borovec na tehdejšího ministra lesního a vodního hospodářství Josefa Smrkovského, zároveň ale i na polednového prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandera Dubčeka. Borovcův skok do vody na plovárně je ostatně přímo inspirován dobovou Dubčekovou fotografií, na níž občané spatřili komunistického funkcionáře v plavkách.
Uhlazený Fibinger našel svůj vzor v germanistovi Eduardu Goldstückerovi, předsedovi Svazu čs. spisovatelů, zpěvačka Soňa (Helena Blehárová), která se dá do služeb hrochovské propagandy, zase v Martě Kubišové. Karenova noční střelba do Soniných oken opisuje konflikt, který měla Kubišová později se svým prvním manželem, filmovým režisérem Janem Němcem. Lidé se začnou skládat na Konto hroch podobně, jako se spontánně skládali v roce 1968 na Fond republiky, jiní se sdružují v Klubu angažovaných přátel hrocha, což je aluze na tehdejší Klub angažovaných nestraníků. Za vším je ovšem podle Steklého jen vyžírkovské manipulátorství trojlístku Karen – Borovec – Fibinger, které má dokládat bezcharakterní motivaci počínání exponentů společenských reforem „pražského jara“ 1968.
Odhalený komplot
Ne že by ta motivace byla vždy jen čistá a bez komplexů, ve Steklého podání má však veškeré jednání postav podobu průhledného primitivismu a propagandistické účelovosti, stejné, s jakou se ze zoo náhle odstraňuje nápis Hroch obojživelný, „aby se to nevykládalo politicky“. Dostojevského fantastická groteska dostala ve Steklého aktualizované transformaci a filmovém tvaru podobu těžkopádného politického pamfletu, který však vzbuzuje spíše jen útrpnost nad tím, čím se domníval režisér diváky bavit.
Tak třeba když h(H)roch oslovuje dav zfanatizovaný médii a politickou reklamou slovy „Jsem s vámi a vy buďte se mnou“. Parodie rozhlasáckého sloganu „Jsme s vámi, buďte s námi“ z invazních dnů srpna 1968 mohla v okupované zemi sotva někoho pobavit, stejně jako Hrochův údiv poté, co je v závěru vyvržen z hrochových vnitřností: „Proč se smějete, já byl jenom popletený“. To je zas parafráze výmluv těch, kteří si „obrodným procesem“ tzv. omočili a pak se snažili zachránit si krk výmluvami, že prý byli jen „pomýlení“. Pouze mezi tím tak trochu schází okupace země armádami Varšavské smlouvy a její pád do normalizačních čistek a kádrování.
Bezmocná stylizace
Kromě barrandovských ateliérů se Hroch natáčel na asi deseti exteriérových lokacích v Praze i mimo ni, všechno tu však má v obraze vláčilovského kameramana Františka Uldricha náhle odér kašírovanosti a toporné umělosti. Včetně statické atrapy hrocha a jeho vnitřností, v nichž se pohodlně rozvaluje Hroch. Architektkou filmu byla Věra Líznerová, která se stala v roce 1972 Steklého manželkou, stejný otisk bezmocné a marné stylizace nese však i aranžmá jednotlivých situací a herecký projev. A není pravda, že herecký ansámbl tu tvoří jen podřadní herci – kromě už jmenovaných hraje v Hrochovi například Slávka Budínová jako Dášina chápavá kolegyně Majka, Zdena Hadrbolcová jako učitelka Plašilová a h(H)rochova „vestálka“, která strhne davy k ezoterickému šílení, a dále třeba Jiří Lír, Josef Větrovec, Jiří Holý, Oldřich Velen či Josef Hlinomaz.
Samotné natáčení se uskutečnilo od 20. 2. do 5. 11. 1973 v dramaturgické skupině Karla Copa, nově vzniklé v roce 1970. Literární scénář byl ale schválen až 19. 3. a technický 26. 4. 1973, takže realizace zjevně zčásti probíhala improvizovaně. Tomu odpovídá zjištění historika Petra Koury (Soudobé dějiny č. 3–4/2008), že původní verze scénáře byla ideologicky ještě útočnější a explicitnější, takže i sami barrandovští schvalovatelé před ní asi nakonec couvli. Přitom filmovou povídku Hrocha předložil Steklý na Barrandově už v roce 1964, kdy ze sebe řada příštích protagonistů pražského jara teprve setřásala 50. léta, původní záměr musel tedy být zcela jiný.
Vždy inkognito?
Štěpán Hulík v publikaci Kinematografie zapomnění (2011) uvádí, že ještě v roce 2009 trvala Věra Líznerová na tom, že k natočení Hrocha byl její manžel přinucen. Kdyby to tak bylo, proč by potom natočil v rychlém tempu hned dva další ideologicky stejně služebné a poplatné filmy Za volantem nepřítel (1974) a Tam, kde hnízdí čápi (1975) a po nich ještě sedm dalších? Spíše se zdá, že trpěl podobným pokrytectvím, jaké vložil do úst svému ministru Borovcovi, když je na koupališti přistižen hordou novinářů: „Jsem tady, jak se říká, inkognito…“
Také Steklý nazval fragment svých pamětí Život v inkognitu, jedna z jejich kapitol se dokonce jmenuje Vždy inkognito, pod společným pseudonymem Formen, tedy také inkognito, psal ještě spolu s Jiřím Voskovcem, Janem Werichem a Martinem Fričem scénář Fričova slavného filmu Svět patří nám (1937). Ale už jeho druhý vlastní režijní počin, drama Siréna (1947), získalo Zlatého lva v Benátkách a nejméně tam jeho inkognito skončilo. Jako věrný komunista se stal protežovaným filmařem, když ale nastoupila nová filmová vlna, ocitl se od roku 1964 na pět let mimo hru. To nebyla náhoda, pro něj to však byla zrada. „Dnes netoužím po slávě, sebevědomí kleslo na bod mrazu,“ napsal v pamětech. Ale skutečnost?
Skurilní hanopis z kabinetu kuriozit
Premiéra Hrocha se odehrála 28. 2. 1974, z distribuce byl stažen s koncem roku 1986, za tu dobu ho vidělo 233 659 diváků. V distribučním sloganu byl označen za „českou filmovou fantastickou burlesku“, spíš je to však zamindrákovaný skurilní hanopis, na kterém se bizarním způsobem podíleli hudbou a texty skladeb Metafyzický kanárek či Píseň hrocha (On je moje všecko) třeba i Jaromír Klempíř a Jiří Aplt.
„Milovanej hroch, milovanej hroch, všechno svý mu ráda dám,“ ohromuje davy svým zpěvem Blehárové Soňa a člověk se nepřestává divit, jak se to slučuje s „lidovou“ moudrostí, kterou Steklý vložil do úst Borovcovi: „Hranatý kolík se nehodí do kulaté díry.“ Kritika se filmu více méně vyhnula, jen pověstný Jan Kliment nasadil všemu korunu v Rudém právu 2. 5. 1974: „Karel Steklý nikým nemanipuluje. Už proto, že je komunista.“ A tak jak Hroch začal, tak i končí – Borovcovými plány na domácí tlačenku. Hezky česky.
