Europoslanec Ivan David (SPD) FOTO: Evropská unie / se souhlasem
FOTO: Evropská unie / se souhlasem
NÁZOR / Místopředseda sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL) a europoslanec Ivan David (SPD) vystoupili v pořadu Pro a proti Českého rozhlasu. Byla řeč také o účasti ruských sportovců na olympijských hrách. Jan Bartošek míní, že by na olympiádu neměl jet žádný ruský sportovec. Ivan David vytáhl nejbanálnější rétorické zbraně jako z dob Rudého práva.
„Rusko je země, která bezdůvodně a agresivně napadla Ukrajinu. Tam vraždí civilisty, zabíjí děti, vraždí i ukrajinské sportovce. Nemají na olympijských hrách co dělat,“ řekl Bartošek.
S tím nesouhlasí Ivan David z proruské SPD. (Pokud někdo opakuje teze ruské propagandy a vykládá věci, které se musí líbit v Kremlu, považujeme ho za proruského.)
„Já mám zásadní stanovisko, že je potřeba měřit stejným metrem. To znamená, že je potřeba uplatňovat stejné zásady pro všechny. A ten dvojí metr je typická ukázka pokrytectví a demagogie. Jestliže ruští sportovci nemohou na olympijské hry, pak by tam neměli mít přístup ani sportovci z jiných zemí, které se účastní vojenských akcí a podílejí se na genocidě. To je naprosto jednoznačné. V současné době je to například Izrael, který provádí genocidu v Gaze. Jinak to vždycky byly zejména Spojené státy, které by se nemohly účastnit žádných olympijských her v poválečném období, protože se podílely na vojenských akcích, které vedly k statisícům a milionům lidských obětí,“ tvrdí tvář SPD.
Ivan David tady předvedl nejotřepanější variantu whataboutismu ve stylu „a vy zase bijete černochy“. Ve skutečnosti ještě o něco primitivnější, protože v Americe skutečně občas bili černochy, byť to nedělala vláda. S bitím černochů se tam také snažili něco dělat a také udělali. V případě těch „vojenských akcí“ USA „v poválečném období“ je ale Ivan David věcně mimo a k měření používá zřejmě nějaký sovětsko-socialistický metr.
Na čem se Spojené státy po válce podílely? Na korejské válce, vietnamské válce, dvou válkách v Iráku a válce v Afghánistánu. Tyhle složité konflikty, kdy sami Američané diskutují o tom, do čeho měli zasahovat a jak to měli dělat, mají jedno společné: protivníkem tam byl vždycky nějaký dost odporný nedemokratický režim. Severokorejští a vietnamští komunisté, diktatura Saddáma Husajna a režim Tálibánu v Afghánistánu.
Američané byli úspěšní dvakrát, podařilo se ubránit Jižní Koreu a vytlačit Saddáma Husajna z Kuvajtu. Další úspěchy byly částečné nebo sporné. Za druhé irácké války byla svržena diktatura, ale vypukly vnitřní boje s velkými oběťmi. V Afghánistánu bylo na dvacet let přerušeno panování islamistů středověkého typu. (Ve skutečnosti nebyl středověk tak strašný jako to, co prováděli tálibánští fanatici.)
To samozřejmě neznamená, že Američané stáli na straně nějakých jemných demokratů. V některých částech světa není moc na výběr. V mysli se vynoří výrok Henryho Kissingera z doby války mezi Irákem a Íránem: „Je škoda, že nemohou prohrát obě strany.“
Generál Colin Powell formuloval v roce 1991 několik otázek, na které je třeba odpovědět, než se Amerika pustí do války. Později se tomu začalo říkat „Powellova doktrína“.
- Je národní bezpečnost zásadně ohrožena?
- Existuje jasný a dosažitelný cíl?
- Byly plně a transparentně analyzovány všechny náklady a rizika?
- Byly vyčerpány všechny ostatní nenásilné politické prostředky?
- Existuje reálná strategie ukončení konfliktu, která by zabránila jeho nekonečnému protahování?
- Byly plně zváženy všechny důsledky konfliktu?
- Je vojenská akce podporována americkými občany?
- Má Amerika širokou mezinárodní podporu?
Je zřejmé, že se Američané těchto bodů ne vždy důsledně drželi. V každém případě jim vedení válek (kromě Vietnamu) šlo výrazně lépe než zvládnutí období po nich. Kdyby se včas zeptali vysmívaných kulturních antropologů, jak vypadají společnosti, do jejichž konfliktů se ponořili, dopadlo by to lépe.
V Rusku (a předtím SSSR) si ale otázky podobné těm, jaké vznesl Colin Powell, nikdy nekladli. Vpadli do Maďarska a Československa, když tam začaly pokusy s aspoň nějakou demokratizací. V Čečensku si Putin hned na počátku svého působení brutálním tažením získával body v osobním ratingu. V roce 2008 napadlo Rusko Gruzii. Udrželo u moci krvavý Assadův režim v Sýrii. Prostřednictvím soukromé armády wagnerovců působilo v Africe.
Pojem vlastní bezpečnosti v Moskvě vždycky chápali značně široce. Nehrozilo jim nikdy nic, jen třeba vymanění nějaké jejich kolonie z moci impéria. Na mínění vlastního obyvatelstva se totalitní režim neptal a důsledky vojenských dobrodružství v Kremlu nikoho nezajímaly, podstatné bylo, aby zablácená holínka imperiálního vojáka došlápla, kam má. Mínění světa bylo Moskvě ukradené.
Není třeba měřit dvojím metrem, jak tvrdí Ivan David. Když vynecháme historické exkurzy, obrázek dnešní situace je jasný. Ruská fašistická diktatura napadla demokratickou Ukrajinu. (Demokracii poznáte mimo jiné podle toho, že není předem jasné, kdo vyhraje volby.) Od roku 2014 po anexi Krymu vedl Putinův režim nevyhlášenou válku na východě Ukrajiny, a to i nasazením vlastních vojáků a dodávkami zbraní. Nebyla to „občanská válka“, jak vykládá kremelská propaganda. Rusko porušilo mezinárodní právo a dopouští se válečných zločinů.
Kremelská junta páchá zločin i na vlastním obyvatelstvu. Výsledkem zkrachovalé invaze je několik set tisíc zmrzačených ruských vojáků, desítky tisíc vojáků jsou po smrti. Země byla ekonomicky vržena o třicet let zpět. Několik set tisíc lidí uteklo z Ruska kvůli represím nebo z obav před mobilizací. Politická opozice byla zničena a oponenti jsou buď mrtví, nebo v lágrech, nebo v exilu. Nic takového se v Americe ani jiné západní zemi neděje.
Tomio Okamura a jeho souputníci dělají dojem, že se vynořili ze starých časů brežněvovsko-husákovského socialismu. Z jejich názorů i používaného jazyka je zřejmé, jaký způsob vlády by rádi zavedli, kdyby se náhodou dostali k moci. Proklamovaná „přímá demokracie“ by to určitě nebyla.
