Ruský diktátor a válečný zločinec Vladimir Putin. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Když letos v lednu vypukly nepokoje v Kazachstánu, prvnímu kazašskému kosmonautovi Toktaru Aubakirovovi, jinak též poslanci, údajně volali z Moskvy lidé z velení ruské armády. Informovali ho, že devět ruských výsadkových divizí má vstoupit do Kazachstánu. Rusko totiž hodlalo využít situace a rozhodlo se chránit takzvaný „ruský svět“ a nastolit v Kazachstánu vlastní režim. To měl také být důvod, proč Toktar Aubakirov a následně i kazašský prezident Kasym-Žomart Tokajev požádali o vyslání vojenských jednotek Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) několika postsovětských států v čele s Ruskem do Kazachstánu.
Záminkou byly protivládní nepokoje v zemi. Jenže „vlastenci“ chtěli především zachránit zemi před masivní ruskou invazí a okupací Kazachstánu podobným způsobem, jak to kdysi učinil vůdce polských komunistů Wojciech Jaruzelski, který v roce 1981 vyhlásil v zemi výjimečný stav, údajně proto, aby zabránil invazi Sovětského svazu.
Připadá vám to absurdní? Tuto historku o ruských divizích připravených na lednovou invazi do Kazachstánu zveřejnil známý kazašský filantrop, podnikatel Uzakbaj Aitžanov pravděpodobně s cílem rehabilitovat prezidenta Tokajeva, kterého za pozvání Rusů do země přezdívají „kazašský Janukovyč“.
Ve skutečnosti nebezpečí ruské okupace Kazachstánu nebylo vůbec zanedbatelné. Pokud by se Tokajevovi nepodařilo v lednu utišit masové nepokoje a hrozila by změna režimu, ruské jednotky by se z Kazachstánu nemusely stáhnout. Neklidný region či demokratický vývoj u hranic vnímá totalitní Rusko jako hrozbu vlastnímu režimu a nebezpečnou inspiraci pro vlastní obyvatelstvo. Vladimir Putin by použil libovolných prostředků k vytvoření „nárazníkové“ mrtvé zóny podél ruských hranic.
Kazachstán jako nejvěrnější partner Ruska v Eurasijské ekonomické unii
Rusko po porážce ve studené válce usiluje o návrat prestiže, atakuje hegemonii USA či „kolektivního Západu“, pokouší se prosadit jako jedno z mocenských center multipolárního světa a vrátit se do geopolitické hry „rozdělování sfér vlivu“. K tomu, aby Rusko postoupilo do vyšší váhové kategorie zápasu, potřebuje znovu vládnout v postsovětském prostoru.
Kazachstán byl poslední svazovou republikou, která vyhlásila nezávislost a nikdy nepřekonala politickou a ekonomickou závislost na Rusku. Prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev jako první podpořil geopolitický koncept „eurasijství“, podle kterého je území Eurasie jediným civilizačním celkem, schopným čelit rozkladným západním vlivům. Dá se říct, že diktátoři se dohodli pomáhat jeden druhému ve snaze udržet vlastní autoritářskou moc a nepřipustit demokratický vývoj na svém území.
Eurasijské spojenectví jako protiváha EU a NATO
Masové nepokoje v Rusku roku 2011 vyděsily Putina natolik, že od té doby se panicky bojí liberalizace poměrů a svobody: ohrozilo by to jeho mocenské postavení. Nová studená válka Ruska proti Západu má původ ve strachu z demokratizace sousedních „nárazníkových“ států, ze zavlečení oranžové nákazy do Ruska a odstavení Putina od moci.
V roce 2011 Putin začal budovat svůj nejambicióznější zahraničně politický projekt –Eurasijskou ekonomickou unii (EAEU) jakožto protiváhu Evropské unie. EAEU aktuálně sdružuje Ruskou federaci, Kazachstán, Kyrgyzstán, Arménii a Bělorusko. Bývalá americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová označila Eurasijskou ekonomickou unii za součást pokusu o opětovnou sovětizaci regionu. Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) je zase protipólem NATO, a kromě Ruska sdružuje další pět zemí bývalého SSSR – Kazachstán, Arménii, Bělorusko, Kyrgyzstán a Tádžikistán.
Prezident Vladimir Putin vnímá EAEU a OSKB jako obranu sdružených autokratických postsovětských států proti barevným revolucím, EU a NATO, tedy proti snaze Západu „odloudit“ od Ruska území bývalého Sovětského svazu.
Ruské neoimperiální války
Rusko nevraživě pozorovalo proces integrace Ukrajiny, Gruzie a Moldavska do evropských struktur a pokoušelo se ho zhatit. Když ukrajinský prezident Janukovyč váhal s podpisem Asociační smlouvy s EU, došlo k Euromajdanu v Kyjevě a svržení zkorumpovaného proruského režimu. Rusko odpovědělo anexí Krymu a rozpoutáním války na Donbasu. Od roku 2014 se reintegrační projekt Ruska proměnil ve snahu o obnovení impéria cestou válečné agrese; ostatně okupace gruzínských území proběhla již v roce 2008. Ruský diktátor Putin vnímá proces demokratizace v libovolné zemi bývalého SSSR jako důsledek zhoubného západního vlivu. Na touhu národů žít svobodně nevěří. Nevěří na občanskou společnost a moc lidu, které se rodí zezdola; politika má být záležitostí vládců.
Již koncem minulého roku byl nemocný Putin odhodlán splnit své dějinné poslání – vrátit Rusko v čase a získat „zpět“ aspoň část někdejšího sovětského území. A 24. února 2022 zákeřně vpadl na Ukrajinu.
Sebejisté ruské vedení nehodlalo zůstat jen u jednoho plánu a mohlo připravovat několik různých variant velmocenské agrese na území bývalého SSSR, a to pod obdobnou záminkou ochrany „utlačovaného“ ruského obyvatelstva. Prezident Putin chtěl začlenit do oblasti ruského vlivu velký postsovětský stát, který by pomohl překreslit unipolární světovou mapu na multipolární, s Ruskem jakožto novým nezápadním civilizačním centrem a protiváhou hodnotově upadajícího prohnilého Západu.
Měla to být pomsta vůči Západu za to, že Rusko přehlížel a neudělal mu čestné místo u společného stolu, kde se podle Putina porcuje medvěd mezinárodního vlivu, moci a prestiže. Na ruském seznamu potenciálních států určených pro hlubší reintegraci nemusela být jen Ukrajina, ale i Kazachstán, který nedávno vyměnil prezidenta a byl tak daleko křehčí kvůli přetrvávajícímu dvojvládí.
Pozvání ruských vojáků do Kazachstánu
Když nyní kazašský kosmonaut Aubakirov přichází s tvrzením, že pozvání OSKB do Kazachstánu mělo předejít připravované ruské invazi, nelze to šmahem vyloučit. Putin by byl tohoto kroku schopen. Ruské tajné služby provádí podvratnou činnost a připravují podmínky ruské invaze do všech sousedních postsovětských států, ačkoliv demokratickou Ukrajinu Vladimir Putin už dlouho vnímá jako první a nejnaléhavější cíl invaze.
Předehrou pozvání ruských jednotek v rámci OSKB do Kazachstánu bylo setkání ruského prezidenta Putina s minulým a současným kazašskými prezidenty, Nazarbajevem a Tokajevem, v úterý 28. prosince 2021 v Sankt-Petěrburgu. Putin mluvil s každým z kazašských státníků zvlášť. Tou dobou se již ruská vojska hromadila u hranic Ukrajiny.
Než se vydal do velké války s Ukrajinou, potřeboval Putin klidného a spolehlivého „parťáka“ u svých jižních hranic. Putin zřejmě chtěl sladit noty se svými nejbližšími partnery z EAEU a rozhodnout se, koho z prezidentů udrží na kazašském trůnu. Nazarbajev si po odchodu z pozice prezidenta Kazachstánu ponechal velké pravomoci a bez jeho souhlasu nemohl prezident Tokajev činit žádné rázné kroky.
Není vyloučeno, že během prosincového setkání hodnotil Putin oba kazašské prezidenty z hlediska možné podpory ukrajinské invaze. Nazarbajev by pravděpodobně tento plán už nedokázal podpořit, kdežto Tokajev projevil větší pochopení, a tak si zajistil podporu Putina v boji o moc s Nazarbajevem.
Setkání s Putinem v Sankt-Petěrburgu bylo poslední událostí, během které byl viděn exprezident Kazachstánu Nazarbajev. Poté náhle a nadlouho zmizel z veřejného života, aby se znovu objevil na televizních obrazovkách po potlačení kazašských nepokojů v lednu 2022. Ovšem v zahraničí, totiž v Turecku a Rusku, kde si exdiktátor Nazarbajev užíval pohostinnosti diktátorů stále vládnoucích.
Jak Putin udržel prezidenta Kazachstánu Tokajeva u moci
Dne 2. ledna 2022 propukly v západním Kazachstánu nepokoje, primárně vyvolané zvýšením cen pohonných hmot. Demonstrace rychle získaly politický charakter a rozšířily se po celém Kazachstánu. Tokajev čelil vzbouřenému národu, ale nemohl spoléhat na ozbrojené složky, které zachovávaly loajalitu bývalému prezidentovi. V Almaty povstaly mocichtivé klany Nazarbajeva, jeho bratra a bratranců, ničily jižní kazašskou metropoli, ale policejní složky se stáhly a nechaly město na pospas rabujícím gangům.
Za exprezidentem Nursultanem Nazarbajevem stály staré mocenské struktury. Za Kasym-Žomartem Tokajevem stál Vladimir Putin. Proto Tokajev otevřeně vystoupil proti Nazarbajevově rodině a zavolal na pomoc ruskou armádu. Učinil tak pod rouškou Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB) sdružující několik postsovětských států. Právě probíhající protivládní protesty využil jako záminku. Tokajev si vymyslel příběh o útoku 20 tisíc zahraničních teroristů a obětoval suverenitu Kazachstánu výměnou za udržení se u moci. Rusko je známé tím, že poskytuje první pomoc padajícím diktaturám, aby je pak začlenilo do oblasti svého vlivu, jak se to stalo v Sýrii.
Epocha prvního prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva skončila. Ale teprve po vítězství nad jeho rodinným klanem a potlačení demokratických protestů uchopil jeho nástupce Kasym-Žomart Tokajev v Kazachstánu plnou moc. Nevadí mu, že se to stalo pod hrozbou ruské invaze. Ale cena za jeho politické přežití je strašlivá – po více než třiceti letech nezávislosti se Kazachstán stal vazalem Ruska. Tak to chodí v Asii – o své budoucnosti nerozhodují národy; domlouvají se o ní diktátoři.
Nyní mají Vladimir Putin a Kasym-Žomart Tokajev společný cíl – předejít demokratizaci či barevné revoluci v Kazachstánu. Tak se Tokajev z Nazarbajevova služebníčka stal služebníkem Putinovým, aby si zachránil vlastní kůži a místo na vrcholu kazašské mocenské pyramidy.
Rozhodnutí zavolat ruskou armádu bylo však v rozporu s většinovými postoji Kazachů. Zvát vůdce bývalého koloniálního impéria, které způsobilo Kazachům nesmírná příkoří, byla politická chyba, který zažehla protestní nálady v zemi. Navíc se prezident Kazachstánu ocitl v pozici dlužníka vůči ruskému diktátorovi.
Je v Kazachstánu možný ukrajinský scénář?
Po vpádu na Ukrajinu Putin prohlásil, že ukrajinský stát ve skutečnosti neexistoval. Ruský vůdce učinil podobné prohlášení na adresu Kazachstánu již v roce 2014. Tehdy řekl, že prezident Nursultan Nazarbajev „vytvořil stát na území, kde nikdy žádný stát nebyl“ a vyzval Kazachy, „aby zůstali v obrovském ruském světě“. Rodák z kazašské Almaty, nedávno zesnulý ruský fašistický politik Vladimir Žirinovskij, tvrdil, že Kazachstán je umělým křehkým státem; Kazaši prý kočovali a Stalin jim „dal“ severní Kazachstán jako Chruščov daroval Krym Ukrajině.
Ve svých posledních publikacích Alexandr Solženicyn volal po tom, aby se po pádu Sovětského svazu spojily Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Kazachstán nebo alespoň severní Kazachstán. Takto vnímá jádro „ruského světa“ i Vladimir Putin. Již od roku 2014 další ruští autoři mluví o tom, že severní Kazachstán byl jakýmsi „darem“ Ruska a měl by být do Ruska znovu začleněn.
Není vyloučeno, že právě lokajství obou kazašských prezidentů vůči ruskému prezidentu Putinovi ochránilo Kazachstán před masivní ruskou invazí v lednu 2022, alespoň dočasně. Čilá komunikace na úrovni prezidentů pokračuje. Nedávno se bývalý kazašský prezident Nursultan Nazarbajev setkal v Moskvě s Vladimirem Putinem a poblahopřál mu ke Dni Ruska. Zároveň se očekává, že Kasym-Žomart Tokajev se 17. června na pozvání Vladimira Putina zúčastní jubilejního 25. mezinárodního ekonomického fóra v Sankt-Petěrburgu. Ačkoliv většina kazašského obyvatelstva ruskou agresi vůči Ukrajině odsuzuje, minulý a nynější prezidenti Kazachstánu si u Putina podávají dveře.
Kazachstán sice nepodpořil ruskou agresi a odmítl poslat vojáky na pomoc Rusku, ale kryje severnímu sousedovi záda. Zdržel se při hlasování o rezoluci OSN, která vyzývala k okamžitému stažení ruských sil z Ukrajiny a k zastavení veškerých ruských útoků na civilní objekty.
Do Kazachstánu se stěhují a převádí svůj byznys desítky tisíc bohatých Rusů. Zpřísnění sankcí vůči Moskvě výrazně dopadá i na Kazachstán, který se vydal na cestu integrace s Ruskem. Klesající ruský rubl stahuje dolů také kazašskou měnu. Ale prezident Kasym-Žomart Tokajev o snížení ekonomické závislosti na Rusku neuvažuje.
Hlubší integrace se státem-agresorem je proti dlouhodobým zájmům Kazachstánu, ale poskytnutí vojenské pomoci zavázalo prezidenta Tokajeva k věrnosti ruskému staršímu bratrovi, zhatilo emancipační snahy Kazachstánu a de facto vygumovalo státní hranici mezi Ruskem a Kazachstánem, která je dlouhá více než sedm a půl tisíce kilometrů.
Zárukou nezávislosti Kazachstánu nemůže být libovůle ruského diktátora, ale vítězství Ukrajiny v osvobozenecké válce. V opačném případě Kazachstán může být dalším cílem ruské agrese.
MUDr. Džamila Stehlíková je česká lékařka, blogerka a politička původem z Kazachstánu. V letech 2007–2009 byla ministryní pro lidská práva a národnostní menšiny, působila též na Fakultě životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své lékařské praxi se soustřeďuje na psychiatrii a s ní související pomoc rizikovým pacientům. Od roku 2021 je předsedkyní Liberálně ekologické strany (LES).
