Iva Pekárková: Jak je to s posvátností soch, co je boří kazisvěti

Socha otrokáře v Bristolu letí dolů. Je to znesvěcení? (youtube/BBC)

Socha otrokáře v Bristolu letí dolů. Je to znesvěcení? | FOTO: youtube/BBC

Už nějaký čas s podivem sleduji obrazoborecký – či, v tomhle případě, spíš sochoborecký cvrkot. Davy s překvapivě pestrobarevnými tvářemi na to, že se o nich obvykle mluví jako o „hordách černochů“, ale – uznávám – spíš tmavší, šplhají po sochách dávných velikánů, kopou do nich, sprejují na ně prostá hesla, případně se je s větším či menším úspěchem snaží shodit ze soklu. To vše za tak příšerného řevu, až se člověka zmocňuje červíček podezření: skutečně televizní štáb ten jekot natočil na místě? Nepřidali ve studiu k obrazu nafilmovanému z dálky a opatrně skřeky z nějakého hororu?

Ne, opravdu se mi takové násilnické, hloupé, adolescentní jednání nelíbí. S údivem zírám na to, kolik se na světě najde výtržníků ochotných kdykoli odhodit svou lidskou důstojnost.

Ivan Trojan (Roman Černý)

Ale zároveň s údivem zírám na způsob, jakým se o ničení soch vyjadřují média. Ne všechna. Britský The Guardian přinesl na tohle téma několik promyšlených článků ukotvených v historii a snažících se postoj „výtržníků“ pochopit. Když v bristolských docích neslavně žbluňkla do vody socha Edwarda Colstona, dávného „podnikatele“, který zbohatl na obchodu s otroky, komentátoři Guardianu neodsoudili dav, který ji tam hodil, jako divokou zvěř bez mozku. Ostatně na snímcích zachycujících strhávání sochy a její spouštění do moře je patrné, že „zdivočelý dav“ nejednal bez rozmyslu: provést takovou operaci, když se kolem motá tolik lidí, a nikoho přitom nezranit, to je slušný výkon. Než zřízenci města Bristolu stihli Colstona vylovit z kalných vod (a provedli to hbitě), vyšlo najevo, že místní aktivisté usilovali o legální odstranění jeho sochy nejméně pět let – a zatím se to nepovedlo. Teprve „rozlícený dav“ uspěl tam, kde mírumilovné demokratické metody nezafungovaly. Mimochodem, Colstonova socha vyvázla bez zranění. Nevím, proč ji hned zakryli elegantním modrým igelitem. Možná proto, že úřady nevědí, co si s ní počít. Možná z piety.

A to mě přivádí k článkům a komentářům v mnoha médiích. Když někdo něco nasprejuje na sochu, vyjádří se o tom česká média jako o jejím „znesvěcení“. Jak se zdá, stačí krátký nápis značně pochybné moudrosti, jaký odborník vyčistí během několika minut a který soše jistě neublíží tolik jako dennodenní nálety holubů. Vůbec to nemusí být kosočtverec s čárkou uprostřed, který je v naší geopolitické oblasti tak oblíbený (a který pro zbytek světa znamená pramálo). Socha je „znesvěcena“.

Pokud může být socha znesvěcena, znamená to, že musela být posvátná. Přinejmenším v našich myslích. To může být pravda u náboženských soch, pokud tedy to které náboženství uznáváme. Posprejovat Pietu nápisem „Bůh neexistuje, vy blbci“, to by skutečně bylo znesvěcení. Bylo by to taky dosti hloupé – věřící takový výkřik o neexistenci Boha nepřesvědčí, nevěřící si myslí, že už to dávno vědí. To ale, pokud vím, v poslední době nikdo neudělal. (Nikdo na křesťanské symboly nesprejuje ani prohlášení typu „Kněží znásilňují malé chlapečky“, což je tvrzení nehezké a nekamarádské, ale – aspoň zčásti – pravdivé. Někteří kněží skutečně byli usvědčeni ze znásilňování malých chlapečků.)

Pokud ale na sochu Winstona Churchilla rudě nasprejujete informaci, že „byl rasista“, je to možná zvandalizování sochy, ale znesvěcení sochy to být nemůže, socha není náboženský objekt. Winston Churchill jistě byl rasista. Byl taky sexista k pohledání, pokrytec, elitář – a dovedl prý být protivný jak noc. V době jeho největší slávy byli takoví mnozí muži: nestačili si zvyknout, že žena je taky člověk a že i poddaní Britského impéria, ať už mají jakoukoli barvu, mají jako lidé stejnou hodnotu. To samozřejmě nikoho neopravňuje k čmárání nápisů na jeho sochu. Churchill se proslavil ne svými chybami, ale tím, že s jeho pomocí Spojenci vyhráli druhou světovou válku. Svatým se ale nestal, takže není důvod označit posprejování jeho sochy za „znesvěcení“.

Sochy jsou neživé. Jistě, mají symbolickou hodnotu, blízkou srdci ledaskoho, kdo je rád, že druhou světovou válku nevyhrály mocnosti Osy, či ledaskoho, kdo nepovažuje za vhodné zapomenout na dávné velikány, bez nichž by svět dnes byl docela jiný.

Řada velikánů se, pokud se jejich odkazu týče, Winstonu Churchillovi tak trochu podobá. Byli to lidé chybující, nedokonalí, ale významní. Někteří patří do jiné kategorie, viz tolik diskutovaný belgický král Leopold II. Ten se dopustil tolika zvěrstev, i v jeho době těžko odpustitelných, že si snad vážně nezaslouží stát s mohutným krakonošovským vousem na piedestalu a tvářit se jako moudrý bůh. Co si s jeho sochami počít, to nevím.

Nevěřím řečem smířlivců tvrdícím, že by všechny sochy měly zůstat na místě už proto, aby nám připomínaly, že velcí muži dějin nebyli vždycky beránci. (V takovém případě by sochy Hitlera, Stalina a řady dalších „významných mužů“ musely stát na návsi v každé vesnici.) Strčit je do muzea a do jejich soklu vytesat vysvětlení, co všechno provedli? Možná. Věřím ale, že je právě tak moudré se jich zbavit a odkázat je do světa historických textů a učebnic.

Pokud socha velikána není uplácaná z betonu pochybné kvality tak jako leckterý pomník Stalinovi, rozvášněný dav jí příliš neublíží. Může ji počmárat, může ji strhnout k zemi, může do ní kopat teniskami uzmutými při posledním rabování obchodů – socha ani nevzdechne. Její zhanobené tělo pak představuje problém pro politiky, ne pro restaurátory. Je jí fuk, že je „znesvěcena“.

Pokud se rozvášněných davů týče, nemůžu se zbavit pocitu, že právě sochy jsou pro ně ideální terč. Napadnout sochu, to je stokrát lepší než vybrakovat místní obchod s tepláky, a milionkrát lepší než ohrozit na zdraví či na životě kteréhokoli člověka. Možná je dobře, že soch mužů, které je potenciálně možné nenávidět, zůstalo na náměstích dost a dost.

Vzpomínáte na film Do the right thing, který v roce 1989 natočil Afroameričan Spike Lee? Hrdina, po celé trvání filmu víceméně kladný, v jedné z posledních scén s rozběhem hodí popelnici do výlohy bronxské pizzerie vlastněné neohroženým Italem. Vzápětí začne rabování. Čin, který necvičenému oku může připadat jako vandalství, v daném okamžiku představuje jedinou šanci, jak zabránit obrovské rvačce a ztrátám na životech. Kdyby se poblíž nacházela socha přiměřeně rasistického velikána, možná by se ani pizzerii nic nestalo.

A slogan „Black lives matter“? Ne, je mi líto, ale „All lives matter“ není nutně nejlepší odpověď. Černoši – nebo aspoň valná většina z nich – moc dobře vědí, že záleží na všech životech. Tedy – mělo by. Ale jim se už hodně dlouho zdálo, že právě na jejich životech nikomu příliš nezáleží. Tenhle slogan je reakce. A já můžu dodat jen to, že se za posledních třicet let v Americe rasový boj značně uklidnil. Heslo by taky mohlo znít: „Zabte všechny bílý!“.

Mimochodem: pokud lidi nějaké rasy, národa, kmene, etnické skupiny či náboženské příslušnosti úspěšně přesvědčíte o tom, že na jejich životech opravdu nezáleží, stanou se rozsáhlou zásobárnou zbraní pro megalomanické cvoky, kteří je zatouží obalit výbušninami a vyslat do ulic zabíjet lidi, kteří jsou stále ještě přesvědčeni, že na jejich životech záleží.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]