Integrace EU požírá vše demokratické jako černá díra

Jean-Claude Juncker (repro: youtube)

Jean-Claude Juncker | FOTO: repro: youtube

V posledních dnech nejen v souvislosti s pařížskými teroristickými útoky, ale též s migrační krizí slýcháme tu rétorickou, tu vážně míněnou otázku, zda nejsme svědky hluboké krize demokracie, a není tak čas nahradit tento systém něčím jiným. Pominu fakt, že žádné přijatelné varianty nejsou nabízeny, zaměřím se raději na presumptivní část dané otázky, totiž, že ony potíže, které vnímáme, souvisí s demokracií. Zde je totiž nutné uvědomit si, že krize, do níž se Evropa řítí, není zaviněna demokracií, ale právě naopak, její absencí.

Václav Havel viděl jádro demokracie v občanské společnosti, tedy v uspořádání, kdy je maximum pravomocí soustředěno co nejníže a problémy se tak řeší tam, kde vznikají, a těmi, kdo tam žijí. Současná Evropa představuje však pravý opak tohoto uspořádání. Těžko říci, kdy, jak a proč se integrační proces Evropské unie vymkl kontrole a jako černá díra začal požírat vše demokratické kolem sebe. Snad se to stalo v okamžiku, kdy nebylo respektováno Irské Ne v referendu o Lisabonské smlouvě a od té doby jsme svědky toho, že v EU se hlasuje tak dlouho, dokud nejsou všichni pro. Snad byl tím mezníkem počet úředníků, jenž v jisté chvíli přesáhl kritickou mez a tato armáda, jak je u úředníků dobrým zvykem, přestala fungovat pro ty, kdo je platí, a místo toho jim začala diktovat. Buď jak buď, Evropská unie má k demokratické instituci stejně daleko, jako je z Bruselu do Štrasburku.

Demokratický deficit

V této souvislosti se hovoří o demokratickém deficitu, jenž může v časech bezmála válečných být zcela fatální. Celému evropskému společenství dominuje instituce, která postrádá jakoukoli demokratickou legitimitu – Komise. Abychom měli představu, jak problematický orgán to je, stačí si uvědomit, jak a kým jsou do svých funkcí jmenováni její členové. Zjednodušeně řečeno, český člověk půjde k volbám do Evropského parlamentu a zvolí 21 poslanců za ČR z celkového počtu 751 křesel. Dále půjde k volbám do naší Poslanecké sněmovny, z nichž vzejde vláda. Ta nominuje jednoho eurokomisaře za naší zem a ten musí být ve funkci, stejně jako jeho kolegové, potvrzen Evropským parlamentem, v němž máme oněch dvacet jedna statečných. Evropskému parlamentu se sice Komise formálně zodpovídá, avšak její direktivy mají de facto charakter zákonů, jež zpravidla Europarlament, je-li to nutné, ratifikuje. Ačkoli Lisabonská smlouva explicitně uvádí, že Unie je založena na zastupitelské demokracii, v praxi vládne Komise, která je však orgánem exekutivním. Evropský parlament je navíc velmi odtržen od voličů, o čemž svědčí i minimální účast při volbách, a lze jej stěží považovat za demokratický ve stejném smyslu, jako je tomu u národních parlamentů. Nu a v této situaci je o jednotlivých státech prakticky rozhodováno lidmi, jako je předseda Komise Jean-Claude Juncker, jehož legitimitu sice lze složitě odvodit, ve skutečnosti je však tak vzdálen od všech a všeho, co se v Evropě děje, že je zcela nepochopitelné, čí zájmy vlastně hájí.

Demokracie není slabá. Všimněme si, že jak první, tak druhou světovou válku vyhrály právě demokratické státy, a pokud někdo zmíní Sovětský svaz, pak je nutné připomenout, že právě v období války byl Stalin nucen povolit otěže a podělit se o rozhodování i s jinými. Sice to mělo k demokracii nesmírně daleko, džin z lahve však byl již vypuštěn a Stalin měl po válce spoustu práce s tím, aby zemi opět uvrhl do hluboké tyranie.

Demokracie však stojí a padá s odpovědností. Politik musí cítit, že mu dýchají na záda ti, kteří jej zvolili, jimž něco slíbil a jejichž zájmy se zavázal hájit. To však o bruselských politicích, respektive úřednících, neplatí. Složitá forma jejich jmenování je natolik odtrhne od reality, že nejspíše ani oni sami nevědí, komu skládají účty. Pro jakékoli lidské chování je klíčová motivace. Starosta na malé obci, kde se každý den potkává se svými voliči, je pod značným tlakem, a pokud má pocit, že v určité situaci musí jít proti většinovému názoru, nezbývá mu, než aby své kroky velmi přesvědčivě vysvětlil a dokázal na svou stranu dostat většinu. Bruselský politik si s ničím takovým nemusí lámat hlavu. Prosadí direktivu bez obav, že by jej někdo hnal k odpovědnosti.

Pokud jsme v dnešních dnech a týdnech něčeho svědky, pak právě odhalení byrokratického nefunkčního molocha, v nějž se Evropská unie proměnila. Na jedné straně tu máme Brusel a jeho byrokraty. Tato skvadra dlouhodobě plácá hrad z písku jménem „řecký problém“, naprosto nezvládla migrační krizi, není schopná nabídnout jediné akční řešení a nakonec se slovy svého předsedy Junckera vytasí s tak upoceným komentářem k pařížským útokům, že si nad tím znechuceně odplivne i jinak eurooptimistický premiér Sobotka.

Na straně druhé zde jsou národní politici, kteří čelí narůstajícímu tlaku svých voličů, kteří jim obrazně řečeno buší na vrata a žádají je o odpovědná a srozumitelná řešení, či přinejmenším aktivní činy. Za této situace se nelze divit, čí hlas národní politici nakonec vyslyší. Inu košile bližší kabátu. Brusel je vyměnit nemůže, jejich lidé doma však ano. Právě v tom ostatně tkví síla demokracie.

Dokud byl v Evropě jakž takž klid, na nedemokratické uspořádání Unie poukazovali jen notoričtí kverulanti jako například Benjamin Kuras či Václav Klaus. Dnešek jim však dává za pravdu. Pokud se někomu jeví Evropa slabá a neakční, není to chyba demokracie, ale právě její nedostatek. Každá krize však v sobě nese naději na změnu a my můžeme vnímat tuto krizi i jako příležitost. Nespojujme sjednocenou Evropu s tím, co zahnívá v Bruselu. Starý kontinent si zaslouží naši pozornost, neboť je zkrátka náš. Evropa je stále jedno z nejlepších míst na světě k životu a její rozbití není řešení. Stejně tak jako není řešením volání po jiném uspořádání. Jakékoli jiné „kracie“ než demokracie vždy přinesly a přinášejí jen prospěch úzké skupince vyvolených a zbylým pouze utrpení. Ano, je načase ptát se, proč a koho vlastně máme v Bruselu poslouchat a zdali není na místě zásadní reforma celého uspořádání, avšak cestou není destrukce demokracie, ale naopak, aby „vláda věcí našich zpět se k nám navrátila“.

Autor je psycholog

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]