Americký prezident Donald Trump FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
KOMENTÁŘ / Bezpečnostní a vojenští experti známých jmen už týdny v žádném případě neočekávají, že by válka Ruska proti Ukrajině na základě snah amerického prezidenta letos skončila. Proti tomu ovšem stál mediální humbuk kolem údajného „průlomu“ v Trumpových pokusech ukončit válečný konflikt, který se měl koncem minulého týdne odehrát v Istanbulu. Jak se už v minulosti stalo mnohokrát, ve sporu politicky podjatých se skutečnými odborníky měli navrch experti.
Poprvé jsme se s fenoménem devalvace odbornosti viditelně setkali během brexitu. Když kvalifikovaní lidé mnoha profesí varovali před důsledky neuváženého vystoupení Velké Británie z Evropské unie, objevilo se tvrzení významného konzervativního politika Michaela Govea, že prý veřejnost už „měla dost expertů“. Veřejná debata pak byla vedena způsobem, který už skutečně experty k ničemu nepotřeboval. Brexit byl nadšeně proveden. Po létech praktických zkušeností s tímto „triumfem“ si 55 % Britů myslí, že schválit ho byla chyba.
Dlouhá léta předtím to v západní politice ještě fungovalo docela přehledně. Politici mluvili o žádoucích cílech a experti o tom, zda s dostupnými prostředky je vůbec reálné takových cílů dosáhnout. Každý si dělal svou práci. Než věci fatálně vykolejily.
Na vině bude zřejmě invaze „pozitivní psychologie“ do veřejného prostoru, která zničila většinu výdobytků kritické osvícenské racionality. „Pozitivní psychologie“ přišla s rehabilitací magického myšlení, které zaměňuje sféru osobních přání za vědecký svět „hmatatelných faktů“. Teď už prý není důležité ujasnit si, které z našich potenciálních cílů jsou reálně dosažitelné a které nikoliv. Lidé se učí držet se přesvědčení, že jejich osobní preference („vize“) je tím nejdůležitějším faktorem, že „když si tohle budeš opravdu přát, celý vesmír se spikne, abys toho dosáhl“.
Expert, který člověku odchovanému pozitivně psychologickými mágy řekne, že to či ono je v praxi nedosažitelné, musí nutně být za zloducha a kazisvěta, jenž lidem bere nejvroucnější přání. Oškliví ekonomové říkají, že se nemůžeme donekonečna zadlužovat nebo zvedat důchody, jenže my přece chceme. Zlí sociologové varují, že lidem s „nepodmíněným základním příjmem“ by se ve společnosti práce bez alternativního organizačního principu úplně rozpadl osobní čas, ale my chceme věřit, že „peníze za nic“ mohou fungovat ještě i jinak než jako humorná metafora nepochopení volné profese ve vousatém hitu skupiny Dire Straits.
Z expertů se stali zloději snů. Což se ve společnosti, která ve snech a očekáváních utápí stále více energie, samozřejmě neodpouští.
Trump hraje úspěšného diplomata
Historik Timothy Snyder upozornil na fakt, že Trump je sice veskrze neúspěšný obchodník, ale v televizi se naučil hrát roli obchodníka úspěšného. A to je také klíčem k jeho politické kariéře, včetně mezinárodní diplomacie.
Ve věci ukončení války na Ukrajině Trump navzdory všem slibům nedohodl vůbec nic. Naproti tomu však dokonale ovládá způsoby, jak u špatně informovaného publika neustále doplňovat nekonečnou zásobu zcela nerealistických očekávání, které používá jako levnou náhražku realistické naděje.
Jedná se o mnohem širší fenomén, který zdaleka nepostihuje jen problematiku ruské invaze na Ukrajinu. Trump například pustě plácá o hypotetickém novém letounu „F-55“, jaký svět neviděl a ani nikdy neuvidí. Slibuje obrovské příjmy z cel, která v praxi devastují rozpočty amerických domácností a nepřímo i důchodové plány obyčejných Američanů. Hovoří o udržení moderních technologií v USA a prodá čipy určené pro pokročilou AI do Spojených arabských emirátů.
Trump pokaždé slíbí stokrát více, než je reálné vůbec kdy splnit, ale než se musí vypořádat se selháním minulých slibů, rozdá mezitím mnohonásobek nových. Člověk, který pouze povrchně přihlíží dění a nevšímá si, co se děje za měsíc, za dva, za tři od posledního slibu – a takto funguje většina amerických mediálních konzumentů vycvičených udržet u zpráv pozornost maximálně po dobu 30 vteřin – získává pocit, že se kolem neustále děje cosi neurčitě nadějného a zázračného.
Ještě než se delegace zainteresovaných zemí vydaly do Istanbulu, bylo jisté, že „průlomová“ jednání selžou. Ale přesto jsme v médiích, která se nadšeně proměnila v ozvučné skříně trumpovského narativu, až do hořkého konce nacházeli spekulace o tom, co vše se prý v Turecku vyřeší.
Nakonec byli hostitelé nesmírně rádi, když došlo alespoň k dohodě o výměně zajatců. Jinak by celá akce nebyla než mamutím diplomatickým propadákem.
Proč vlastně přihlížet představení?
Víme s jistotou, že Putin není připraven ukončit válku za jiných než kapitulačních podmínek pro Ukrajinu, které zahrnují odstranění Zelenského a zastavení západní vojenské pomoci. Také s jistotou víme, že Kyjev na takové podmínky přistoupit nemůže a nechce. A konečně známe i Trumpovy vyhlášené diplomatické schopnosti, které jsou veškeré žádné – zejména, že nikdy nedostane ruskou stranu pod tlak a k ničemu ji nepřinutí, naopak jí vždy a ve všem opakovaně ustoupí.
Otázka tedy zní, zda a proč vůbec sledovat drama, které k ničemu rozumnému nemůže vést a také rozhodně nevede. Proč poslouchat vyjádření majitelů názorů na to, co prý Trump zamýšlí, kdy „konečně“ pochopí, jakou hru Putin hraje, kdy dá zapravdu Zelenskému a Evropanům.
S velkou mírou jistoty můžeme říci, že z trumpovského diplomatického humbuku nevzejde ani v červnu, ani v září, ani v prosinci nic, co bychom mohli označit za ukončení ruské dobyvačné války proti Ukrajině. Budou se stanovovat další, nová a nová data, připisovat nová a nová dějství hry, věc se protáhne až do plánovaných jednání o stažení amerických vojáků z Evropy, aniž by se vyřešila.
Namísto expertů budou do médií zvány osoby zvláštního ražení. Jestliže donedávna byli zejména v Německu v médiích běžní různí Putinversteheři (ti, kterým se údajně ušlechtilým uměním gadamerovské hermeneutiky podařilo vcítit se do ruského vůdce), dnes máme místo nezávislých expertů bandu Trumpversteherů. Tito lidé jsou spoluhráči v Trumpově úsilí o šíření ničím nepodložených politických nadějí. Namísto toho, aby prováděli kritické analýzy, svěřují se publiku s tím, v co úpěnlivě doufají, že se údajně stane.
Nestane se však nic, co by Evropu osvobodilo od nutnosti poskytovat Ukrajině v pokračující válce co největší míru politické, ekonomické a vojenské podpory tak, aby navzdory Trumpovi přežila ruskou agresi do roku 2026.
