
Diktátoři Vladimir Putin a Bašár al-Asad byli dlouholetí spojenci (setkání v roce 2017). FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / Public Domain

ANALÝZA / Šedesátidenní příměří ve válce s Izraelem hodlal libanonský Hizballáh využít k doplnění zásob zbraní od svého sponzora v Íránu. Situaci však komplikují bouřlivé události na zásobovací trase v sousední Sýrii.
Večer 29. listopadu po bojích trvajících pouhých 48 hodin se zhroutila režimní vojska v oblasti druhého největšího syrského města Aleppa. V noci opoziční jednotky nekontrolovaly už jen čtvrť Šejk Mahsúd. Sem se přesunulo několik tisíc osob prchajících před opoziční ofenzívou, protože oblast drží kurdské milice SDF. Ty byly v Česku léta systematicky heroizovány, není tedy příliš známo, že v závěrečných fázích Asadova obléhání Aleppa v roce 2016 úzce spolupracovaly s diktátorem.
Samotný Asad odletěl do Moskvy žebrat o pomoc. Příliš úspěšný asi nebude, zatím mu pouze Írán nabídl pluk speciálních sil připravený k přesunu do Aleppa. Ale to bylo ve čtvrtek.
Moskva může do určité míry pomoci letectvem, ale je málo pravděpodobné, že by byla schopna vyslat významnější pozemní síly. Nároky ukrajinské fronty, zejména rekordní ztráty, jí to neumožní.
Írán má naproti tomu větší motivaci i možnosti. Pokud by opoziční ofenzíva přerušila pozemní zásobovací trasy do Libanonu, hlavní prvek íránského imperiálního projektu, libanonský Hizballáh, by na tom byl ještě hůře než dosud, neboť by po nakládačce, kterou dostal od Izraele, nedokázal obnovovat své síly.
Pokud to někdo míní vážně s posilováním libanonské centrální vlády a její armády tak, aby dokázala opět získat kontrolu nad územím státu, tedy v podmínkách, kdy by Asad Hizballáhu nepomáhal dopravovat íránské zbraně, tak by takové snahy mohly docela dobře uspět.
Jinak řečeno, strategická porážka, k níž má Teherán nakročeno v Gaze a Libanonu, by byla úspěchem syrských opozičních sil zpečetěna.
To samozřejmě ajatolláhové nebudou chtít dovolit. Čekejme přinejmenším brzký příjezd Íránem kontrolovaných šíitských milic z Iráku. Nicméně i tak vojenské kapacity Teheránu, spíše než by směřovaly přímo k Hizballáhu, budou nějaký čas končit v Sýrii.
Vydrží ale povstalci po bleskovém úspěchu spojený tlak Íránu, asadistů a omezeného ruského kontingentu? A jak se v záležitosti vlastně hodlá angažovat Turecko, hlavní sponzor Syrské národní armády, kvůli němuž byl původní plán ofenzívy o měsíc odložen? To vše se teprve uvidí.
„Syrská národní armáda je HTS a Ukrajina je Azov“
Od počátku syrské občanské války v roce 2011 se Asadovy jednotky přednostně zaměřovaly na ty prvky povstalecké armády, které byly republikánské a neextrémistické. Dělaly to proto, aby zničily každou politicky přijatelnou alternativu k diktatuře a mohly poté vystupovat jako „zachránci Sýrie před islamisty“. To se jim po letech bojů do značné míry podařilo, protože podíl islamistů, včetně zahraničních, ve zbylých opozičních oddílech postupně rostl.
Přesto nelze jednoduše říci, že by dnes proti Asadovi „válčili džihádističtí teroristé“. Nejradikálnějším prvkem opoziční koalice jsou oddíly Haját Tahrír aš-Šám, Organizace pro osvobození Levanty, známé pod zkratkou HTS. Vede ji Abú Muhammad al-Julani, který býval v minulosti emírem syrské pobočky al-Kájdy. S ní se rozešel v roce 2015, dva roky poté, co se postavil proti pokusu začlenit syrskou al-Kájdu, známou jako Fronta an-Nusra, do organizace „Islámský stát“.
Máme však bývalému emírovi Nusry rozchod s islamistickými teroristy vůbec věřit? Přijde na to: jestliže chceme mít spolu s Američany za to, že kurdská YPG se opravdu rozešla s mateřskou teroristickou organizací PKK, dlouholetým klientem klanu Asadů, pro nějž svého času produkovala heroin v libanonském údolí Bikáa, měli bychom také Julanimu přinejmenším poskytnout výhodu pochybnosti.
Julanimu podléhají jednotky, které ve čtvrtek večer vstoupily do Aleppa ze západního směru, ve čtvrti Nové Aleppo. Umírněnější prvky Turky podporované Syrské národní armády (SNA) tvořené koalicí 41 frakcí naproti tomu útočily ze severozápadu. Přitom 21 organizací, které nyní působí pod vlajkou SNA, v minulosti dostávalo vojenskou podporu z USA.
Musíme si tedy vybrat. Buď budeme tvrdit, že Spojené státy podporovaly v Sýrii islamistické teroristy – pak lze držet označení celé syrské opoziční koalice jako „džihádistů“. Anebo připustíme, že věc není tak jednoduchá, protože ne každý, kdo bojuje proti Asadovi, je jen proto džihádistou. Pak ale pohodlnou nálepku nepoužijeme.
Připomenu, že ruská propaganda systematicky označuje Ukrajince za „fašisty“ a snaží se poukazovat na (přinejmenším v minulosti reálnou) extremistickou afiliaci pluku Azov, kterou zobecňuje na celé současné ukrajinské ozbrojené síly.
Obdobná situace existuje v Sýrii. Působí tu lidé jako Julani a jeho bojovníci, s nímž by si Evropan rozhodně ruku nepodal. A vedle toho velký počet umírněnějších frakcí, s jejichž přijatelností je mnohem méně problémů.
Otázky po pádu Aleppa
Někdejší bašta syrské opozice padla opět do jejích rukou po bleskovém tažení s masovým nasazením dronů a termálních senzorů v řádu hodin. Místo šoku a psychologie, které jen podtrhly systémově chabé výkony Asadových ozbrojených sil, pokud nemají k dispozici masivní íránskou a ruskou podporu, nastoupí logistická próza. Osvoboditelé budou čelit obtížnému úkolu uzásobovat obranu Aleppa i běžné každodenní potřeby jeho obyvatel konvoji z tureckého území. Skutečné potíže je teprve čekají.
Rusko přinejmenším zesílí nálety. Zatím se mu „dařilo“ ničit jen civilní cíle, a dokonce i „mazaný“ nálet na čerstvě opuštěné velitelské středisko v provincii Idlib byl neúspěšný. Začnou ale opět pravidelné útoky na objekty v Aleppu. Pokud je minulost vodítkem, odnesou to v prvé řadě tržiště a nemocnice.
Írán a Asad pak budou mít na starosti pozemní protiútok. Můžeme hádat, zda při něm dojde ke stažení Teheránem organizovaných afghánských a pákistánských milic z hranice s Izraelem a jejich nasazení proti Aleppu. Jestli mají teď ajatolláhové v zásobě vůbec nějaký kanónenfutr, který jsou ochotni postrádat, je to tento.
A Kurdové? Přišel čas těžkého rozhodnutí. Trumpovi poradci trvají na stažení amerických sil ze Sýrie. Buď tedy „opuštěná“ YPG zahájí jednání o nápravě vztahů se syrskou opozicí a jejím prostřednictvím s Ankarou, která by rozhodně nebyla snadná. Nebo se prosadí tradiční kurz spolupráce s klanem Asadů, ať to stojí, co to stojí. Jiné možnosti nejspíše neexistují.