GLOSA / Ve sněmovně promlouvá prezident republiky. Slavnostní chvíle, státní symbolika, kamery, patos. V lavici ministr zahraničí listuje Rudým právem. Historickým vydáním, aby bylo jasno, že nejde o předplatné, ale o performanci. Česká soda 3.0 právě začíná. A při prezidentově odchodu všichni poslanci vstávají, až na Macinkova druha Filipa Turka. Evidentně je stále uražen, že jej prezident nejmenoval ministrem.

Jistě, nikdo nikomu nebrání dělat recesi. Jen by se nabízelo drobné vysvětlení panu Macinkovi, že ministerstvo zahraničí není divadelní klub ani konkurz do Televarieté. Mávání propagandistickým deníkem KSČ během projevu hlavy státu není odboj ani sofistikovaná ironie. Je to jen trapná šaškárna se zažloutlou rekvizitou. A když už někdo sahá po rekvizitě, obvykle tím přiznává, že mu chybí text.

Dále čtěte

Dobrodružství podle pana ministra aneb Nedospělý puberťák ve vládním křesle

GLOSA / Kdyby člověk nevěděl, že sleduje tiskový brífink ministra zahraničí, mohl by nabýt dojmu, že jde o upoutávku na…

Otázka, zda v tom výtisku hledal prognózy svého pána z IVK, zůstane nezodpovězena. Možná šlo jen o hluboký intelektuální ponor do historie tisku. Možná o spontánní potřebu osvěžit si slovník normalizační publicistiky. Hlavně však prostě o to, aby si toho kamery všimly.

Filip Turek při odchodu prezidenta zůstal jako jediný sedět. I to je gesto. V politice dnes zjevně platí, že kdo nemá obsah, sáhne po póze. Někdo zůstane sedět, jiný mává novinami. A oba doufají, že si toho někdo všimne víc než samotného projevu.

Macinkovy pečlivě naaranžované grimasy během projevu Petra Pavla jen dokreslily správný výraz politického dorostu, který si spletl parlament s estrádou. Ksicht jako argument, Rudé právo jako pointa.

Když už jsme u toho, sluší se připomenout, že rebelie obvykle něco riskuje. Macinka ani Turek však dobře vědí, že neriskují vůbec nic. Andrej Babiš je totiž potřebuje.