Iva Pekárková: My v Británii. Máme zaracha a stojíme na značkách

Iva Pekárková

Hospody zavřené, ale u kostela se scházejí potřební. Někteří možná zas tak potřební nejsou, ale zase se tu potkávají staří známí. | FOTO: Iva Pekárková

Psát reportáže v době, kdy by měl každý zodpovědný obyvatel Británie, který není klíčovým pracovníkem, sedět doma na zadku, a pokud to není nezbytně nutné, nevycházet ven a v žádném případě nepoužívat hromadnou dopravu, je tak trochu na pytel. Zodpovědný reportér ve mně postává u dveří s vodítkem v hubě a nadějeplně vrtí ocasem, ale zodpovědný občan vrtí hlavou a skrz zaťaté zuby cedí: „Lehni! Dnes nikam nemůžem.“

Pokud nechci vybrakovat anglicky psané weby (což dovede dnes už prakticky každý) a donekonečna opakovat to, o čem se píše v novinách – totiž že v Británii panuje nařízení, které lidem zakazuje přibližovat se k sobě blíž než na dva metry, že mnohé obchodní řetězce už dobře před třemi týdny zavedly opatření, podle kterého si nesmíte nakoupit víc než tolik a tolik kusů od každého druhu zboží, a že se tu od čtvrtka 2. dubna optimisté radují, neboť už brzo začnou být k dispozici testy nikoli na koronavirus jako takový (ty už jsou k dispozici dlouho a, mezi námi, zdá se, že jsou čím dál tím méně důležité), ale na protilátky proti koronaviru (které náš premiér BJ objednal prozatím v počtu 3,5 milionu a které by měly se spolehlivostí kolem 97 procent odhalit, kdo COVID-19 už prodělal, i když o tom třeba neví, a vytvořil si proti němu imunitu, takže může být využit v roli jakéhosi novodobého morového pacholka), nezbývá mi než těžit ze svých nečetných výprav na nákup, pokoušet se představovat si, co asi říkají mí známí z místní hospody (se kterými se nikde jinde nestýkám, takže netuším, jak se s nimi teď spojit), anebo vyhlédnout z okna.

Co asi říkají známí z hospody?

Jakmile opadal pel nezvyklosti (Prázdné regály v Anglii! Kdo to kdy viděl? Dobře oblečená dáma sprintující k polici, aby pomaleji se pohybující ženě vyfoukla před nosem poslední balík toaletního papíru! Přední vchod do supermarketu zamčený a vzadu fronta vinoucí se kolem parkoviště!), začaly být mé výpravy za obživou poněkud nezáživné.

Iva Pekárková

Nejdřív musíte čekat, až vás pustí do prodejny (překvapovalo mě, v jak dobré míře se zdají být všichni chlapíci, kteří po mnoho hodin každý den přešlapují u dveří v odrazové vestě, ale bez jakýchkoli dalších viditelných ochranných pomůcek, kontrolují, jestli členové fronty skutečně stojí na značkách narychlo nalepených na asfaltu, počítají, kolik zákazníků vyšlo ven, a příslušný počet pouští dovnitř, dokud jsem nezjistila, že jsou to klíčoví pracovníci, prý speciálně najatí na tenhle džob a zjevně tak dobře placení, že na otázku, kolik za tohle dostanou, jen spokojeně říkají: „Není to špatný!“), pak si dávat pozor, abyste se v uličkách správně vyhýbali ostatním, dávat pozor, abyste od každého výrobku vzali jen povolený počet, a pak zase stát na značkách a čekat, až na vás přijde řada u pokladny. Nakonec všechno vítězně odvléct domů – radši pěšky, protože co když se cesta busem s nákupem nepočítá mezi „nezbytně nutné“?

Iva Pekárková

To už se radši bavím přemítáním, co asi na současnou situaci říkají mí známí z hospody. Jsou to vesměs senioři, takže skutečně mají čeho se bát a určitě se teď cítí osamělí, vždyť pro ně hospoda představovala hlavní společenské vyžití. Jen John, tím jsem si jistá, i dnes žertuje, že dvoumetrové odstupy od všech ostatních lidí, to je přesně to, po čem celý život toužil. Je studený anglický čumák, opakuje, a nemá rád, když se na něj někdo tlačí.

Na parkovišti u kostela

Třetí část mé reportáže mě nutí vyhlédnout z okna pokoje. Na parkovišti u kostela se tady už tradičně každé úterý a pátek rozdává jídlo chudým a potřebným. Tedy… během let jsme zjistili, že ne všichni jsou potřební a ne všichni jsou chudí. Jezdí sem jeden chlapík ve středním věku, majitel stavební firmy. Bílou dodávku záviděníhodné značky zaparkuje za rohem a dovleče ke kostelu dva batohy, které pak naplní proviantem. Dělá to, aby měl na chlast a na cigára.

Pavel Hofman

Podobně to má i spousta jiných. Ale někteří potraviny, které tu dostanou, zřejmě skutečně potřebují. A snad ještě víc lidí se sem dvakrát týdně sjíždí, abych tak řekla, ze společenských důvodů. S výjimkou vykuků jako stavitel, který má manželku, jsou vesměs osamělí. Tady, na parkovišti u kostela, kde je nikdo nesoudí a všichni se můžou přetrhnout, aby jim pomohli, se zřejmě cítí stejně dobře jako John a jeho kumpáni v místní hospodě. Sjíždějí se sem zdaleka, a když jsem se s některými potkávala v autobusu, často mi říkali, jak mi závidí – vždyť bydlím hned vedle kostela a potravinové banky.

Teď sedím u okna, mám zaracha tak jako celá Británie a sleduju, jak tahle parta stojí na značkách, které na asfalt narychlo namaloval vikář, jak se marně brání impulsu shromáždit se do hloučku tak jako vždycky, takže je dobrovolníci, kteří potraviny rozdávají, musejí napomínat každou minutu. A ne, nezávidím, ale podivuju se, když slyším, že si každý z nich smí vybrat, jaký chleba mu má dobrovolnice přibalit do tašky. „Celozrnný!“ říká jí jeden. Celozrnný chleba jsem neviděla už čtrnáct dní.

A každý dostane i roli toaleťáku. Dobře si toho všímám. Podivná doba v Británii má, jak se zdá, i na mě negativní účinky.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner