Írán už nestojí o autoritářský režim. Lidé ho mají dost, touží po svobodě

„Chci poprosit svět, prosím podpořte nás, naše lidi, naši revoluci, nepodporujte naši vládu. Myslete na Íránce v ulicích. Lidé chtějí demokracii. Nevyměňte podporu lidských práv za ropu a plyn.“ Slova, která zazněla v centru Berlína, kam se na osmdesátitisícovou demonstraci sjeli Íránci a jejich podporovatelé z celé Evropy. I v německé metropoli se hrálo o budoucnost země, která desetiletí trpí pod autoritářským režimem a nyní se snaží zvednout hlavu.

Íránci už nechtějí islámský režim, probíhá tam revoluce a svět by ji měl podpořit, znělo minulý víkend na obří demonstraci v centru Berlína. Přijelo kolem 80 tisíc lidí, Íránců žijících v exilu po celé Evropě, aby podpořili protesty probíhající v jejich rodné zemi. Přímo v Íránu se podle aktivistů k protestům přidávají také lidé pracující v ropném průmyslu, zaměstnanci továren a drobní podnikatelé. Spolehlivé informace o situaci v zemi však chybí. Internet v Íránu je zablokovaný a média cenzurovaná.

„Řekněte její jméno!“ vyzývá účastníky berlínské demonstrace jedna z jejích organizátorek a tisíce úst jí unisono odpovídají: „Mahsa Amini!“ „Zakřičte ho ještě hlasitěji!“ burcuje davy žena z pomalu projíždějícího vozu s tlampačem a bulvárem berlínského parku Tiergarten se jako refrén známé písně nese ve vlnách jméno Mahsy Aminiové.

22letá Kurdka se stala v posledních šesti týdnech symbolem protestů, které v Íránu spustila její zářijová smrt. Kvůli špatně nasazenému šátku ji zatkla takzvaná mravnostní policie a její brutální zacházení dívku stálo život.

„Zabili tak mladou ženu, protože jí koukaly zpod šátku vlasy. Lidi to hrozně rozčílilo, její smrt zafungovala jako rozbuška. Nejdřív začaly protestovat ženy ve velkých městech, ale postupně se přidávali i lidé z menších měst. Teď už je to skutečná revoluce. Její heslo zní: Ženy, život, svoboda. Svým způsobem je to feministická revoluce,“ říká 25letý Arshah, který na berlínskou demonstraci přijel s několika přáteli z Düsseldorfu.

Žije tam třetím rokem, z Íránu odjel jako student a zpět se bojí vrátit kvůli účasti na několika demonstracích. „Mám obavu, že by mě zatkli rovnou na letišti. Můj bratr je v Íránu a účastní se všech protestů, teď vůbec nemáme tušení, co se s ním děje,“ odpovídá Arshah částečně i na otázku, jestli původně ženské hnutí odporu podporují i muži.

„Islámští nacisté“

„Vidíte, kolik je mužů dnes na téhle demonstraci, a v Íránu je to podobné. Heslo Ženy, život, svoboda vyznává tolik lidí. V ulicích íránských měst vidíte velmi statečné dívky a muži je podporují. Buď chodí také demonstrovat, nebo alespoň troubí z auta a tak dále,“ popisuje atmosféru v rodné zemi. Sám přijel demonstrovat, protože chce, aby islámský režim konečně padl.

„Írán už přes čtyřicet let okupuje radikální režim. Já je označuji jako islámské nacisty. Když nakombinujete radikální islám a nacistické smýšlení, vyjde vám Íránská islámská republika,“ vysvětluje, proč v rukou třímá transparent, kde je íránský nejvyšší vůdce Alí Chámeneí po boku Vladimira Putina a Adolfa Hitlera.

„Náboženské elity potlačují nejen práva žen, ale také práva LGBT a jiných etnických nebo náboženských skupin. Cítí se jim být nadřazeny. Úplně jako Hitler, jen v muslimském provedení,“ říká Arshah s tím, že světu a především Blízkému východu by se značně ulevilo, kdyby se podařilo islámské fundamentalisty svrhnout. „Íránský režim podpořil Rusko ve válce na Ukrajině, dělají špatné věci v Sýrii, v Jemenu. Na Blízkém východě se děje plno hrozných věcí, které přímo souvisí s politikou naší vlády. Pokud padne, významně to zlepší situaci na celém Blízkém východě,“ domnívá se Arshah.

Naši konverzaci poslouchá německý důchodce, který nepřišel přímo podpořit demonstranty, ale měl prý kdysi přítelkyni z Íránu: „Ta mi vysvětlila, že Alí Chámeneí je pro věřící Íránce v podstatě následovník proroka Mohameda, proto ho nikdy nesvrhnou. Lidé na venkově se nebudou bouřit proti svému vůdci, ta revoluce, jak říkáte, nemá reálnou šanci na úspěch,“ vysvětluje mladému Arshahovi.

Ten ale vidí situaci jinak: „Tak to bylo před dvaceti lety, teď už ne. Proti režimu se bouří i lidé na venkově. Lidé v Íránu žijí pod velkým tlakem. Vláda spravuje zemi tak otřesně, že lidé jsou chudší a chudší, mají se stále hůř a jsou z toho vyčerpaní. Z ekonomické situace, ale především z nedostatku svobody. Prostě už chtějí změnu, máme velkou naději,“ oponuje staršímu Němci Arshah.

Vlasy jako paraple

Stojíme kousek od Braniborské brány a park před námi mezitím zaplňují další tisíce lidí. Jejich transparenty, některé velmi nápadité, se vzdouvají jako vlny ve zdánlivě nekonečném oceánu těl. Míjí mě velmi šik oděná blondýnka v černém klobouku, které se nad hlavou vznáší paraple z dívčích copů. Originálním způsobem tak naráží nejen na odkryté vlasy íránských dívek, jejich zabíjení během demonstrací, ale také stříhání kadeří, které se stalo symbolem vyjadřování sympatií s protestujícími ženami v Íránu.

„Přijeli jsme z Paříže. Já jsem umělkyně a chtěla jsem tímto apelovat na všechna ženská hnutí, neziskové organizace, aby pomohly svým hlasem zastavit zabíjení dívek a žen v Íránu,“ říká žena íránského původu, která žije ve Francii v exilu. Stejně jako její kamarádka, která třímá loutku v životní velikosti s portrétem ajatolláha Chámeneího:

„Přijely jsme sem říct hodně nahlas – Femmes, Vie, Liberté – Ženy, život, svoboda. Chceme říct ne islámské republice. Fotka Chámeneího je tam proto, že už nechceme islámskou republiku. Stačilo to,“ říkají důrazně íránské umělkyně.

Zmíněné heslo se střídavě v perštině, němčině i angličtině ozývá z tlampačů, které poklidně kráčející účastníky protestu občas „nakopnou“ melodiemi oblíbených perských revolučních písní. Pomalu se začíná stmívat, demonstrace už trvá čtvrtou hodinu, ale lidí neubývá.

„My jsme sem přijeli až z Finska,“ říká mi 26letý Cyrus. Z Helsinek, kde žije jako politický uprchlík, dorazil společně s otcem. „Chtěli jsme být hlasem íránského lidu. Chtěli jsme ukázat světu, že v Íránu je revoluce a že potřebuje všechnu podporu. Íránská vláda zablokovala internet a lidé tam nemají hlas. My jim ho musíme před zbytkem světa dát,“ vysvětluje Cyrus, proč s otcem měli potřebu přijet do Berlína na demonstraci, která se místo plánovaných 50 tisíc účastníků rozrostla na víc než 80 tisíc.

Podle Cyruse je nutné, aby se v Íránu oddělilo náboženství od státu a politiky: „Většina lidí, co tu vidíte, jsou Íránci, co chtějí zpátky domů. Pokud režim padne, chci se vrátit co nejdřív do Íránu a pomoct tam budovat svobodnou společnost.“

Nekupčete s námi

„Přes 40 let vládne v Íránu náboženská forma diktatury. Vláda zasahuje do každého aspektu života. Přikazuje lidem, kam můžou nebo nemůžou chodit, co smějí nebo nesmějí říkat, co můžou nebo nemůžou nosit na sobě. A ti, kteří se proti tomu ozvou, jsou uvrženi do vězení. Ta jsou teď přeplněná politickými vězni,“ popisuje Cyrus svůj pohled na situaci v rodné zemi.

Podle něj už mají lidé režimu dost a chtějí svobodu. Sám volá po sekulární demokracii. Navzdory varování různých analytiků, že protesty nakonec vláda i tentokrát brutálně potlačí, tak jako se jí to povedlo už v letech 2009, 2018 i 2019, vidí Cyrus šance na pád islámského režimu jako reálné.

„V roce 2019 režim protesty potlačil velmi brutálně. Během tří dnů zabili kolem 1500 lidí, zablokovali zprávy, zemi úplně odstřihli. Rozdíl mezi rokem 2019 a současnými protesty je ale v mezinárodní podpoře. Svět teď reaguje, zajímá se o nás. Vidí, že pokud by v Íránu došlo ke změně režimu, bude to ve výsledku znamenat mnohem stabilnější Blízký východ,“ neopouští naděje íránského politického uprchlíka.

Výzvy k podpoře protestujících Íránců a k izolaci islámských vládnoucích elit mezinárodním společenstvím zaznívají i mezi skandujícími účastníky berlínské demonstrace. I když řada z nich přišla s maskami na obličeji nebo obličejem částečně zahaleným ze strachu, aby se jim režim nemstil v případě cesty za příbuznými.

„Omlouvám se, nechci se nechat fotit ani říkat své jméno. Mám v Íránu rodinu a potřebuji za nimi občas jet, ale chci, abyste věděla, že ty protesty už dávno nejsou o hidžábu. Jsou o svobodě. Lidé mají kleriků dost. A není to jen generace Z, protestují lidé z ropných společností, továren. Není to už povstání mladých, ale celé společnosti a potřebujeme podporu z celého světa,“ říká mi zhruba 40letá žena s rouškou přes ústa.

Podle ní by měl Západ s íránským establishmentem úplně přerušit kontakty a nevyjednávat ani obnovení dohod o jaderném programu z roku 2015, jež by mohly vést k možnému uvolnění podmínek na vývoz íránské ropy. Podobné důvody zmiňuje emotivně na konci našeho rozhovoru také mladý Arshah.

„Chci poprosit svět, prosím podpořte nás, naše lidi, naši revoluci, nepodporujte naši vládu. Myslete na Íránce v ulicích. Lidé chtějí demokracii. Nevyměňte podporu lidských práv za ropu a plyn. Děkuji.“

Vyšlo na webu Hlídacípes.org.