Husitský kalich nad Prahou: 95. výročí Marmaggiho aféry

Od tzv. Marmaggiho aféry (1925), největší diplomatické roztržky mezi Československem a Svatým stolcem v meziválečném období, uplynulo letos devadesát pět let. Tím, kdo dal aféře jméno, byl Francesco Marmaggi (1870–1949), druhý apoštolský nuncius v Praze, který zde působil od srpna 1923. Československá mise nebyla jeho první diplomatickou zkušeností, před příchodem do Prahy zastával funkci apoštolského nuncia v Rumunsku a mimořádného zástupce Svatého stolce v Turecku.

Marmaggiho vzdělání, pedagogická kvalifikace, energická povaha i mnohaleté zkušenosti z římské kurie přesvědčily vysoké hodnostáře, že je pro zvládnutí nelehkého úkolu v Československu jedním z nejpovolanějších diplomatů. Do své agendy pronikl nový nuncius poměrně rychle, takže se již krátce po příjezdu do republiky pustil do finalizace mezinárodní dohody mezi Československem a Svatým stolcem. Jenže dramatické události z roku 1925 mu ji neumožnily dokončit.

S ohledem na znalost vatikánských archivů můžeme prohlásit, že Francesco Marmaggi rozhodně nebyl hybatelem událostí tzv. Marmaggiho aféry, jež načas rozvířily československo-vatikánské vztahy, nýbrž spíše jejich obětí. To si uvědomovali již nunciovi současníci, přičemž otevřeně a jednoznačně to vyjádřil katolický intelektuál a spisovatel Jaroslav Durych: „Nuncius neodejel sám o sobě, nýbrž na rozkaz Říma. Řím promluvil.“ Třebaže se sám Marmaggi domníval, že není nutné napětí eskalovat, podřídil se rozhodnutí papeže Pia XI. a jeho sekretariátu, s největším klidem sdělil ministru zahraničí Edvardu Benešovi stanovisko Říma a 6. července 1925 navečer opustil Prahu. Ale nepředbíhejme…

Spor o Jana Husa

O co v aféře šlo? Napětí v československo-vatikánských vztazích předcházel na jaře 1925 bouřlivý parlamentní boj o státní svátky a památné dny. Některé starší svátky byly zrušeny, jiné naopak zavedeny. Mezi ty nové patřil i svátek Mistra Jana Husa, proti čemuž prostřednictvím apoštolského nuncia ostře protestoval Vatikán, který Husa považoval za heretika a bojovníka proti Římu. Především byl však dotčen skutečností, že s ním rušení a zřizování státních svátků vláda v Praze nekonzultovala. Papežův státní sekretář dokonce označil svátek Jana Husa za projev nepřátelství vůči katolíkům a Svatému stolci. Československá vláda považovala postup Vatikánu za nepřípustnou intervenci do vnitropolitických záležitostí a diplomaticky se proti tomu ohradila.

Když se vatikánský diplomat Francesco Marmaggi z tisku dozvěděl o průběhu husovských oslav plánovaných na 6. červenec 1925 a o státním patronátu nad nimi, informoval ihned Svatý stolec. Ministr zahraničí Edvard Beneš jej sice při následných rozhovorech ujišťoval, že ráz oslav bude převážně národní, bez ambicí dráždit katolickou církev, ovšem přítomnost levicových politiků, zejména vládních národních socialistů, a rovněž nečekaně bojovný postoj prezidenta T. G. Masaryka dávaly tušit pravý opak. Státní sekretář Pietro Gasparri, protestující u Václava Palliera, československého vyslance v Římě, proto pohrozil odvoláním diplomatického zástupce ze země.

Celonárodní manifestace, jež se na mnoha místech skutečně proměnily v protikatolické demonstrace, přiměly diplomatického zástupce Vatikánu, aby ještě večer 6. července 1925 opustil hlavní město republiky a odcestoval do Říma. Vždyť i jinak spíše smířlivý prezident Masaryk tehdy na Pražském hradě vyvěsil místo státní vlajky husitský prapor s kalichem. Přitom apoštolský nuncius Francesco Marmaggi, na rozdíl od státního sekretáře Pietra Gasparriho, byl mnohem empatičtější, projevoval větší porozumění pro českou mentalitu i reálné možnosti pražských politických špiček a býval by rád celou záležitost s husovskými oslavami diplomaticky urovnal. Jako kariérní diplomat a loajální úředník musel dodržet instrukce nadřízených, nicméně rozpačité a nejisté chování, jak o tom vypovídá i jeho stručný deník, prozrazuje mnohé o jeho názorech.

Aby se Marmaggi vyhnul dalšímu nedorozumění, požádal těsně před samotnými oslavami o audienci u ministra zahraničí Edvarda Beneše, který jej však přijal teprve 6. července v deset hodin dopoledne. Při setkání Beneš prohlásil, že účast prezidenta republiky a předsedy vlády na oslavách není oficiální, a zopakoval, že svátek není zamýšlen jako útok proti Svatému stolci. Nuncius však v husovských oslavách viděl urážku. Stěžoval si na nedostatečné vysvětlení „incidentu“ ze strany vlády a Benešovi předal protest s tím, že musí okamžitě odcestovat do Říma, což označil za vážný politický důsledek.

Marmaggiho aféra jako vnitropolitická krize

Nunciův náhlý odjezd z republiky doslova radikalizoval českou společnost, která v Marmaggiho protestu spatřovala především provokaci ze strany Svatého stolce. Následně se v Československu rozpoutala tzv. Marmaggiho aféra, která dosáhla svého vrcholu v červenci a srpnu 1925 a intenzivně rezonovala mezi evropskými státníky, stejně jako v domácím i zahraničním tisku. Z konfliktu s Římem se v Československu rozvinula třeskutá vnitrostátní krize, jejímž vyvrcholením byla demise Jiřího Stříbrného, národně socialistického ministra železnic. Levicoví ministři a poslanci označovali odjezd apoštolského nuncia z Prahy za útok na prezidenta republiky a žádali úplné přerušení diplomatických styků s Vatikánem, ti radikálnější dokonce provedení odluky církve od státu.

Třebaže Marmaggiho odjezd neznamenal oficiální přerušení diplomatických styků, poněvadž v Praze zůstal jeho sekretář jakožto chargé d’affaires, roztržka s Vatikánem byla vyřešena až kompromisem z přelomu let 1927/1928. Vstřícný postoj na obou stranách se však ukázal již na podzim 1925, kdy Svatý stolec sondoval ochotu československé strany k urovnání sporu. Trvalo ovšem ještě dlouho, než byly sporné body vysvětleny a bylo dosaženo potřebného kompromisu. Ani jedna ze zúčastněných stran totiž nechtěla učinit první krok ke vzájemnému sblížení. Za úspěšným překonáním nepříjemného incidentu stál především ministr zahraničí Edvard Beneš, jenž s ohledem na mezinárodní odezvu usiloval o rychlé uzavření záležitosti. Také jeho zásluhou nakonec československá vláda nevyužila vzedmutých emocí v české společnosti a odmítla tzv. kulturní boj proti katolictví, ačkoliv k němu v létě 1925 nebylo daleko.

Českoslovenští biskupové vydali 1. srpna 1925 pastýřský list, v němž protestovali proti oficiálnímu „kultu“ Jana Husa a jeho zneužívání k protikatolickým výpadům, československá vláda nicméně nadále považovala svátek Jana Husa za vnitropolitickou záležitost. Situace se uklidnila teprve na podzim 1925. Jak jsme již naznačili, otázka návratu či jmenování nového apoštolského nuncia nebyla uzavřena až do konce roku 1927. Státní sekretář Pietro Gasparri prosazoval Marmaggiho návrat do Prahy, avšak domácí církevní i političtí představitelé jej přesvědčili, aby na tom s ohledem na postavení katolické církve v Československu netrval. Francesco Marmaggi zůstal v hodnosti apoštolského nuncia pro Československo formálně do roku 1928, kdy byl jmenován nunciem ve Varšavě, kde působil až do poloviny třicátých let.

Zůstává nicméně otázka, zdali modus vivendi z přelomu let 1927/1928, tj. dohoda mezi Svatým stolcem a československou vládou, opravdu znamenal konec tzv. Marmaggiho aféry, nebo jestli ve skrytu nepokračovala i nadále. Vztahy státu a církve zůstaly mimořádně citlivé i ve třicátých, a ještě více ve čtyřicátých letech, kdy prošly – i kvůli posílení moci komunistů a sovětskému vlivu – turbulentním vývojem.

Marmaggiho aféra však rozhodně uškodila obrazu katolické církve v Československu a rovněž její konfrontace s levicí sympatie ke katolicismu nezvýšila. Vatikán nepochopil (nebo neodhadl) politickou situaci v republice a odjezd nuncia se výrazně dotkl citlivých vztahů s Československem.

Současně poněkud přestřelila i československá vláda, jež se prostřednictvím tlaku na Svatý stolec snažila v rámci řešení celého komplexu politicko-náboženských otázek přimět nejvyšší představitele katolické církve k zmírnění jejich nekompromisních postojů či rovnou k přijetí československých představ.

Vlastně bychom mohli konstatovat, že napětí mezi Československem a Svatý stolcem na jaře a v létě 1925 bylo provokací ze strany československé vlády. Ta z odchodu apoštolského nuncia politicky profitovala, neobsazená nunciatura byla degradována na internunciaturu, přičemž se tak Československu otevřela cesta k tomu, aby byl přijat pro něj výhodnější modus vivendi.

Je zřejmé, že konflikt mezi Prahou a Římem byl vedlejším důsledkem vzájemného nepochopení, které hrozilo eskalací již za působení Marmaggiho předchůdce Clementa Micary v první polovině dvacátých let. K roztržce by stejně došlo, pouze za jiných okolností a jindy. Dávná Marmaggiho aféra nám tak umožňuje nahlédnout do složitého vztahu českých politických a intelektuálních elit ke katolické církvi, který se během 20. století projevoval často konfliktní dynamikou. Mnohé tehdejší události, jako například stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, jsou ve veřejné diskusi přítomny dodnes.