V Číně vynalezli kdysi papír a střelný prach a uměli konstruovat hezké létající draky. Pokrok nezastavíš, takže značně přispěli i pokroku, pokud jde o krádeže duševního vlastnictví. Zatím se ale nepovedlo čínský model, jehož ekonomické úspěchy leckdo opěvuje (aniž se dívá na snad nezamýšlené negativní důsledky), prosadit jako lákavý v politice.
On tedy lákavý je, jen to není žádná novinka. Vláda jedné strany není nic nového, to už jsme si vyzkoušeli, stejně jako vládnutí různých více či (častěji) méně osvícených císařů. Teď ale, v první čtvrtině 21. století, zkoušejí Číňané to, co už se na Západě nepraktikuje a co sami na nějakou dobu trochu opustili. Vládu jedné strany a v ní vládu jednoho muže.
Zatím posledním krokem je potvrzení toho, že čínský prezident už nemusí být omezen počtem volebních období a teoreticky tak může vykonávat svůj úřad doživotně. Jistě se o to takový člověk pokusí i v praxi, protože kdo by dobrovolně seskakoval z tygra.
Současný prezident Si Ťin-pching má teď ve svých rukou hned tři funkce, k prezidentské ještě post generálního tajemníka Strany a funkci předsedy vojenské komise, tedy šéfa armády. Jak uvedl stranický list Žen-min ž’-pao, je tento počin „velkým příspěvkem k politické kultuře celého lidstva“. Hlavní orgán čínských komunistů vysvětluje: „Demokracie západního stylu čelí bezprecedentní historické krizi … Zrušením pevných funkčních období (pro politiky) napravuje Čína jedno z úskalí zastaralého, sklerotického západního systému založeného na konkurenci stran ve volbách… To je inspirací a příkladem pro politické systémy na celém světě.“
Jak připomíná ve svém článku pro Hospodářské noviny (13. 3.) sinolog Martin Hála, slyšely tyto velké myšlenky i české uši: „Pokud by to někdo pochyboval, jak silnou inspiraci může čínská zkušenost představovat v cizině, připomeňme, že před pár měsíci se v Pekingu konal ‚summit‘ více než stovky politických stran z celého světa, který mj. schválil závěrečnou deklaraci vychvalující Si Ťin-pchingovy zásluhy o světový mír. Většina delegátů byla z Afriky, ale nechyběli zástupci ČSSD, a samozřejmě KSČM. Ještě předtím se v českém senátu konala konference ke studiu Si Ťin-pchingova stěžejního díla ‚O správě státu‘ za účasti velké části českého politického establishmentu. Teď už máme jasněji v tom, v čem přesně spatřují inspiraci tímto dílem a jeho autorem.“
Už tedy víme, jak vypadá ta obdivovaná stabilizace společnosti, jak o ní kdysi mluvil v čínské státní televizi nadšeně a obdivně prezident Zeman. K čemu nějaký „sklerotický systém“, kde si strany musejí konkurovat. Stačí jedna strana a bude pořádek a klid na práci.
O čem se nerado mluví, je odvrácená strana tohoto systému. Mocenské monolity, kde na důležitých místech sedí prověřené „kádry“, jsou náchylné ke korupci, kterou se nedaří vymýtit ani tak drastickými prostředky, jako jsou četné tresty smrti. Pokud zrušíme systém konkurence politických stran jako zastaralý a sklerotický, jak soudí čínští soudruzi, výsledek se záhy dostaví. Nemusí se to ani provést nějak oficiálně a okatě. Stačí jedna mocná strana a vyšachuje ty menší. Zbytek už si vytvoří nějaký útvar, který bude opozičně-smluvně skvěle fungovat. Stačí upravit volební systém, překreslit volební obvody a zmáčknout média. Zemanův čínský poradce by mohl vědět, jak na to.Snad se ho podaří najít. Čínské dokonalosti to sice nedosáhne, ale na nějakou dobu bude vystaráno. Stačí se ideálu přiblížit, nakolik je to bude možné a lid to dovolí.
A bude líp.