Ačkoli máme Irsko na dosah, známe z něj obvykle jen málo. Pokud si Češi Irsko s něčím spojují, pak je to nejspíše Tullamore Dew. Ne každý ale ví, že Irsko je také rájem golfistů, a především zemí s opravdu čarokrásnou krajinou. Ostrov Owey, ležící na severu země, má ještě něco navíc. Pokud jste milovníkem přírody a klidu, budete tady nadšeni. Nejsou tu žádná auta, a vlastně téměř žádní lidé. Jen nádherné výhledy na oceán a útesy.

Asi jen těžko bychom věřili, že podobné místo by mohlo ještě existovat v přelidněné Evropě. Jenže Irsko, a vlastně i Skotsko jich pár nabízí. Když se vám podaří dostat na irský ostrov Owey, možná trochu zapochybujete, jestli jste náhodou někde nezískali stroj času. Protože tady to vypadá přesně tak, jak si lze představovat z popisů Irska někdy na počátku minulého století. A vlastně to není tak daleko od pravdy, tady se totiž čas doslova zastavil. Populační špičky ostrov dosáhl v roce 1911, tehdy tu žilo 156 lidí.

Od té doby počet obyvatel jen setrvale klesal. Ještě v roce 1971 jich tu bylo padesát, do roku 1977 ale odešli všichni. Alespoň trvale, přes léto se sem lidé stále vraceli. Má to svůj důvod, mimo období od května do října umí být počasí na ostrově hodně drsné. Ostatně, ostrov leží na 55. rovnoběžce, tedy zhruba na úrovni Moskvy a Omsku. Julie Diamondová ze serveru BBC ale zjistila, že v posledních letech se několik lidí zkouší na ostrov vrátit natrvalo. „Místní obyvatelé nyní oživují ztracený způsob života – a dobrodružní cestovatelé jsou vítáni,“ píše.

Daleko od všech vymožeností moderního světa

Dostat se na Owey není tak úplně snadné. Nejezdí sem totiž žádný trajekt. Autem se dá dostat jen na Cruitův ostrov vzdálený asi 15 minut plavby lodí. Jenže žádná pravidelná sem nejezdí. Pokud se tedy rozhodnete vydat se na Owey, čeká vás pádlování na kajaku, případně si můžete najít soukromou loď. Ochotného rybáře nejspíše v okolí najdete snadno. „Není tu ani elektřina ani tekoucí voda, takže jen vzdálená světla mihotající se z pevniny naznačují vzdálenější civilizaci,“ popisuje situaci na ostrově BBC. Díky tomu se můžete zbavit opravdu veškerého tlaku moderní civilizace a skutečně se oddat krajině kolem sebe.

Dále čtěte

Île Saint-Louis: skrytý ráj v centru Paříže. Odpočiňte si od davů turistů

Francouzská metropole patří mezi největší turistické magnety světa. Každý rok ji navštíví desítky milionů turistů. Přesto má ale Paříž mnoho…

Owey opravdu patří jen těm, kteří se tady – po více než 25 letech, co byl ostrov opuštěn – usadili. „Musíte velmi respektovat skutečnost, že je to opravdu jejich ostrov, a pokud to budete respektovat, pak jsou vstřícní,“ řekla BBC outdoorová nadšenkyně Rachel Pedderová, zakladatelka organizace Divoké ženy z lesů (Severní Irsko). Jedním z prvních obyvatel, kteří se sem po roce 2000 vrátili, byl Paul Cowan. Ten na ostrově vyrostl, jeho rodina se totiž rozhodla utéct před napjatou situací v Belfastu. Tehdy tam zuřila válka mezi katolíky a protestanty, mrtví se počítali na desítky.

Později se Cowan přestěhoval zpět do Belfastu, založil tam rodinu, ale něco ho na ostrov táhlo. V roce 2000 vzal na ostrov na výlet své dvě děti. Za dobu, co z ostrova odešel, se mnoho domů změnilo v ruiny, ostrov vypadal tak trochu zpustle a opuštěně. Jenže pak si Cowan uvědomil, jak velká je to šance uniknout ruchu skoro půlmilionového moderního Belfastu. Spolu s několika svými sourozenci se pustili do oprav starého rodinného domu a začali stavět nové domy. A jejich příklad přitáhl další z těch, kteří na ostrově vyrostli.

„Vzkříšení zchátralých domů však nebylo snadné, protože veškeré zásoby musely být dopraveny lodí,“ připomíná Diamondová a dodává: „Nyní však stojí asi 20 domů a v teplejších měsících zde žije sezónní komunita 20 až 30 lidí. Je zde také jeden hostel, který může ubytovat až šest lidí (a místo pro kempování v divočině), ale žádné obchody ani jiná zařízení.“ Co více by si mohl milovník divočiny přát? Sezónní komunita se s nadšením snaží udržet ostrov nedotčený současnými vymoženostmi. Frankie Gallagher, jeden z místních obyvatel, nazývá ostrov svým domovem, protože je to rodiště jeho otce. Sám ale vyrostl ve Skotsku, nyní dělí svůj čas mezi Owey (pokud to počasí dovolí) a pevninu Donegalu. „Určitě bychom se nikdy nesnažili dostat na ostrov elektřinu, i když by to rozhodně nebylo nemožné,“ řekl BBC.

Zvlněná krajina, co bere dech

I když má nejvyšší hora ostrova o rozloze asi 1,2 km² pouhých 100 metrů, krajina je až překvapivě členitá. A především opravdu dechberoucí. Název ostrova znamená překladu „jeskyně“ a skutečně, kolem pobřeží jich tu najdete opravdu desítky. „Kromě občasného řevu čtyřkolky je největší hlukové znečištění z chřástala kukuřičného, vzácného a hlučného ptáka, který byl kdysi na ostrově původní a často se v létě vrací,“ poznamenal Gallagher.

Jižní konec je travnatý a úrodný s malým přístavem pro kotvení lodí. Strmé schody od mola vás přivedou na prašnou cestu vedoucí do „centra vesnice“, kde jsou všechny domy postaveny po obou stranách dlouhého úzkého zurčícího potoka, za nímž se zvedají zvlněné kopce. Fragmenty starých časů zůstaly v podobě rozpadlých kamenných ruin, včetně staré školní budovy (na ostrově byla kdysi škola, obchod a pošta) spolu se známkami nového života, jako jsou trakaře a rybářské náčiní roztroušené mezi zeleninovými a květinovými záhony.

Dále čtěte

V Řecku vzniká netradiční turistická atrakce. Otevřena má být již letos

Pokud uvažujete o letní dovolené v Řecku, mohla by být dalším faktorem pro výběr této destinace skutečnost, že se zde…

Severní pobřeží nabídne mnohem drsnější tvář. Je to část obnažená, skalnatá a pustá – příliš drsná na život – s rozeklanými útesy vyčnívajícími z mořských jeskyní, které daly ostrovu jméno. Na ně jsou navázány vysoké mořské komíny majestátně se zvedající z tříštících se vln bičovaných severními větry.