Oficiální verze informací o zapojení ruských agentů do teroristických útoků ve Vrběticích tvrdí, že zpravodajské služby o svých zjištěních informovaly příslušné ústavní činitele nejpozději 7. dubna. Dost možná ale o dost dříve. Premiér a později i prezident mluvili o společném zapojení všech tří zpravodajských služeb, tedy Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a informace, Vojenského zpravodajství a navíc i o vyšetřování Policie ČR. Ale něco tu nesedí.

Podle zákona o zpravodajských službách „zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně“. Je vyloučené, aby zpravodajské služby, spolupracující tak dlouhou dobu na tak rozsáhlé operaci, z jakýchkoliv důvodů nakonec v rozporu se zákonem neinformovaly prezidenta republiky.

Prezident, respektive jeho mluvčí Jiří Ovčáček, však odmítá sdělit, kdy přesně byl prezident informován a zda tedy o věci věděl ve stejné chvíli jako příslušní členové vlády – tedy nejpozději 7. dubna, nebo to třeba bylo dříve. I to naznačují nejrůznější neoficiální zdroje.

Ve stejný den, 7. dubna, každopádně ministr vnitra Jan Hamáček za zády ministra zahraničí povolává do Prahy českého velvyslance v Moskvě Vítězslava Pivoňku. Význam tohoto detailu vynikne při představě, že by ministr zahraničí mohl se stejnou lehkostí za zády resortního kolegy rozdávat úkoly vysokým policejním funkcionářům. Shodneme se jistě na tom, jak nesmyslně to zní.

Níže uvedený text je hypotéza; je však poskládána z informací několika obvykle dobře informovaných zdrojů.

Kdo do té Moskvy pojede, pánové?

Prezident spolu s premiérem a přinejmenším ministry vnitra a obrany věděl o kauze celých 11 dní předtím, než byla zveřejněna 17. dubna večer na improvizované tiskové konferenci. Od samého počátku Miloš Zeman ovlivňoval formování diplomatické a politické odpovědi na ruskou akci na území České republiky. Jan Hamáček volal velvyslanci Pivoňkovi do Moskvy jeho jménem a na jeho pokyn.

O spěchu a zároveň i o snaze vyloučit za jakoukoliv cenu z rozhodování ministra zahraničí Tomáše Petříčka svědčí i přiznané porušení bezpečnostních předpisů, když nepříslušný ministr na příkaz prezidenta instruoval velvyslance prostřednictvím nezabezpečeného (nešifrovaného) telefonu.

Jan Hamáček i dále jednal výhradně v souladu s pokyny Miloše Zemana, a brzy se proto dostal do sporu s premiérem Babišem. Nesmyslné odvolání Hradem kritizovaného ministra zahraničí otevřelo dne 12. dubna, ve chvíli vrcholící krize, cestu k fantasmagorickému projektu appeasementu – mise Jana Hamáčka do Moskvy.

Projekt byl stoprocentním dílem týmu prezidenta republiky. Sám prezident je ale fyzicky neschopen cestu zvládnout, poradce Martin Nejedlý, hradní specialista na Rusko, byl pro takto veřejnou misi nepoužitelný. Podle některých náznaků se na chvíli uvažovalo i o vyslání ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Rudolfa Jindráka, který to ovšem okamžitě odmítl. Po celou dobu zároveň probíhaly důvěrné konzultace s ruskou stranou s cílem utlumit dopady možného zveřejnění informací o závěrech českých zpravodajských služeb o sabotáži ve Vrběticích.

Příprava Hamáčkovy mise byla už v závěrečné fázi, včetně krycí legendy o zbytečných dodávkách neschválených ruských vakcín Sputnik V či o nabídce summitu Putin–Biden v Praze, když 15. dubna došlo k oné podivné schůzce v pracovně ministra vnitra, kam byli opět pozváni šéfové tajných služeb, velvyslanec Pivoňka a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Podle některých náznaků však byla tato schůzka jenom divadlem a měla zajistit Hamáčkovi důvěryhodnou výmluvu, proč do Moskvy nejet. Rozhodujícím momentem jeho odklonu od přání prezidenta Zemana mělo být jemné upozornění z předchozího dne, že informace o vrbětické kauze už byly předány spojencům v NATO a že české zpravodajské služby nadále nebudou mít kontrolu nad jejich zveřejněním, pokud by hradní politika appeasementu Moskvy měla pokračovat.

Zároveň začalo být zjevné, že se k základním informacím o nové interpretaci vrbětické kauzy jako výsledku teroristické akce dostali i někteří čeští novináři.

Tohle není jako Peroutkův článek

Od této chvíle už nešlo o možnost utajení, ale jen o interpretaci kauzy a omezení škod. Jan Hamáček poslušně přeběhl k realističtějšímu premiérovi a s velkou pompou, byť nervózně a s politováním nad dopady do vztahů s Ruskem, na tiskové konferenci 17. dubna večer ohlásil vypovězení osmnácti zpravodajců z ruské ambasády v Praze. Následná reakce Moskvy a zmražení vztahů jsou všeobecně známy.

O to pozoruhodnější je však aktivita Miloše Zemana, který si skutečně týden počkal, aby všichni i v Moskvě viděli, že on s tou kampaní nemá nic společného, a potom přišel se zcela novou interpretací celé kauzy.

Otevřeně napadl pozici vlády i parlamentu tvrzením o svém vlastním posouzení výsledků vyšetřování s přidanou nepravdou o nejméně dvou vyšetřovacích verzích a s pokračující nedůvěrou v klíčovou kontrarozvědnou instituci Bezpečnostní informační službu. A s klidem hodil přes palubu i Jana Hamáčka, který mu posloužil jen jako hloupý mouřenín. Věděl, že vláda, oslabená řadou neúspěchů a skandálů, se mu neodváží postavit s veškerým důrazem.

Je důležité, aby v umělém zmatku kolem Hamáčkova sebevražedného kousku nezapadlo otevřeně protiústavní konání Miloše Zemana. Prezident v této situaci neměl právo na „vlastní verze“. Vláda je ústavně odpovědná za zahraniční i bezpečnostní politiku státu a prezident je povinen každý jeden její krok podpořit – nebo abdikovat. Tato situace vybočuje z blábolivého žánru „viděl jsem Peroutkův článek vlevo dole“. V této krizi prezident otevřeně desavuoval kroky vlády a postavil se proti své zemi a proti její bezpečnosti na stranu agresora.

Třeba je to skutečně jen jedna z možných hypotéz. Nabízí však věrohodné odpovědi a poskytuje kontext příliš dlouho odkládaného rozhodování vlády i prezidenta.

Pro parlament však z jakéhokoliv vysvětlení plyne jeden jediný závěr. Miloš Zeman není schopen výkonu funkce prezidenta České republiky a měl by být v zájmu její bezpečnosti a ústavního pořádku co nejrychleji odvolán.