Informace jako šidítka aneb Důvody a následky možných nebezpečných změn

Pavel Hofman

Karel Hvížďala | FOTO: Pavel Hofman

Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také Karel Hvížďala.

Univerzalistický středověk s integrujícím světovým názorem měl zřetelnou odpověď na všechny základní otázky. Taková odpověď byla jednoznačná, pohotová a skoro nikdo se neodvážil o ní pochybovat. Náboženství, které tyto odpovědi autoritativně šířilo, určoval svým poddaným kníže a král či císař. Po privatizaci náboženství po třicetileté válce nahradily postupně náboženství ideologie, které sice nebyly vždy tak ortodoxní,  ale právě proto otázka po smyslu života každé jednotlivé bytosti, jejíž neopakovatelnou jedinečnou cenu křesťanství proklamovalo, vyvstala s novou naléhavostí a nikdy už poté nebyla uspokojivě zodpovězena.

V současnosti naše  civilizace zažívá asi další velkou změnu od doby průmyslové revoluce: státy a tradiční centra ztrácejí své výsadní postavení díky novému způsobu komunikace a sociálním sítím, protože ztratily moc nad komunikačními kanály, jak to před smrtí předpověděl Helmut Schmidt ve své knize Co bych chtěl ještě říci. Někteří sociologové v této souvislosti hovoří i o privatizaci národnosti. Dnes to začínáme tušit i my.

F24

Jenže na to začínáme přicházet pozdě a pomalu, protože veřejnost a ekonomie učinila z informace zboží, se kterým obchodují média, a ta proto od každé informace vyžadují rychlou rentabilitu a bezprostřední užitečnost. Následek je zřejmý: z jazyka se stala služba zákazníkům, a proto se média chovají jako servisní centra. Inzerce a média bazírují na prodejnosti. A hlavně na obecné srozumitelnosti, která má garantovat úspěšnost komunikace.  Z veřejnosti se stává spotřebitel a moc představuje kapitál. Jenže s jazykem je to nakonec jinak, než jak si myslíme, takhle zjednodušenému jazyku už nejde o skutečnost, ale naopak o zvládnutí a přetvoření skutečnosti. Proto nabývá na významu společný zájem literatury a filozofie zabývat se tím, co existuje mimo jazyk, co je za hranicemi médií, kam média nedohlédnou, jenže to zajímá jen minoritu. V principu nejde jen o to, aby řeči bylo rozumět, ale hlavně o to, co daným sdělením bylo míněno. Bohatost problémů, jak říká německý sociolog Egon Friedell, která je znamením všech kultur, se nedá vyjádřit žádným zjednodušeným slovníkem a ochuzenou gramatickou strukturou, protože takový způsob vyjadřování není schopen rozlišovat mezi různými perspektivami pohledu. Takhle pojímaná média jen připomínají krabici plnou emotikonů, tedy zjednodušených symbolů, z nichž nejznámější jsou smileye,  žluté obličeje vyjadřující emoce. Takovéto grafické znaky jsou jen riskantním znakem zchudlého životního prostředí. Problém je v tom, že skutečný živý jazyk nikdy neslouží pouze čistým faktům a informacím, ale musí se snažit co nejpřesněji vyřknout to, co za danými fakty je, k čemu slouží a proč byla do veřejného prostoru vypuštěna. Řádný jazyk tedy musí poukázat na souvislosti a pozadí, což tzv. jednoduchý jazyk nikdy nedokáže. Jen bohatý, pestrý a košatý jazyk, který se snaží dobrat smyslu sdělení, dokáže upozornit na různé možnosti a přiměje lidi k odpovědnosti, protože se jich dotkne, zvýrazní jejich problém a nenutí je jen ke konzumaci.

Tohle si nejspíš někteří občané částečně uvědomují a tuší, že establishment a jeho sekretariáty už nefungují: proto chtějí změny. Ztratili k nim respekt, jako po osvícenství ztratili respekt k horám, které do té doby považovali za sídla bohů. Naše civilizace nám předvádí, když to hodně zjednodušíme, dvě možnosti: první je generační výměna;  k moci se dostávají ti, kteří cítí, že po centralizaci přichází na státní úrovni atomizace: rozhodující nebudou mohutná centra, ale naopak menší jednotky, schopné rychle rozhodovat a reagovat na čím dál častější a razantnější změny, které nejspíš přinese umělá inteligence, s kterou bude možné snáze komunikovat než s lidmi.

archiv autora

Druhou možnost předvádějí státy, které naopak na permanentní změny reagují vytahováním starých receptů z XIX. století: šermují nacionalismem, uzavírají se do sebe, izolují se, budují velké centrály, stát chtějí řídit jako firmu, která usiluje o co nejrychlejší zbohatnutí těch, kdo ji nebo ho řídí. Mezi tyto země patří i Česká republika. Je tomu i tak proto, že se stále zvětšuje počet lidí, kteří nejsou schopni číst delší a sofistikovaněji strukturované věty a rozklíčovat záměry těchto politiků. V jednaosmdesátimilionovém Německu je to 7,5 milionu lidí, tedy skoro jedna desetina, u nás to bude nejspíš asi milion lidí.

Proti sobě tak stojí lidé, kteří se stále ptají a hledají nové odpovědi, protože vědí, že nastal question time, a majitelé pravdy, kteří odmítají debaty a nejraději by oslabili nezávislé orgány moci, jako jsou justice a média. Tento způsob vlády má největší šanci tam, kde lidé nejsou schopni následkem minulých diktatur  být sami zodpovědní za svůj život. Popsané tendence můžeme zaznamenat i u nás: neprošel zákon o státním zastupitelství, který by měl posílit jeho pravomoci, ukazuje se, že existují snahy brzdit vyšetřování složitých kauz, jsou zřetelné tendence ovlivňovat justici a připravují se útoky na nezávislost veřejnoprávních médií. Jak to může dopadnout, vidíme v Maďarsku a v sousedním Polsku, kde po vítězství PiS je evidentní snaha stvrdit si své vítězství, a dát všem jasně najevo, kdo vládne. Jen tak lze zdůvodnit, že polská vláda jmenovala před časem na post šéfa tajných služeb člověka, který byl odsouzen, dokonce pravomocně, na tři roky za zneužívání moci. Od současného prezidenta však dostal milost a druhý den byl jmenován. Posléze premiérka rozhodla odstranit vlajku EU z tiskových konferencí vlády. Zrušili veřejnoprávní média a přejmenovali je na národní média. Jsou to zřetelné symbolické vzkazy: můžeme udělat, co se nám zachce.

Podobně by se u nás mohl chovat pomstychtivý prezident s ambiciózním majitelem mnoha firem, médií i jedné politické strany a ani by jako v Polsku si nemuseli dosazovat své lidi na místo prezidenta a premiéra, protože by na jejich židlích seděli sami.

Češi a Moravané by to jistě přežili, takových katastrof  jsme přežili několik,  ale vyřadilo by nás to zase nejméně na dalších dvacet let z hlavního proudu naší civilizace: ti odvážnější a nejschopnější by opět emigrovali a ostatní by zakrněli. Mnoha lidem to ale nevadí: přežívání je pohodlnější než zodpovědný život, který je vždy riskantní.

Podobné rozporuplné emoce jsem zažil na počátku padesátých let minulého století, kdy někteří věřící lidé měli doma obraz Ježíše a při oslavách si na okna vylepovali nadšeně plakáty s Josifem Stalinem a Klementem Gottwaldem, kteří jim bourali a ničili kostely, kláštery a zavírali, mučili a vraždili kněze, biskupy a kardinála.

Dnes fandům  našeho nejoblíbenějšího politika nevadí jeho střet zájmů, jednání, která vyšetřuje policie i evropské orgány či hrubé zasahování do obsahu médií, jako na prezidentovi jim nevadí jeho pokus o nedodržování ústavy a soustavné znevažování justice, i když jde o demontáž parlamentní demokracie.

Můžeme si za to sami, protože neumíme zlu odporovat, neumíme využívat ius resistendi. Navíc tendence vidět v majiteli jedné strany hlavního čerta: Belzebuba, z kterého se stala ikona zla, nám zabraňuje zahlédnout  náš podíl na jeho čertovství. Kdybychom mu to nedovolili, nemohl by být takový, jaký je.   Politické strany a jejich představitelé, kteří ho pomohli stvořit a podporovali jeho privatizační projekty za desátky pro své strany, ho tvrdě kritizují teprve tehdy, když je ohrožuje, a proto jsou nepřesvědčiví.

Podobně intelektuálové, když si chodili před lety stěžovat na média, tomuto muži radili, ať si média koupí: on je poslechl a titíž intelektuálové mu jeho způsob zneužívání médií dnes vyčítají.

A i my novináři jsme měli v médiích mnohem tvrději trvat na reflexi svých výkonů, protože zasahování do obsahu médií, která si Belzebub koupil,  bylo zřejmé při každé zevrubné komparativní analýze. Málo jsme křičeli.

radio.cz

Pokud se nevzbouříme, pokud nebudeme umět číst dějiny jako mapy a budeme je stále používat jen jako projekční plátna vlastních frustrací, nic se nezmění, historie se  zopakuje. V evropském kontextu budeme jen kuriozitou: folkloristicky zajímavou etnickou skupinou s levnou pracovní silou, která je uchlácholena snem o sobě a která není schopná nést odpovědnost na svůj život.

Text byl napsán pro ČRo Vltava.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner