Vlastimil Vondruška FOTO: ČT
FOTO: ČT
Co si myslí autor nesčetných knih Vlastimil Vondruška, není moc důležité. Stojí to za zmínku z toho důvodu, že jeho ideje v podstatě odpovídají tomu, co tady hlásají Klausové, Okamura a všelijací údajní vlastenci ne moc bystrého ducha. Líbil by se jim stát jako státní velkostatek s rázným předsedou, a nejlépe pořádně oplocený. V tom ať si ale tyhle osoby žijí samy na nějakém odlehlém místě, pokud jim ho někdo půjčí k experimentům.
Doporučení k četbě toho moudra přišlo od samotného Jiřího Ovčáčka, který vyzval: „Přečtěte si komentář Vlastimila Vondrušky ‚Až se lidstvo začne zdravě bát‘, publikovaný v MF DNES 18. 4. 2020, který je předmětem pohrdlivých a urážlivých polemik. A udělejte si vlastní názor.“
Tak něco z těch Vondruškových myšlenek: „Už nejméně dvě generace Evropanů nezažily strach, tedy nikoli strach osobní, spíše společenský. A to není dobře: strach učil naše předky racionálnímu myšlení a vedl je k odpovědnosti. Když se lidé nebojí, zapomínají, že společnost musí mít svůj řád.“ Pak následuje něco o tom, jak dřív býval mor, války, hladomory.
A pak k novější době: „Po druhé světové válce se hledaly cesty, jak zajistit mír. Pokud někam vstoupila cizí vojska, tak jen za hranicemi demokratického světa, kde pomáhala ‚zavádět demokracii‘ v zemích, které ještě nevyspěly.“ To bude zřejmě nějaká narážka na Američany.
Protože zmíněné výchovné prostředky už nějak vymizely, tak se podle Vondrušky „začaly devastovat základy tradiční rodiny a hodnot, které po staletí stmelovaly národ. Vznikl mylný dojem, že se nemusíme chovat odpovědně a racionálně, není třeba myslet na zadní kolečka a na důsledky experimentů, které v posledních desetiletích agresivně prosazovali kazatelé nové, lepší, lidskoprávní, multikulturní a bruselsky sjednocené Evropy.“
Tak už tu máme zlý Brusel. Zřejmě na planetě nikdo jiný zlo nešíří.
Dále: „…pro ty, kteří nepracovali, pracovat nechtěli nebo si vydělávali málo, byly nepřehledné spousty sociálních dávek a pomocí. Pokud někdo nerespektoval zákon, v rámci bezbřehých lidských práv často potrestání unikl. Excesy proti vládě se ve veřejnoprávních médiích nejen neodsuzovaly, ale glorifikovaly… Nebylo třeba se bát, a tak si každý dělal, co se mu zamane. První záchvěv strachu přišel do Evropy před necelými deseti lety s migrační vlnou. Mnoho lidí pocítilo podvědomě obavy. Snad to je atavismus po předcích, kteří věděli, že s nájezdníky přicházejí vždycky problémy a bída… Ovšem kazatelé ihned zvedli hlas a na pranýř postavili ty, kteří chtěli o svém strachu diskutovat. Prostý selský rozum a dávná zkušenost byly šmahem označovány za extremismus a div ne fašismus… Všimněte si, že nejrychleji v Evropě reagovaly při ochraně svých obyvatel vlády těch zemí, které před lety jako první vystoupily proti přijímání migrantů. Naopak ty otevřené, multikulturní, zaspaly.“
Pak ještě něco proti demokratickým institucím, protože jinak si Vondruškovy věty i při dobré vůli těžko vysvětlit: „Můžeme si budovat drahý a v podstatě nefunkční politický systém s desetitisíci úředníky v Bruselu, k tomu Senát, který se nikdy neshodne se Sněmovnou, a ti společně se neshodnou s prezidentem, vládou a krajskými hejtmany, a tak se pořád mluví, jedná, žvaní – a nic z toho. Tohle lze, ale nikoli v době krize, kdy se musí rozhodovat rychle a racionálně.“
Taky píše o prospěšnosti strachu: „Do našeho života se musí vrátit onen zdravý společenský strach, protože nikdo z politiků, vědců a ani aktivistů není chytřejší než matka příroda.“
A protože teď frčí zase náboženství, tedy takový ten parlamentnělistovní a protiproudový křesťanismus, Vondruška ocituje známou mantru: „Znectili jsme odkaz bílého muže a křesťanské tradice.“
A recept k nápravě: „Pro mne je současná situace poučením, že Evropa má budoucnost jen tehdy, pokud se vrátíme k tisíciletému politickému systému prosperujících a suverénních států, které spolu budou kooperovat, ale každý si bude současně chránit své zájmy a své obyvatele.“
Je to dost velký blábol, ale bude se líbit. Jiřímu Ovčáčkovi se líbí tak, že ho celý zkopíroval na svůj facebook. Je zajímavé, že tam v tom spílání Evropské unii jaksi chybí, že čínský virus nevznikl tam. Že žádné evropské vlády nemohou za to, že Čína nejdřív tajila vlastnosti této nemoci a potom vypouštěla dezinformace. Vypouští je dodnes. Takhle jsme ztratili dva měsíce. Nic o tom, jak zoufalá situace panuje dnes v Rusku.
Je to pořád stejné – vzývači tradičního státu, kteří bojovali proti pravomocem „Bruselu“, mu teď vyčítají, že něco nedělá. Jak by mohl, když tohle musí podle svých pravidel řešit ty údajně úžasné národní státy. Zas takový zázrak to není, jak je vidět. Pak si ještě Vondruška pohraje s korelací, kterou vydává za kauzalitu, že kde byla nevole přijímat uprchlíky, bojuje se s virem lépe. Tak aspoň pokud jde o nás, byli jsme svědky naprosté neschopnosti vlády ochránit nejzranitelnější skupinu lidí, seniory. A to už se o viru vědělo víc, protože první na ráně byli jiní.
Jaký je Vondruška historik, vidíme právě na té adoraci „národního státu“. Někdo by mu měl prozradit, že jsme za tisíc let naší historie v ničem takovém nežili. Nebyla jím ani první republika. Není vůbec jasné, o čem mluví. Vždycky jsme byli součástí nějaké unie. Mezi válkami jsme byli mnohonárodnostní stát, ale bez unie. Dopadlo to špatně.
Vondruškovy ambice ale zřejmě nekončí u historie. Chtěl by nám ukázat, jak by to mělo vypadat, nejlépe bez ústavních institucí. Podle něj se „pořád mluví, jedná, žvaní – a nic z toho“. Celkem víme, které politické síly u nás nesnášejí Senát. Všechno řídit jako firmu. Vlastní firmu. Na povel. Vláda silné ruky. Žádné námitky. Oplocený státní velkostatek s přísným předsedou. Tohle jsou ty pseudokonzervativní představy, jaké tu vyznávají Klausové, okamurovci, Zeman, Ovčáček a pro které má slabost kardinál Duka. A jejich zdrojem je to, co Vondruška mimoděk přiznal. Strach. Přesně to by se jim líbilo. Nejdřív vás vyděsíme a pak vás zachráníme.
Tak ať se straší a zachraňují sami, mezi sebou navzájem a za svoje, a normální lidi ať nechají na pokoji.
