Výročí 17. listopadu

Eric Drooker

Narodil jsem se a vyrostl v ČSSR. V době, kdy převládala šedavá barva na neudržovaných domech, šedavá nálada v rodinách, ve školách, na pracovištích – zkrátka v celé společnosti. Vládnoucí představitelé nám vysvětlovali, jak se máme dobře a celý okolní zlý kapitalistický svět nám chce ublížit a naše dokonalé státní zřízení zničit. Proto nás před tím cizím světem chránili. Měli jsme zakázány zahraniční filmy, noviny, knihy. Nesměli jsme cestovat kam jsme chtěli, a na hranicích byly ostnaté dráty, aby k nám nepronikali nepřátelští agenti.

Popravdě řečeno, nepřátelského agenta jsme nikdo nikdy neviděli, a pohraničníci na hranicích nestříleli agenty ale ty, kteří si nepřáli být chráněni sami před sebou a snažili se z toho komunisticky řízeného a nařízeného ráje utéct. Občas ale někdo přesto utekl, a to byl teprve problém, nedej Bože když dokonce své stále chráněné blízké doma písemně kontaktoval. Příbuzní emigrantů se stávali lidmi zvláště přísně chráněnými před myšlenkami, které by je mohly přepadnout.

Z novin jsme se denně dozvídali, jak plníme a rekordně překračujeme plánované ukazatele pětiletky. Byli jsme nejlepší ve světě ve výrobě kolejnic, látek, papíru na hlavu, v pěstování brambor, zeleniny, obilí na hektar. Vlastně ne nejlepší, to byl pochopitelně Sovětský svaz, náš nedostižný vzor. Problém byl, když jsem se rozhlédli okolo sebe. Kolejnice na skládkách rezavěly, protože je nikdo nechtěl. Látky naopak nebyly, takže se nedalo nic slušného koupit a proto šikovnější maminky stále dokola přešívaly staré šaty, aby jejich dcery vypadaly aspoň trochu k světu. Občas někdo dovezl Burdu, která šla z ruky do ruky a všechny pak podle ní šily. Papíru bylo ovšem tolik, že se i toaletní papír stal podpultovým zbožím. Díky tomu ale Rudé právo získalo náhradní použití, takže bylo konečně k něčemu. Ono ten jeho obsah stejně byl na … no však víte na co. Brambory byly mazlavé, šedavé, natlučené. Zelenina byla pod pultem, chleba se nedal jíst.

A stále se ztráceli lidé – sousedé, spolupracovníci, vzdálení příbuzní, někomu i sourozenci. Většina jich emigrovala. Bylo zvláštní, že všichni utíkali z toho ráje, ale nikdo z té zlé kapitalistické ciziny nechtěl k nám. Blízcí emigrantů a ti, kteří si příliš otvírali ústa zase mizeli v kriminálech.

My, děti v pohraničí, jsme na tom byli ještě hůř – doma se běžně chytala německá televize, kde jezdila pěkná a nová auta, lidi chodili oblečení v riflích, bydleli v barevných domech. A rodiče nám zakazovali mluvit o programu, který jsme sledovali. Dokonce i o pohádkách… To se ví, že se občas někdo ve škole podřekl. Takže jsme to o sobě nakonec věděli ve třídě navzájem všichni. Vůbec jsem doma často poslouchal, co nesmím nikomu říct, aby nám tatínka nezavřeli. A nechápal jsem ze začátku, proč se maminka na tatínka rozkřikuje, aby si konečně začal dávat před tím dítětem pozor na pusu. Později jsem to pochopil.

Ještě později jsem začal vnímat útržky a narážky. Začal jsem chápat, co znamenala slova jáchymovské lágry, uran, bachař, mukl. Autobusem na gympl do Ostrova jsem dojížděl okolo Rudé věže smrti, která se stala osudnou i našemu sousedovi, panu Zemanovi. Paní Zemanová měla o jeho osudu strach mluvit ještě před svou vlastní smrtí na přelomu tisíciletí. Díky některým kantorům, díky rodičům a díky sousedům, bývalým muklům, rozkulačeným sedlákům, odsunutým živnostníkům, sokolům a skautům mi narostla rovná páteř, což nebylo cílem komunistického vzdělávacího systému. Poznal jsem to při přihláškách na vysokou školu, ale to jsem už chápal, zač je toho loket. Asi i díky Jindrovi Konečnému, který mi dlouhá léta půjčoval knihy. Jak moc riskoval tím, když 13 – 16-letému frackovi s minimem rozumu půjčoval zakázané autory mi došlo až když ho zavřeli.

A pak najednou přišel 17. listopad. Všichni jsme doufali, že komunistický režim padne, sousední země se osvobozovaly jedna za druhou, ale když se to stalo, byl to stejně zázrak. Otevřely se nám nebetyčné obzory. Mohli jsme cestovat, studovat, podnikat, nebo nepracovat vůbec… Konečně se začaly opravovat domy, byl toaletní papír, na pultech kvalitní potraviny, pomeranče a ananasy běžně, ne jen na vánoce nebo velikonoce. O přijetí na školu nerozhodoval stranický výbor, ale schopnosti a chuť studovat.

Na to všechno jsme si zvykli. Bereme to jako samozřejmost. Zevšednělo nám to za těch třicet let. Bohužel mnohem víc než tyto vymoženosti vnímáme vykuky, kteří svobodu zneužívají. Ano, jsou, a je jich dost – různí podvodníci, šmejdi, zloději. Poslední roky se snaží vrátit na výsluní i komunisti, kteří po listopadu využili svých postů a známostí a věnovali se ekonomické činnosti. Navíc se vyrojilo mnoho populistických politiků, kteří se na základě svých lží a strašením dostali do parlamentu i na hrad. Tito všichni otravují zdravou vodu naší demokracie. Nesnaží se zvrátit vývoj, jen se snaží přiživit na naší zemi, na naší společnosti. Nespokojenost občanů roste, a oni toho využívají.

Naštěstí na tyto politické šmejdy začali reagovat ti, kteří listopadové události zažili jako děti nebo vůbec ne. Ti, kteří vyrostli ve svobodné, rozvíjející se zemi. Oni se dávají dohromady, tvoří nový program, nový zdravý dech společnosti a já jim za to děkuju. Přizvali i mne, jako připomínku starých časů, jako vykopaného, přeživšího dinosaura. A já k tomu říkám, že je nejvyšší čas vrátit tuto zemi zpět do rukou jejích občanů. Je nejvyšší čas uvědomit si, že o svobodu musíme pečovat, aby nezašla jedem, který vypouštějí Okamurové, Babišové, Zemanové a Klausové. Nemůžeme to ale nechat jen na našich mladších sourozencích a na našich dětech. Proto prosím své vrstevníky, aby trochu času a práce ubrali svým zájmům, rodinám a koníčkům. Musíme pomoct s úklidem. Každý má nejen právo žít ve svobodné společnosti, ale i občanskou povinnost se o svobodu starat.

Text vyjadřuje názor autora, nikoli redakce deníku FORUM 24.

V rámci zkvalitnění a obohacení naší práce bychom vás rádi vyzvali, abyste se aktivně podíleli na tvorbě obsahu našeho webu. Z tohoto důvodu existuje sekce Hyde Park, která vám nabízí možnost, vkládat své blogy a tím se vyjádřit k problémům, jež hýbou společností, nebo trápí právě vás.

Pokud se tedy chcete stát přispěvatelem našeho deníku FORUM 24, obraťte se na nás mailem na adresu [email protected] a my pro vás rádi vytvoříme přístup do našeho systému, kde budete moci své texty vkládat. Po nutné editaci vašich příspěvků blogy publikujeme.

Revue Forum Banner