Ital Lorenzo Perrone, obyčejný zedník, díky němuž přežil italský spisovatel Primo Levi Osvětim

Eric Drooker

Lorenzo Perrone je jedním ze 6 osob, které byly poctěny titulem Spravedlivý mezi národy za záchranu nejméně jednoho židovského života přímo v Osvětimi.

Příběh zachráněného budoucího spisovatele a jeho zachránce z Osvětimi nás může přesvědčit o tom, že vždy existuje alespoň malá naděje dobroty a lidskosti, že se člověk nemá nikdy vzdávat, ani v těch nejhroznějších podmínkách.

„…italský civilní pracovník mi přinášel kousek chleba a zbytek své porce každý den během 6 měsíců, dal mi svou teplou záplatovanou vestu, napsal pohled mým jménem do Itálie a přinesl mi odpověď. Za to všechno mě o nic nepožádal na oplátku, ani nepřijal žádnou odměnu, protože byl dobrý a jednoduchý člověk a ani ho nenapadlo konat dobro kvůli odměně.

…jsem si jistý, že jen díky Lorenzovi jsem dnes naživu, a nejen kvůli jeho materiální pomoci, ale protože mi svým přirozeným a prostým způsobem jednání neustále připomínal, že ješě existuje spravedlivý svět mimo naše peklo, něco a někdo stále čistý a ne zkažený, ne divoký, kterému byla cizí nenávist a zlo, je to těžké definovat. Cítil jsem vzdálenou existenci dobra, díky které stálo zato přežít.

…Ale Lorenzo byl člověk, jeho lidskost, čistá a nepošpiněná, on se nacházel mimo ten svět negace v Osvětimi. Díky Lorenzovi se mi podařilo nezapomínat, že také já jsem lidská bytost.“ Levi, Primo, Je-li toto člověk, New York Orion Press, 1959

Lorenzo Perrone se narodil v roce 1904 ve Fossanu a zachránil v době, kdy pracoval na stavbě továrny u Osvětimi, život později slavnému spisovateli Primo Levimu. Levi, obyvatel Turína, pracoval jako chemik specializující se na výrobu barev a laků. V roce 1943, jakmile byla Itálie obsazena německou armádou, se připojil k partyzánské skupině v jeho rodném Piemontu. Byl zajat během zátahu v prosinci 1943 Republikánskou fašistickou milicí a držen ve vězení v Aostě do ledna 1944. Poté byl převezen do tábora ve Fossoli a 22. února 1944 deportován do Osvětimi. Byl zde přidělen k otrocké práci v továrně firmy IG Farben v pobočném táboře Buna-Monowitz.

Jako chemikovi se mu později podařilo dostat se k práci v laboratoři továrny na syntetický kaučuk. Když byl ještě předtím přiřazen k četě, která měla za úkol stavět zeď, potkal svého zachránce, zedníka Perroneho. Ten také pocházel z Piemontu a patřil ke skupině civilních dělníků, zedníků, pracujících pro italskou firmu Boetti. Potkali se v léte 1944, kdy Levi uslyšel, jak Perrone hovoří s kolegou stejným dialektem jako měl on. Od toho dne mu přinášel Perrone každý den jídlo během 6 měsíců až do konce prosince 1944. Poté, co se fronta blížila čím dál víc, byli zahraniční dělníci posláni domů.

Jídlo navíc, část Perroneho porce, zachránilo Levimu život. O jídlo se Levi také dělil se svými druhy. Perrone také dal Levimu svou zaplátovanou vestu, kterou pak nosil pod vězeňskými hadry.

Perrone také posílal pohlednice nežidovským přátelům Leviho rodiny, takže jeho matka Ester a sestra Anna Maria, které se ukrývaly v Itálii, byly informovány o jeho osudu a zároveň se jim podařilo přes několik známých poslat přes Perroneho Levimu balík s jídlem, který obsahoval čokoládu, nějaké sladkosti a mléko v prášku, a také několik kusů oblečení.

Perrone, výjimečný člověk, riskoval svůj život, aby zachránil Leviho. Neočekával žádnou odměnu za to, co pro něj dělal. Jen jednou souhlasil, aby mu Levi nechal opravit jeho rozedrané boty v táborové dílně.

Naposledy se setkali v Osvětimi v noci po těžkém spojeneckém bombardování. Při jednom z výbuchů praskl Perronemu ušní bubínek, země se třásla a exploze vířily písek a špína se dostala do misky s polévkou, kterou právě nesl Levimu. Když mu podával misku, Perrone se omlouval za špínu v polévce, ale neřekl mu o svém zranění, aby se jeho kamarád necítil zavázaný. Perroneho dobrota stále Levimu připomínala, že mimo Osvětim ještě pořád existuje ten pravý svět, a že tam stále žijí nezkažené lidské bytosti. Levi věřil, že přežil Osvětim jen díky Perronemu.

V rozhovoru publikovaném v Paris Review v roce 1995, 8 let poté, co Levi spáchal sebevraždu, Primo Levi popsal Lorenza Perroneho jako „citlivého člověka, téměř negramotného, ale ve skutečnosti byl jako svatý…Téměř nikdy jsme nemluvili. Byl to tichý muž. Odmítal můj vděk. Skoro vůbec neodpovídal na má slova. Jen pokrčil rameny: Vezmi si chleba, vezmi si cukr. Buď tiše, nemusíš mluvit.“

Levi v rozhovoru mluvil o tom, že na Perroneho zapůsobilo co viděl v Osvětimi tak, že po válce začal pít, přestal pracovat a ztratil vůli k životu. Po osvobození s ním byl Primo Levi v kontaktu a navštěvoval jej. Nyní to byl Levi, kdo se snažil Perroneho zachránit – zařídil mu hospitalizaci a léčení, ale marně. “Perrone nebyl věřící člověk, neznal evangelium, ale instinktivně se snažil zachránit lidi, ne pro slávu, ale z dobrého srdce. Jednou se mě velmi lakonicky zeptal: Proč jsme na světě, když ne proto, abychom si pomáhali.“

Perrone zemřel v roce 1952 na tuberkulozu a alkoholismus. Levi pojmenoval své dvě děti po Lorenzovi Perronem. Svou dceru narozenou v roce 1948 pojmenoval Lisa Lorenza a svému synovi narozenému v roce 1957 dal jméno Renzo. Levi zemřel v roce 1987, spáchal sebevraždu. Lorenzo se také objevil v knihách, které Primo Levi, slavný spisovatel, po válce napsal.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner