Hvížďala: Politici nepochopili smysl médií veřejné služby

Pavel Hofman

Karel Hvížďala | FOTO: Pavel Hofman

Kdy vznikl pojem veřejnoprávní média, jak se užívá v naší zemi? A jak se liší od pojmu média veřejné služby?

To je čistý překlad z němčiny, kalk, „Öffentlich-rechtliche Sendeanstalten“, a v praxi to znamená, že veřejnost si takovou instituci platí a zákon předepisuje rozsah veřejné služby. Toť vše. Český problém je hlavně v tom, že si společnost a volení zástupci neuvědomují podstatu a důležitost takové instituce, jak ji definoval John Reith v roce 1927, když převedl British Broadcasting Company na Corporation. Tehdy se totiž zřetelně ukázalo, že dosavadní dva sektory, státní a soukromý, vždycky selektují informace. Stát chce ukázat sám sebe v nejlepším světle, jako nejlepší alternativu, a privátní sektor je postavený na tom, že potřebuje prodávat své publikum inzerentům. Všechno, co je složitější, jde stranou. Kvůli této selekci, tedy cenzuře, vznikla tahle na první pohled složitá konstrukce, aby zabránila pokud možno jakékoliv cenzuře. Takovou konstrukci u nás politická reprezentace, nejen krajní křídla, ale i velkých politických stran, začala odmítat. Nejvíc asi Václav Klaus, který veřejnoprávnost nazval kočkopsem. Nikdy tu nevládlo přesvědčení, jako například v severní Evropě, že necenzurované médium je čtvrtým pilířem moderní demokracie po moci zákonodárné, výkonné a soudní. Politikům u nás nedošlo, že mediální kontrola jim pomáhá, protože často odhalí nepravosti dříve, než by jejich odhalení mohlo nějak zásadně dopadnout na vládu či politické strany.

Když se ve staré Evropě diskutuje o fungování veřejnoprávních institucí, tak se nikdy nezpochybňuje jejich samotná existence. Tyto instituce plní čtyři základní funkce: informují, kontrolují, vychovávají a baví. Proto nakonec tento model přijaly i Spojené státy a v šedesátých letech minulého století založily Public Broadcasting Radio and TV: rozdíl je jen v tom, že tam nesmí mít stát, města, univerzity, církve atd. majoritu, ale jinak fungují podobně. Rád bych ale připomenul, že i BBC se podařilo stanici vyprofilovat za dlouhou dobu, prestiž získala až za druhé světové války. Vývoj nebyl snadný. Přeměně Company na Corporation pomohly dvě věci, jednak sílící tlaky na komercionalizaci, kterým John Reith, původně hlavně v hudbě, chtěl vzdorovat a pak generální stávka v roce 1926, kdy se ukázalo, že vysílání bylo příliš provládní a nezahrnovalo hlasy druhých stran. Politická reprezentace v Anglii má ale silnou demokratickou tradici – od mytické Magny charty z roku 1215 až po Filipa Oranžského, který řekl, že nevládne lidem, ale s lidem. Proto Velká Británie pochopila snáze potřebu instituce, která by stála mimo vliv vlády a komerčního sektoru. Prestiž si BBC vybudovala za druhé světové války, když se této stanici podařilo vysílat stejné komentáře na obě bojující strany.

Skutečně se to týkalo všech bojujících stran?

Ano, netýkalo se to třeba českého vysílání, ale servisu BBC.

Můžeme tedy říci, že tato idea se zrodila ve Velké Británii?

Ano, zcela bezpečně. Britští okupační důstojníci vystudovaní v Oxfordu a Cambridge tyto ideje přinesli po válce do Německa, kde založili na tomto principu Öffentlich-rechtliche Sendeanstalten, to je vlastně nápodoba British Broadcasting Corporation, kterou řídila rada guvernérů jmenovaná vládou. Vedla je k tomu zkušenost s Hitlerovým a Stalinovým rozhlasem, který byl zneužit k čistě propagandistickým účelům. Tomu chtěli napříště zabránit. Později se tento model rozšířil v celé staré Evropě a po roce 1989 i ve střední Evropě.

Problém naší společnosti se ale netýká jen veřejné služby, ale podobný problém máme s postavením státních zastupitelství, nebo se zákonem o státní službě. Jde o dělbu moci. U nás historicky vzato už od Přemyslovců se vládlo jenom z jednoho centra. Proto u nás neexistovaly hraběcí tituly atd., protože tu bylo všechno malé. Jsme zvyklí, že se všechno řídilo z Vídně, z Moskvy, nebo z ÚV KSČ a i nová politická reprezentace se s dělbou moci těžko smiřuje. Ona to už měla těžké i první republika, protože u nás neexistovala ani za Rakouska-Uherska dělba moci mezi císařským dvorem, duchovenstvem a měšťanstvem: církev byla po husitství a rekatolizaci oslabená a měšťanstvo kvůli tzv. druhému nevolnictví v XVII. století poměrně chudé, takže stát už v době k. und k. lehce ovládl všechny pozice. Proto je v Česku i dnes snaha podřídit státní zástupce ministerstvu a podobně státní tajemníky zase ministrům a jejich politickým stranám, a tím popíráme de facto jejich funkce.

Pokud si ale občané svou angažovaností změnu nevyvzdorují na moci, politická reprezentace se svého postavení nevzdá, protože je to pro ni jednodušší. Je to ale práce na dlouhou dobu, proto bylo naivní se domnívat, že tyto problémy vyřešíme za pětadvacet let. O tom již hovořil hned na počátku devadesátých let Ralf Dahrendorf: Revoluci jste provedli za šest dní, zákony přepíšete za šest let, ale myšlení změníte nejdříve za šedesát let. Je to ale pouze na nás na občanech, jestli vyvineme dost silný tlak, aby k dělbě moci začalo docházet. Tento moment je v demokracii zvlášť důležitý v době, kdy jsou volby hodně marketingovou záležitostí a rozhodují v nich peníze. Dělba moci představuje poslední pojistku pro demokratickou strukturu, a to zvláště v postkomunistických zemích. Teprve když se občané a politická reprezentace shodnou na potřebě veřejnoprávnosti nebo obecně na dělbě moci, je možné, aby fungovalo státní zastupitelství nebo státní služba nezávislá na politických stranách. Jinak proklamované změny jsou jen nálepky a obsah si politici opět přizpůsobí pyramidální struktuře, a tím popřeme smysl všech těchto institucí. Demokracii dnes stále ještě bojkotujeme.

Takže proto nemůže náš model fungovat, protože je to jenom fasáda…

To se dá teď doložit zřetelně na pseudofungování veřejnoprávní televize a rozhlasu a připravovaných změnách. My jsme z Německa, z jejich takzvaného korporátního systému, převzali to, že organizace mají posílat do rad ČT a ČRo své zástupce, kteří mají být reprezentativním vzorkem společnosti. Ta první nedostatečnost v porovnání s tím německým modelem je v tom, že instituce, které vyjmenovává zákon, si samy volí své zástupce. Bundestag je schvaluje jenom formálně: šetří, jestli něco nezdefraudovali, nebo neměli nějaké potíže se zákonem, ale jinak přebírá delegaci vyjmenovaných organizací. Ty ale zase vědí, že musí vysílat do rad mediální odborníky. Ne koulařky nebo jiné lidi, kteří o fungování médiích nic nevědí. Funkce v radách jsou ale neplacené, tedy čestné. Pokud my ale radním dáme 46 tisíc, jak je to v návrhu, vytvoříme tím jen instituci pro sinekury zasloužilých členů. Třeba zahrádkářů, ale radní tam budou stejně dostrkáni politickými kanály. Německé rady se scházejí většinou třikrát do roka a jejich povinností je sledovat plnění veřejné služby: nesuplují ředitele a nevyřizují žádné stížnosti na vysílání či ředitele.

Druhý bod je záležitost poplatků. V okamžiku, kdy o nich rozhoduje parlament, fakticky, a ne jen formálně jako v Německu, je to špatně. V Německu se výše poplatků řídí podle parametrů spotřebního koše, takže když jde o několik procent nahoru, navýší se také poplatky a parlament opět rozhoduje pouze formálně. V Německu může ředitele odvolat pouze soud a jinak je neodvolatelný stejně jako členové rad, takže spolu musí nějak vyjít. Navíc tam ještě existuje správní rada, která kontroluje finance. Důležité rovněž je, že je oddělena struktura ředitelská a šéfredaktorská. Každý zodpovídá za něco jiného, ředitel nebo intendant zodpovídá za základní směřování stanice a peníze. Za obsahy a obsazení redakce odpovídají šéfredaktoři, v tom si nejsou navzájem podřízeni. Ředitel jim nemůže říci, koho mají přijmout, nebo co mají vysílat. Všechny možné spory a jejich řešení předjímá takzvaný redaktorský kodex, který stanovuje přesná pravidla, jak spory řešit, a bazíruje na nezávislosti redaktorů. Na každých deset lidí se volí jeden zástupce, zástupci tvoří valnou hromadu a valná hromada má představenstvo. V případě sporu si všechny strany sporu delegují své zástupce a ti se pak musí v předepsaných termínech na něčem dohodnout, a teprve v okamžiku, kdyby se nedohodli, jde spor k soudu.

Tento mechanismus nedovoluje, aby došlo k tomu, co se u nás stalo v roce 2000 a čemu říkáme televizní krize. V okamžiku, kdy se zástupci domluví, tedy redaktoři, zástupce ředitele, nestranný ombudsman či emeritní profesor práva, na kterém se obě strany shodnou, a přijmou řešení, je závazné pro všechny strany a nesmí se zpochybňovat.

Nic z toho, o čem celou dobu mluvíme, u nás nefunguje, jen jsme vlastně přetřeli nápis a řekli, že teď je televize a rozhlas veřejnoprávní. V okamžiku, kdy má u nás parlament tak velkou moc, nejde o korporátní systém, ale o parlamentní. Pak to funguje jako v jižních státech Evropské unie, v nichž rovněž chybí dlouhodobá demokratická tradice. Tam se také nepodařilo zavést standardy jako ve Skandinávii, BBC, Německu či Francii atd. Naše rady, bohužel, nejsou samostatným právním subjektem, nemohou samy zadávat audity, zaplatit si specializované týmy na prověřování konkrétních problémů, jako jsou například toky peněz uvnitř instituce. O svolení musí vždy žádat ředitele: jsou vazaly instituce, na jejíž chod mají dohlížet.

Dalo by se říci, že tady chyběla správná okupační správa?

Tak to je samozřejmě bonmot, já si myslím, že ani potom by to v Čechách nefungovalo, protože tady neexistuje tradice úcty k pravidlům a smlouvám, jakou mají Němci či Angličané, kde smlouva a slovo je něco, co má velkou váhu. To v českém kontextu zřejmě neplatí, protože jsme byli zvyklí všechno, co přišlo z Vídně nebo ze zámku nebo z Moskvy a teď z Bruselu, obcházet.

Pokusy o reformu potom ale vypadají, jako když se někdo pokouší vytáhnout sám sebe z bažiny za vlasy, protože pravidla a peníze určují nakonec politici.

Ano, pokud se neshodne veřejnost s politickou reprezentací na potřebě skutečně nezávislého média, nezávislých státních zástupců a nezávislých státních úředníků, tak znění nových zákonů nic nezmění, protože se úpravy týkají pouze detailů, marginálií nebo technikálií. Politická reprezentace hraje falešnou hru s občany i s Evropskou unií.

Znáte dobře Německo. Jak se tam chovají tištěná média, která jsou převážně soukromá, deníky a týdeníky, pokud jde o závislost na moci?

Víceméně ve všech velkých starých evropských zemích deníky pokrývají celou politickou krajinu: od sociálních demokratů přes liberály až po konzervativce. Abychom nemluvili jenom o Německu, když se podíváme do Francie, tak tam je ve středu  Liberation, Le Monde nalevo a Le Figaro vpravo. Ale to neznamená, že jsou to stranické listy. Redakce vědí, že pokud nejsou kritické k tomu směrování, spíše sociologickému než politickému, tak by byly k nečtení. Kritický odstup si musí držet i od politické strany, které fandí.

Postavení printu a elektronických médií se ale v posledních letech velmi rychle mění. Bylo to způsobeno hlavně třetí mediální krizí po roce 2008. Protože privátní televize, jako je třeba Murdochova v Anglii, útočí na BBC, BBC se snaží pod tímto tlakem udržet sledovanost. Obsah se přibližuje, přinejmenším na některých stanicích a v některých pořadech, mainstreamu. Ty rozdíly mezi privátním a veřejnoprávním sektorem se začínají stírat. Print má zase potíže v tom, že má silnou konkurenci v internetu a elektronických médiích, která jsou rychlejší. Proto deníkům klesají náklady a musí bojovat o čtenáře, což snižuje kvalitu obsahů. Proto se někdy mluví o kulturní kontrarevoluci: deníky se přibližují popnovinám. V tom je možné spatřovat největší ohrožení celé role médií, které již neposkytují hlubokou reflexi. Ještě se o to snaží magazíny jako Economist nebo největší Der Spiegel v Německu. Tam naopak náklady klesají podstatně méně, takže pokud měl Der Spiegel kolem milionu a dvě stě tisíc, tak dnes je to devět set tisíc. Je tam evidentně pořád prostor k tomu, aby při dalším poklesu nákladu a hlavně poklesu inzerce se dala dál zvyšovat cena, aby se nemuselo propouštět a ani slevit na kvalitě textů. Připomeňme, že jen rešeršní oddělení Der Spiegel zaměstnává v současné době 73 vysoce kvalifikovaných lidí. Před časem se zvedla v Německu seriózní debata o tom, zda je možné vydávat seriózní noviny s menším počtem lidí, než je tři sta redaktorů, zatímco u nás je ve většině redakcí padesát lidí.

To se skutečně pohybujeme v úplně jiných číslech…

A jinde je to ještě patrnější. Ve Spojených státech mají noviny tisíc redaktorů, jako třeba Washington Post nebo New York Times, a před druhou krizí na začátku tisíciletí měly dva a půl tisíce redaktorů. Jen oddělení, která sledují v obou těchto novinách prezidenta, mají padesát redaktorů. To je zcela jiná planeta.

Tady to asi nebyla velká sláva ani za první republiky.

Tak to určitě ne, tehdy noviny byly horší než dnes. My citujeme většinou jen texty několika výjimečných osobností, ale zbytek měl velice nízkou úroveň.

Bylo to dáno stranickostí médií?

To bylo dáno vším dohromady. Nezapomeňme, že tady všechno začalo hrozně pozdě. První noviny v Evropě vyšly v roce 1605 a tady roku 1782, respektive 1789 (nepočítáme-li pokus Rosenmüllera), to je o dvě stě let později. Celou první republiku tu byla ještě cenzura, ta tu byla zrušena až v roce 1989. Ve Velké Británii ji zrušili již v roce 1695, tedy o tři sta let dříve. To se těžko dohání.

Dalším nebezpečím pro svobodu slova je oligarchizace. Mluvilo se o tom právě v souvislosti s Murdochem v Británii nebo Berlussconim v Itálii. Bude to teď trend?

Ve střední Evropě již média jsou v rukou oligarchů a ti to dokonce považuji za konsolidování situace. Proto nyní bude zajímavé sledovat projekt Matúše Kostolného v Bratislavě, který se z tohoto trendu chce vymknout. Zakládá web a noviny Deník N, přičemž to písmeno N znamená nezávislý. Má za sebou několik bohatých Slováků, kteří s ním do toho jdou jako jednotlivci, ti ho bude podporovat.

Jinak si ale myslím, že v zemích jako jsme my nebo Slovensko oligarchizace nebude mít dlouhé trvání, protože vliv tištěných medií půjde pod jejich vedením rapidně dolů. Tím pádem vliv, tedy vytvářet o sobě příznivý obraz ve veřejnosti, kvůli kterému média oligarchové kupovali, bude zanedbatelný a oni je jistě nebudou chtít dotovat. Jejich kalkul, že noviny je možné řídit stejně jako uzenářství či šroubárnu je falešný. Řada kvalitních lidí z jejich novin odešla, jejich noviny jsou mnohem méně obsažné, plné levné inzerce, takže spíše připomínají reklamní letáky Aldi a vytrácí se důvod, proč takové tiskoviny kupovat.

Oni ale vliv budou chtít mít, tak ho mediálně přesunou někam jinam. Jsou přesvědčeni, že mají-li peníze, mohou si koupit všechno…

Nejsem si jistý, jestli mohou jít dál touto cestou v médiích. To už je ale na jinou úvahu, ale pokusím se stručně vysvětlit, co nás čeká.  Poprvé v dějinách člověčenstva začíná být člověk vyloučen z řetězce poznání.  Už existují technologie, které samy jsou schopné se spojit s jinými technologiemi a vytvořit vlastní informační systémy, které jsou na nás nezávislé. Tato skutečnost již začíná člověka vytěsňovat z vlastního informačního kruhu, a to přesto, že sám je součástí informačního organismu a je s ním spojen pomocí sítí. To v důsledku znamená, že mezi tímto fyzickým světem a informačním univerzem už nebudeme schopni brzy dělat rozdíl. Vznikne informační sféra, která se bude skládat z lidí, algoritmů, přístrojů a s jejich různých vlastností, interakcí, procesů a vzájemných vztahů. A to je právě to, co třeba italský profesor Luciano Floridi (učí v Oxforku a na Harvardu), který se zabývá filozofií informací, nazývá čtvrtou revolucí (po revoluci neolitické, průmyslové a digitální), která zcela radikálně změní naše vědomí i chápání sama sebe, protože naše vlastní inteligence bude konfrontována s umělou inteligencí. Člověk si totiž najednou uvědomí, že ve spolupráci se stroji dosáhne většího úspěchu než při spolupráci s lidmi, což ho nutně povede k tomu, aby znovu definoval svou roli ve společnosti. A změní to i politiku, protože zásadním způsobem ubyde pracovních míst v nejvyspělejších krajinách světa. Zrodí se nová třídní společnost, v níž peníze a majetek nebudou zřejmě hlavním měřítkem všeho. Tato informační sféra bude generovat s neuvěřitelnou rychlostí důležité poznatky, v kterých se člověk, který nebude chtít být ovládán, bude muset umět orientovat.

Na této změně evidentně vydělají ta média, která kolem sebe soustředí ty nejlepší mozky ze všech oborů, které budou schopny reflektovat takto hlubokou proměnu. Taková média budou užitečná, ale jen pro úzkou cílovou skupinu. Žádné oligarchy takové redakce nebudou potřebovat a nepustí si je tam.

Mohl by ale také vzniknout nový systém moci, který ponechá rezervace, kde si lidé budou moci říkat, co chtějí, ale jinak celou společnost bude válcovat.

To nebezpečí tady teď je. Ale právě ta čtvrtá revoluce, po neolitické, industriální a digitální, by všechny tyto struktury mohla nabourat. I role peněz a majetku bude možná marginalizována. Všechno bude záležitost vědomostí a jiné komunikace. Společnost se časem promění, a to nemusí být za dlouho.

To již někteří sociologové říkají, že vznikne nový typ nezaměstnaného, který už nikdy práci nedostane.

Ten už tu je. V Německu jsou lidé, kteří nepracují ve třetí generaci.

To jsou imigranti?

Nejen, je to směska. Podle posledních čísel se právě v Německu imigranti docela slušně zabydlují. Ti, co mají vzdělání, zcela bezproblémově, ti, co nemají, se hůř učí německy, a proto nedosáhnou na složitější profese. Německo ale bez emigrantů nemůže existovat. Jako všechny průmyslové země, kde se rodí málo dětí. To, co přijde, bude ale tak jiné, že si to dnes skoro nikdo neumí představit.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner