Sovětský vůdce Leonid Brežněv a polský generál Wojciech Jaruzelski FOTO: ČTK/imago stock&people
FOTO: ČTK/imago stock&people
Dnes je to 40 let od vyhlášení stanného práva v „lidovém“ Polsku, k němuž 13. prosince 1981 přikročila tamější komunistická vláda v čele s generálem Wojciechem Jaruzelskim, aby zabránila rychlé občanské emancipaci reprezentované masovým odborovým hnutím Solidarita. Znamenalo to tisíce internovaných a stovku mrtvých. Jeden z mýtů, šířený samotným Jaruzelskim, nám sugeruje, že právě tehdy byla odvrácena hrozící intervence Varšavské smlouvy vedené Sovětským svazem. Jenže je to mýtus zcela falešný: „Musíme rozptýlit mylná očekávání generála a dalších polských politiků, pokud jde o otázku vyslání vojsk. Poslat do Polské lidové republiky naše armády v žádném případě nemůžeme,“ oznamovali sovětští vůdci.
Vtrhnou sem, nebo nevtrhnou? Tuto otázku si v letech 1980–1981 kladla řada Poláků. Dodnes jsou mnozí přesvědčeni o tom, že vyhlášení stanného práva (tj. válečného stavu) Wojciechem Jaruzelskim v prosinci 1981 uchránilo Polsko před plánovanou sovětskou invazí. To je však mýtus, ve skutečnosti to bylo úplně naopak! Neúspěch při násilné pacifikaci polské společnosti vedl k tomu, že samotní polští komunisté žádali Moskvu o „bratrskou pomoc“, ačkoliv ta to rozhodně odmítala.
Opravdu nejsou žádné doklady o tom, zda starci v Kremlu nějakou intervenci v Polské lidové republice mezi srpnem 1980 a prosincem 1981 plánovali. Řada historiků se přesto domnívá, že taková hrozba se tu v jistém okamžiku objevila – a skutečně to bylo v prosinci, ale už roku 1980. Právě to byla bezesporu chvíle, kdy se něco takového jevilo jako nejpravděpodobnější.
Slibovali ji také o několik měsíců později, během takzvané bydhošťské krize v březnu 1981. Ta byla vyvolána agresivní akcí Občanské milice, obdoby československé Veřejné bezpečnosti, jejíž příslušníci vyvedli z jednacího sálu Vojvodské národní rady v Bydhošti pozvané odboráře. Brutálně zbit byl Jan Rulewski, předseda Mezipodnikového výboru Nezávislého odborového svazu Solidarita v Bydhošti, ale také Mariusz Łabentowicz a Michał Bartoszcze ze zemědělské Solidarity.
V této mimořádně napjaté situaci byly v několika regionech odborovým svazem připraveny krátké směrnice pro případ, že by proti Solidaritě bylo zasaženo násilím. Zahrnovaly postup 1) v situaci, kdy vedení svazu vyhlásí generální stávku, 2) v případě vyhlášení výjimečného stavu nebo stanného práva, 3) při eventuální intervenci ze zahraničí.
Asi nejdále se pustilo předsednictvo Mezipodnikového výboru v Gdaňsku, které připravilo několik typů letáků, aby mohly být v příslušných situacích distribuovány. Dva z nich (jeden, delší, v polštině a druhý, kratší, v ruštině) byly určeny sovětským vojákům v případě, že dojde k sovětské invazi do Polska. K ní však nedošlo.
Riziko sovětské invaze tu nebylo
Po letech ve své řeči před Obvodním soudem ve Varšavě v roce 2011 prohlásil Stanisław Kania, tehdejší první tajemník Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany z let 1980–1981 během procesu s architekty stanného práva:
„Když na tu dobu vzpomínám, tak se mi nejzřetelněji vybavuje všechno, co souvisí s hrozbou sovětské ozbrojené invaze do Polska v prosinci 1980. Bylo to děsivé a reálné. Z různých důvodů – a jedním z nich byla má protiakce – pak z intervence sešlo. Po několika měsících – už v březnu 1981 – se však toto nebezpečí objevilo znovu, ale s obtížemi se jej podařilo zažehnat. Podstatné je, že v pozdějších měsících už tato hrozba navzdory tomu, co se občas píše a říká, nikdy nenabyla reálné podoby. Jsem bytostně přesvědčen, že na podzim 1981 tu riziko, že dojde k sovětské ozbrojené invazi do Polska, již nebylo.“ A následně už méně jistě dodal: „Zdá se mi, že k sovětské intervenci by mohlo dojít jen v případě, pokud by v Polsku došlo ke změně režimu a opuštění Varšavské smlouvy, popřípadě i pokud by válečný stav skončil neúspěšně a s tragickými následky.“
Tento jeho názor mimochodem – alespoň zčásti – potvrzují i slova Viktora Kulikova, který byl na začátku osmdesátých let hlavním velitelem armád Varšavské smlouvy. Po letech uvedl, že pro Sovětský svaz by nebylo přijatelné, pokud by Polsko vstoupilo do NATO nebo pokud by Sověti ztratili komunikační trasy a kanály skrze Polsko na Západ.
To první si však nepřáli ani ti největší radikálové v Solidaritě, zatímco druhá idea se v odborovém svazu objevila, a to dokonce na posledním zasedání celostátního výboru Solidarity, které probíhalo ve dnech 11.– 12. prosince 1981, kdy už se mašinérie stanného práva pozvolna rozjížděla.
Slova někdejšího prvního tajemníka Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany jsou nesmírně důležitá, neboť dokazují, kolik toho čelní představitelé „lidového“ Polska věděli. Koneckonců Stanisław Kania patřil v otázce „bratrské pomoci“ k těm nejlépe informovaným. A dokonale si uvědomoval, že sovětská invaze by sice byla možná, ale zároveň věděl i to, že cena za ni by pro Sovětský svaz byla velká. Natolik velká, že Moskva o tuto invazi neměla zájem. Důsledky by byly krvavé a dlouhodobé.
V souvislosti s tím se nejčastěji zmiňuje argumentace sovětskou vojenskou doktrínou, podle níž se nebojuje na dvou frontách. Sovětský svaz byl přitom už od roku 1979 zapojen do války v Afghánistánu, jejíž konec byl na začátku osmdesátých let v nedohlednu. Potenciální cenu za případnou invazi do Polska by Moskva musela zaplatit ve třech oblastech – vojenské, hospodářské a politické.
V roce 2001 otiskl postkomunistický časopis Przegłąd velice pozoruhodný dokument týkající se této otázky. Byl to materiál zpracovaný v létě 1981 pro Stanisława Kaniu. Podle tohoto dokumentu, jehož autoři jsou bohužel neznámí, mohlo k intervenci dojít v situaci, kdy by vývoj událostí v Polské lidové republice z hlediska sovětského vedení ohrozil „politický status quo v části Evropy setrvávající pod sovětskou kontrolou“.
Tato intervence by byla krvavá – koneckonců právě proto byl tento dokument zveřejněn – a velmi pravděpodobně dlouhodobá. A vyžadovala by zapojení značného množství ozbrojených sil. Samotný vstup Sovětů do Polska měl ostatně vyvolat „automatický protiútok ze strany části polských vojenských jednotek“, a to dokonce i proti vůli jejich velitelů.
A byl by to teprve začátek, neboť sovětské armády – jak autoři analýzy předpovídali – by zároveň musely „zlomit ozbrojený odpor mnohamilionových dělnických skupin, který by doprovázely spontánní partyzánské akce části mládeže“. Předpovídalo se, že zlomit takový odpor by si mohlo vyžádat až půl milionu lidských životů.
I takové krvavé vítězství by bylo jen dočasné, jelikož by se dle předpokladů „během krátké doby rozvinula pro polskou tradici typická rozsáhlá podzemní státní struktura podobná té, která v Polsku fungovala během nacistické okupace, a měla by vlastní vedení, soudy, školy atp.“. Rozvinulo by se i odbojové hnutí, do něhož by se zapojila „veškerá společnost včetně dětí“. Další a další represe, zejména popravy a zabíjení, by toto odbojové hnutí jen posilovaly. A to by znamenalo nutnost okupaci prodloužit a vyžadovalo by to, aby „bylo v Polsku natrvalo přítomno zhruba třicet až padesát divizí“.
To ovšem není vše: existovalo tu riziko, že odpor Poláků „vyprovokuje napětí v sousedních státech“, kam by Moskva musela poslat dalších dvacet až padesát divizí. V tom případě by se pro změnu zvýšilo riziko, že dojde „k nárůstu nepokojů v sovětském Pobaltí a následně na Středním východě“, došlo by tudíž k dominovému efektu, který je v dokumentu označen jako „řetězec využívání situace“.
Shrnuto a podtrženo, intervence do Polska by pro Sovětský svaz znamenala „proces dlouhodobého zabřednutí do vojenských konfliktů, což by s sebou neslo obrovské politické důsledky a finanční náklady, aniž by to přinášelo významnější strategické zisky“. Tím spíš, že by – jak stálo v prognóze – Západ musel pod tlakem veřejného mínění „přerušit veškeré obchodní styky se SSSR“, což by v případě slabší úrody znamenalo „riziko rychlého vyčerpání nashromážděných zásob“.
Důsledkem sovětské intervence by byly rovněž „ekonomické restrikce rozličného druhu, přičemž sankce by v tomto případě měly výrazně větší rozsah než ty, které nastaly po vyhlášení stanného práva. Navíc by to s sebou neslo i důsledky politické, tedy „pravděpodobně naprostou izolaci SSSR ve světovém veřejném mínění“, a to včetně toho, že by „s ním přerušily styky vlivné komunistické strany ze Západu“. Nadto by došlo k tomu, že by „ve světovém veřejném mínění nastal radikální obrat k postojům vůči SSSR zcela nepřátelským“, jakož i vzniku „atmosféry očekávání na totální střet celého světa a SSSR“.
Pacifikace nepokořené společnosti
Autoři výše uvedené analýzy to sice nezmiňují, avšak důsledkem invaze sovětské armády do Polské lidové republiky by prostě byly další závody ve zbrojení, v nichž by Moskva neměla šanci. Navíc – což zaznívá v jedné přísně tajné analýze – by hrozilo, že Spojené státy obsadí Kubu, která měla pro Sovětský svaz značný strategický význam. To vše hovořilo proti intervenci v „lidovém“ Polsku.
Připomeňme, že by se jednalo o intervenci, kterou plánovači výjimečného či válečného stavu – alespoň ti z generálního štábu komunistické polské armády a ministerstva vnitra – připouštěli. Přinejmenším do poloviny března 1981 totiž v přípravách na vyhlášení výjimečného stavu figurovaly tři verze potenciálního vývoje událostí. Podle té pro polskou komunistickou vládu nejpesimističtější mělo dojít k celostátní generální stávce, pouličním protestům dělníků, demonstracím a útokům na stranické a státní objekty. A v takové situaci, jak autoři scénáře píšou, „není vyloučena pomoc vojsk Varšavské smlouvy“.
Tyto obavy před příliš silným odporem po řadu měsíců odsouvaly rozhodnutí o silovém řešení situace. Pochopitelně jen do určité chvíle. Po několikáté generální zkoušce zavedení výjimečného stavu v první polovině září 1981 se cesty Stanisława Kanii a tehdejšího premiéra a ministra národní obrany Wojciecha Jaruzelského rozešly.
Jaruzelski pokračoval na ministerstvu národní obrany v přípravách silového řešení za zády prvního tajemníka Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany dokonce i poté, co politbyro tuto možnost zamítlo.
O měsíc později se – s plnou podporou Moskvy – dostal do čela strany on. Měl za úkol zpacifikovat nepokořenou část společnosti, zejména hnutí Solidarita. A tomuto úkolu hodlal dostát za každou cenu, i kdyby měl – o čemž ještě bude řeč – požádat o pomoc Sovětský svaz.
Na tomto místě nelze nezmínit, že vůdci Polské lidové republiky hrozbu sovětské intervence, potažmo obavy z ní využívali účelově. Během již zmíněné bydhošťské krize údajně Kania s Jaruzelskim vysloveně prosili o to, aby bylo prodlouženo vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy Sojuz 81, které v té době na území Polské lidové republiky probíhalo. Jak stojí v jednom z dokumentů z Německé demokratické republiky, došlo ke cvičení výslovně na jejich žádost.
Toto prodloužení vojenských manévrů mělo posloužit k tomu, aby na vedení Solidarity mohl být vyvíjen nátlak. A ten přinesl očekávané výsledky – nezávislý odborový svaz ustoupil od plánované generální stávky a krize skončila takzvaným varšavským smírem. Při vyjednávání sehrála svou roli krvavá vize intervence, jak ji vylíčil zástupce premiéra Mieczysław Rakowski při rozhovoru s Lechem Wałęsou, který stál v čele celostátního vyjednávacího výboru odborového svazu Solidarita.
Moskva svá vojska do Polska poslat nehodlala
Nevíme, zda tehdy polští komunisté sovětského strašáka vytáhli poprvé, nebo jestli jej použili už dříve, zvlášť během takzvané registrační krize na konci října a začátku listopadu 1980. Víme ovšem, že se s ním oháněli prakticky od úplného začátku stanného práva. Během nástupu a udělení instrukcí těsně před jeho vyhlášením ministr vnitra Czesław Kiszczak nařizoval svým podřízeným: „Strašte je intervencí, shromážděním armád na hranicích, tím, že sem mohou napochodovat nejen vojska sovětská, ale i vojska československá či německá, a bude vymalováno.“
Pouhým strašením to však naprosto nekončilo. Wojciech Jaruzelski a jeho nejbližší spolupracovníci se snažili vytvořit alibi pro násilnou pacifikaci vlastního obyvatelstva. K tomu jim měla posloužit prohlášení Moskvy a dalších spojenců.
Pokus získat takové prohlášení proběhl například na začátku prosince 1981. Během zasedání výboru ministrů obrany členských států Varšavské smlouvy v Moskvě ve dnech 1.–4. prosince 1981 Jaruzelského vyslanec – zástupce ministra národní obrany Florian Siwicki – předložil pozměňovací návrh k závěrečnému komuniké, který obsahoval jednoznačný návrh potenciální vojenské intervence spojeneckých armád v Polsku, ba – jak to zhodnotil rumunský vůdce Nicolae Ceaușescu – přímo její předzvěst.
Pozměňovací návrh předložený Siwickým byl ovšem – i přes podporu sovětských armádních činitelů a navzdory připravenosti drobně jej poupravit – odmítnut s ohledem na protesty rumunské strany, podpořené i Maďary. V nastalé situaci vydala prohlášení Moskva, což ostatně bylo v souladu s doporučeními politbyra Komunistické strany Sovětského svazu.
Právě na tomto fóru bylo – dne 23. dubna 1981 – doporučeno, aby byl „proti kontrarevoluci v maximální míře využit retardační prvek, jímž je obava, kterou sdílí domácí reakcionáři i mezinárodní imperialisté, a jejímž základem je přesvědčení, že SSSR provede vojenskou invazi do Polska. Ve všech komuniké ve věci mezinárodní politiky je nutno zdůrazňovat výrok soudruha Brežněva z 26. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu týkající se našeho rozhodnutí, že nenecháme Polsko na holičkách a nedovolíme, aby mu bylo ublíženo“.
Bylo to pochopitelně sdělení, jehož cílem bylo signalizovat postoj navenek. Moskva však svá vojska do Polska posílat nehodlala. Dokonce ani na žádost polských soudruhů, ať už to byli zástupci konzervativního stranického jádra, jemuž ostatně – ač měla v těchto kruzích své agenty – zkrátka nedůvěřovala, nebo Wojciech Jaruzelski, který stál v čele strany i státu a měl obavy, zda bude operace vyhlášení výjimečného či válečného stavu úspěšná.
A právě proto také několik dní předtím, než se polští komunisté odhodlali k silovému řešení (v noci z 9. na 10. prosince 1981), požadoval v důvěrném rozhovoru s maršálem Viktorem Kulikovem od tohoto sovětského armádního činitele záruky vojenské pomoci v případě, že by on a jeho podřízení nebyli schopni poradit si vlastními silami.
Jaruzelski po hamletovském váhání vyhlásil stanné právo
Přičiněním šťastné náhody známe díky písemným záznamům – deníku generála Viktora Anoškina, který byl pobočníkem hlavního velitele vojsk Varšavské smlouvy – průběh tohoto rozhovoru. Kulikov vyjádřil své přesvědčení, že polští soudruzi si poradí sami, ale připouštěl – jakkoli to nebylo nijak jednoznačné – potenciální „bratrskou pomoc“. Uvedl, že pokud nebudou polským soudruhům „stačit vlastní síly“, tak bude nejspíše třeba využít vojenského cvičení armád Varšavské smlouvy chystaného pod názvem Štít 82. Jaruzelského to neuspokojilo a zahájení akce podmiňoval garancemi, že v případě potřeby mu Moskva poskytne pomoc.
Kreml byl však ochoten poskytnout mu pouze propagandistickou, materiální anebo hospodářskou pomoc, avšak nikoli pomoc vojenskou. Na jednání 10. prosince 1981 bylo stanovisko politbyra Komunistické strany Sovětského svazu mimořádně jednotné – shodlo se na tom, že o invazi sovětských vojsk do Polské lidové republiky naprosto nemůže být řeč, neboť to není v zájmu Sovětského svazu.
Jurij Andropov, předseda Státního bezpečnostního výboru Sovětského svazu, v této souvislosti uvedl: „Polští soudruzi se zmiňují o vojenské pomoci ze strany bratrských států. My bychom však měli pevně trvat na svém rozhodnutí naše vojska do Polska neposílat.“ Michail Suslov, jenž stál v čele komise politbyra KS SSSR, jejímž úkolem bylo zabývat se situací v Polsku, k tomu dodal: „Jestliže tam sovětská vojska vkročí, nastane katastrofa. Domnívám se, že všichni jsme toho názoru, že žádné vysílání našich armád nepřipadá v úvahu.“
Andrej Gromyko, ministr zahraničí Sovětského svazu, prohlásil: „Můžeme Polákům říci, že události v Polsku sledujeme s pochopením […] Zároveň však budeme nuceni rozptýlit mylná očekávání Jaruzelského a jiných polských politiků, pokud jde o naše případné vyslání vojsk do Polska. Posílat do Polska naše armády v žádném případě nelze. Myslím, že můžeme našemu velvyslanci doporučit, aby Jaruzelského navštívil a sdělil mu to.“
Bohužel nevíme, zda ke schůzce sovětského velvyslance s Wojciechem Jaruzelskim opravdu došlo, a pokud ano, netušíme, jak probíhala. Jaruzelski ovšem do poslední chvíle hamletovsky váhal, až se nakonec rozhodl – přestože neměl záruku „bratrské pomoci“ – vyhlásit válečný stav, aby kontrarevoluci potlačil. A navzdory jeho obavám byl odpor menší, než se předpokládalo, a polští komunisté si dokázali poradit sami.
Dr. Grzegorz Majchrzak je polský historik působící v Ústavu národní paměti ve Varšavě, kde se zabývá komunistickou represí, demokratickou opozicí a fungováním médií v Polsku před rokem 1989. Článek byl poprvé publikován 26. listopadu 2021 v revue Tygodnik TVP (překlad Martin Veselka).
