Orbán na rozdíl od ostatních evropských politiků s Putinem stále komunikuje. FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Evžen Gál se narodil na jižním Slovensku v maďarské rodině. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, působil jako tlumočník prezidenta republiky Václava Havla a v letech 2003–2009 byl ředitelem Českého centra v Budapešti. Roku 2009 obdržel ocenění Pro Cultura Hungarica za propagaci maďarské kultury v České republice. Jako hungarista a vysokoškolský pedagog přednáší na FF UK o moderní maďarské literatuře. V rozhovoru pro deník FORUM 24 komentuje situaci v Maďarsku po nedávných parlamentních volbách, v nichž opět zvítězil Fidesz, přičemž jeho lídra Viktora Orbána označuje za cynického pragmatika a populistu.
Jak hodnotíte výsledek maďarských parlamentních voleb, v nichž znovu vyhrál Orbánův Fidesz, který má dokonce ústavní většinu?
Rád bych upozornil na několik zásadních okolností, které dovedly Viktora Orbána k dalšímu vítězství. V první řadě je to specifický maďarský systém tzv. národní spolupráce, jak tomu říká sám Orbán, v němž už dávno nefungují žádné brzdy a protiváhy. V ústavním soudu tvoří většinu někdejší straníci Fideszu nebo Orbánovi přátelé. Stejná situace je v soudnictví, v mediální radě, v různých kontrolních orgánech. To všechno řídí Fidesz, což je samo o sobě šílené. I kdyby Orbán ve volbách z nějakého důvodu prohrál, stejně by si ve státě udržel zásadní vliv.
FOTO: Evžen Gál
Významné je samozřejmě i to, jak byl v Maďarsku přetvořen volební systém, který představuje kombinaci systému poměrného a většinového. Navíc se velká část parlamentu volí v jednomandátových obvodech a jednokolově.
Jakmile se ozve kritika, Orbán ji odráží s tím, že přece obdobné volební systémy existují například v Británii, některé prvky mají ve Francii a podobně. A v případě jiné kritiky, například ohledně fungování ústavního soudu, namítají: Jak si mohou dovolit kritizovat Maďarsko v této věci třeba Finové, kteří ústavní soud ani nemají?
Měla sjednocená opozice vůbec nějakou šanci? A jaká je v Maďarsku situace médií?
S maďarskými médii je to velice špatné. Když pouštím českým přátelům maďarskou veřejnoprávní televizi a překládám, co se tam říká, všichni se diví, protože je to jako normalizační státní televize v Československu osmdesátých let. Dalších osmdesát procent médií je pod kontrolou podporovatelů Orbánova Fideszu a platí to i pro regionální média. Vychází různé župní čili krajské noviny, jenže všude si přečtete totéž. Maďarská veřejnost je vystavena neuvěřitelné mediální masáži. V médiích se například vůbec nevedly předvolební debaty, veřejnoprávní televize nezve opoziční kandidáty a každá strana dostala ke své kampani pouhých pět minut.
Jakou zvolil Orbán tentokrát předvolební strategii?
Krátce před ruskou invazí na Ukrajinu byla v Maďarsku situace přece jen trochu jiná, zdálo se, že by sjednocená opozice vedená Péterem Márki-Zayem mohla mít nějakou šanci. Jenže Viktor Orbán je neobyčejně schopný cynik, pragmatik a populista. Jakmile se stane něco závažného, zpravidla dva tři dny mlčí. Podobné to bylo v roce 2014, když se domluvil s Putinem na výstavbě jaderné elektrárny Paks II. Několik dní poté panovalo ticho, poněvadž o připravované dohodě nevěděli ani jeho spolustraníci. Orbán pak předstoupil před veřejnost a oznámil, že s Ruskem udělal obchod století. Vždy to vlastně funguje tak, že během oné doby mlčení agentury analyzují pro Orbána a Fidesz situaci a sondují, jak by mohli reagovat voliči. To je pro Orbána vždy podstatné a to byla i jeho strategie v letošních parlamentních volbách.
Jak do předvolebního klání zasáhla válka Ruska proti Ukrajině?
Když Rusko rozpoutalo válku proti Ukrajině, což se stalo nedlouho po Orbánově návštěvě u Putina v Kremlu, tak opět nastalo zvláštní ticho. V maďarské veřejnoprávní televizi se po ruském vzoru hovořilo o „speciální vojenské operaci“ a Orbán mlčel a čekal. Jeho specialisté zatím pečlivě analyzovali situaci.
Byly tu chyby sjednocené opozice, která vznikla jako nesourodý slepenec. Její lídr Péter Márki-Zay byl nezkušený regionální politik, jenž občas rychleji mluvil, než přemýšlel. Ve chvíli, kdy vypukla válka, hned vyhlásil, že pokud to bude NATO chtít a on se stane premiérem, Maďarsko by mělo vyslat třeba i vojáky na pomoc Ukrajině. Orbán to okamžitě využil. Začal tvrdit, že opozice chce válku, zatímco Fidesz pracuje pro mír.
Fidesz začal s agresivní kampaní, v níž stavěl voličům před oči fatální otázku: válka, nebo mír? To Orbánovi opravdu hodně pomohlo. Dokonce veřejnost strašil, že pokud vyhraje opozice a Maďarsko zvolí vůči Rusku tvrdší kurz, nebudou mít Maďaři čím topit a během několika dní zkolabuje maďarská ekonomika. Záměrně vzbuzoval strach, a přitom mluvil o potřebě „strategického klidu“. Operoval také s problémem maďarské menšiny na Ukrajině a hrál na strunu trianonského traumatu, kdy se rozdělením Uher po první světové válce ocitla třetina etnických Maďarů mimo maďarský stát. Orbán se totiž dlouhodobě staví do role ochránce Maďarů, všech a všude. Už dávno před vypuknutím války zastával politiku, že dokud Ukrajina nezmění své jazykové zákony, Maďarsko bude proti jejímu vstupu do EU a NATO.
Jak byste popsal Orbánův politický profil?
Orbán je od svého vstupu do politiky důsledný antikomunista, začínal jako liberál a ještě v devadesátých letech se v parlamentu vysmíval křesťanským konzervativcům. Nakonec se stal takřka ze dne na den křesťanem, hlásí se ke konzervatismu, ale jen v rétorické rovině. V mnohém latentně navazuje na meziválečné horthyovské období, kdy se běžně říkalo „křesťan a Maďar“, přičemž to znamenalo někoho, kdo není žid. Slyšíme to bohužel i u Orbána a je v tom určitá špetka antisemitismu. Kdo zná maďarskou historii, tak to slyší a dobře ví, o co jde.
A ještě k Orbánovu antikomunismu: paradoxně je to dnes Fidesz, kde bychom našli patrně nejvíce bývalých komunistů. Pro Viktora Orbána je typické, že pořád musí s někým bojovat, byť jde často o chimérické nepřátele, jím samotným vytvořené. Jednou je to George Soros, jindy Brusel… Jak už jsem říkal, Orbán je především cynický pragmatik a populista.
Kdy a jak vlastně došlo k transformaci původně liberální strany Fidesz?
Dokud byl Orbán liberál, rekrutovali se jeho voliči především z měst a patřili k nim i mnozí intelektuálové. Když ovšem v roce 2002 prohrál v parlamentních volbách, začal s radikální proměnou Fideszu. Pomáhal mu v tom tehdy mimo jiné i Gábor Vona, pozdější zakladatel krajně pravicového Jobbiku. Fidesz se začal soustředit na venkov, jeho příznivci chodili za lidmi až domů a mluvili s nimi. Zakládali tzv. občanské kruhy, kde s lidmi diskutovali o jejich problémech. Nejspíše tehdy se zrodil i Orbánův populismus. Fidesz nově a zespodu vytvořil svou stranickou síť.
Maďaři jsou historicky součástí Západu a po roce 1989 se do něj s velkým entuziasmem vrátili. Odkud se vzalo dilema, jestli zůstat se Západem, nebo se přiklonit k Rusku?
Má to několik důvodů. Když Orbán nastoupil v roce 2010 opětovně k moci, byly ekonomické a sociální problémy Maďarska hrozivé, například tam byla obrovská nezaměstnanost. Socialistická vláda Ference Gyurcsánye fungovala opravdu katastrofálně.
Maďarská společnost byla i historicky vždy více rozdělená než česká, především sociálně. A je pravda, že nejvíce problémů během transformace po roce 1989 měli v Maďarsku právě chudí lidé z venkova. Nikoliv městští intelektuálové nebo průmysloví dělníci, ale právě venkov. Venkov se cítil odstrčený, nebyla tam práce a šířilo se přesvědčení, že za tu mizérii může Západ. Významná část maďarské společnosti tehdy začala Západ vnímat jako něco negativního.
Dnes jsme v situaci, že čtyřicet procent voličů Fideszu stojí v rusko-ukrajinské válce na straně Rusů. Je to zcela překvapivé! I za komunismu byla v maďarských školách ve výuce dějepisu zřetelná protiruská linka, Rus byl prostě nepřítel. Také Maďaři mají hanlivý výraz, který bychom mohli přeložit jako „Rusák“, a dodnes ho používají.
Odkdy se vlastně datují Orbánovy proruské sklony?
Ještě v roce 2008 Orbán hlásal, že za všechno dobré vděčí Maďaři Západu, a nikoliv Východu, odkud vždy přicházela jen nesvoboda. Jenže roku 2009 se setkal s Putinem v ruském Sankt-Petěrburgu a mnohé se změnilo. Nikdo neví, o čem tehdy ti dva spolu mluvili, ale něco se tam muselo stát. Každopádně si Orbán vybudoval s Putinem velmi zvláštní vztah. A když v roce 2010 vyhrál volby a stal se znovu premiérem, za nepřítele začal označovat Brusel, který prý Maďarům jen diktuje a vše jim kazí. A to všechno v kontextu, kdy Maďarsko dostávalo ze všech středoevropských zemí nejvíce peněz z Evropské unie.
Říkalo se tomu „paví tanec“. Orbán si vyjel do Bruselu trochu zatančit, aby v Evropě vypadal hezky, ale po svém návratu se před maďarskou veřejností natřásal, jak to Bruselu „nandal“. Přítelem Maďarska se stalo Rusko, které přece dodává levný plyn. Letos v únoru, krátce před válkou navštívil Orbán opět Putina a dohodli se na zvláštních cenách plynu. Takže když vypukla válka, nemohl si dovolit takovou otočku jako třeba Miloš Zeman.
Myslíte, že můžeme očekávat nějakou další Orbánovu radikalizaci?
To je otázka, která opět souvisí i s válkou Ruska proti Ukrajině. A týká se nejen Maďarska, ale celé Evropy. Zdá se totiž, že nejen Maďarům, ale i většině Evropanů nejde v první řadě o nějaké evropské hodnoty, ale zkrátka o zájmy, především ekonomické a sociální.
Válka sice Evropou otřásla, ale řeči o společných evropských hodnotách jsou jako paraván, který má zakrýt realitu. Orbán to jako cynik dobře ví. Doufá proto, že vždy, když překročí nějakou mez, související třeba s právním státem, a dojde na lámání chleba, tak Evropa nakonec ustoupí. A většina členských zemí EU upřednostní své ekonomické zájmy. Zároveň platí, že převážná část voličů Fideszu má Viktora Orbána prostě za boha. Takže pokud bude Orbán chtít, tak se za rok klidně změní v největšího zastánce Ukrajiny a Západu. Pro něj ani pro jeho voliče to nebude problém. Samotný Orbán tomu říká „reálpolitika“, vždyť to přece dělají všichni, třeba Němci. A vlastně má pravdu.
Vidět je to i na postoji Polska, které je v EU tradičním maďarským spojencem. Poláci jsou samozřejmě znechuceni postojem Orbánovy vlády k rusko-ukrajinské válce. Polský premiér Morawiecki se nejdříve nechal slyšet, že vůbec nerozumí tomu, co Orbán dělá, ale počká si na volby. Polský prezident Duda ještě přitvrdil, když řekl, že Maďarsko za svůj postoj draze zaplatí. Jenže Jarosław Kaczyński, předseda vládní strany Právo a spravedlnost, to záhy zásadně obrousil: to, že Orbán opět vyhrál volby, ukazuje, jak je doma silný. Ačkoliv se Poláci s Maďary neshodnou ve všem, Polsko hodlá udržet spolupráci s Maďarskem, protože Orbán je věrný přítel. A přesně na takové postoje Orbán spoléhá. Je totiž nejen populista, ale svým způsobem i mistr politiky. Vždy včas pochopí, kde jsou meze jeho možností, a zastaví se před nimi. Maďarské veřejnosti pak naservíruje něco v tom smyslu, že to tak chtěl sám od začátku.
Vidíte nějakou šanci na změnu politické kultury v Maďarsku?
Občas se vyskytnou náznaky naděje, dokonce i v prostředí Fideszu. Zajímavý byl třeba krok Zsolta Németha, spoluzakladatele Fideszu a zastánce euroatlantického spojenectví. Během předvolební kampaně, kdy už byla v plném proudu válka Ruska proti Ukrajině, se Orbán zdráhal mluvit o ruské agresi a vůbec nezmiňoval Putinovo jméno.
Tehdy Németh zveřejnil na svém facebookovém profilu úderné heslo, které v letech 1988–1989 používal původní Fidesz: „Rusáci, táhněte!“ Avšak od voličů Fideszu si vysloužil ostrou kritiku, že je prý zrádce. Ačkoliv nejsem politolog, myslím si, že to nebylo jen tak. Németh nejspíše neměl nějaké zvláštní ambice, jen jako by ohledával terén, co je ještě možné. Byla to taková sonda či první vlaštovka. Je to sice maďarský nacionalista, ale jinak je zahraničněpoliticky velmi rozumný.
Situace není v Maďarsku dobrá, Fidesz je absolutně dominantní. Češi mají velký poklad v demokratické tradici, kterou reprezentuje první republika. Je velké štěstí, že se Česko může vztahovat k vlastní demokratické kultuře. Český intelektuál, který byl v době komunismu mnohem více ušlápnutý než maďarský, má přece jen na co navazovat. V Maďarsku nic takového není, maďarská společnost žije v jakémsi začarovaném kruhu. Slepé uličky maďarského vývoje, který se míjí s demokracií, skvěle popsal historik István Bibó. Snad bude muset přijít nějaký osvícený monarcha, který by svou autoritou Maďary přivedl k demokracii. Musela by to ovšem být autorita opravdu obrovská, aspoň někdo jako Orbán. Na Maďarsko se dívám z perspektivy maďarských kulturních tradic a vůbec nejsem překvapen z toho, co se tam děje. Maďarská společnost je stále svým způsobem polofeudální a to nezmizí z generace na generaci.
Je nějaký způsob, jak by mohli Češi s tou šlamastykou Maďarům pomoci?
Mým učitelem byl profesor Petr Rákos, který se narodil v Košicích v maďarsko-židovské rodině. Byl to renesanční člověk, který z hungaristiky na FF UK vybudoval ostrůvek svobody, kde bylo možné diskutovat o všem. Když se v komunistickém Československu občas uvažovalo o zrušení pražské hungaristiky, vždy argumentoval tím, že se tu Maďaři ze Slovenska, kteří v Praze houfně studovali, mnohému naučí, získají širší perspektivu a ta jim zůstane i po návratu domů. Myslím, že jistá otevřenost sama o sobě je velice důležitá.
Málo se ví, jak se v posledních letech zvětšila v Praze maďarská komunita. A také nyní po volbách vidím na sociálních sítích, jak Maďaři hledají možnosti, jak se v Česku usadit. Lidé z Maďarska totiž odcházejí, a to nejen intelektuálové, a bude jich přibývat. Maďaři se v Praze cítí dobře. Takže česká náruč otevřená svobodomyslným Maďarům je určitě významnou pomocí. Vždyť Maďaři i Češi jsou Středoevropané, které od sebe odděluje jen odlišný jazyk. Také musím připomenout, že se česká kultura těší v Maďarsku značné popularitě. Maďaři obdivují zejména českou sebeironii, kterou sami u sebe postrádají.
