Hitlerovi a Stalinovi slušní lidé ustupovali a pak přišla válka

Eric Drooker

Čím více se vzdalujeme od konce druhé světové války, tím více se u nás i jinde ve světě vzmáhá formální oslavování provázené divadelním přehráváním posledních šarvátek a zábavným okukováním staré vojenské techniky. Veřejnost sledující televizní zprávy vyslechne několik slov vystřižených z projevů státníků o tom, že tato válka byla strašlivá a že nezapomeneme a nedopustíme. K tomu se v televizi k několika letitým filmům přidá nějaká ta chaotická a zbytečně vzrušená debata mezi rozčílenými zastánci západních a východních směrů vítězících spojeneckých vojsk.

Ne, nechci ani trochu bagatelizovat význam vzpomínek na druhou světovou válku. Jen považuji za solidnější méně fangličkařit a divadelničit, a více se právě v  dnešní době z počátků, průběhu i důsledků druhé světové války učit. Čas běží a mnohé dnešní události i hrozby budoucnosti připadají mladší generaci jako jedinečně nové. Ve skutečnosti probíhají pod vlivem hlubších a hodně konstantních sklonů lidského druhu nejen k hrdinství a šlechetnosti, ale i k opakování stále týchž přirozených, avšak i velmi nešťastných typů chování, vůči nimž musíme být ostražití i dnes. Je toho velmi mnoho, co jsme se měli snažit z časů druhé světové hlouběji pochopit, stále si připomínat a snažit se toho včas, dnes i v budoucnosti, vyvarovat. Tak zatím jen připomenutí tří z mnoha důležitých faktorů vzplanutí tohoto požáru.

Hrůzné kouzlo přitažlivých psychopatů

Osobně považuji za nejdůležitější fakt, že tak obrovskou válečnou katastrofu mohl naplánovat, realizovat a do nesmyslného konce udržovat v chodu duševně vyšinutý, teatrálně afektovaný a přitom mazaný sadista, kterému se podařilo díky neprozíravosti, slabosti a nesmyslné ohleduplnosti inteligentních a vlivných lidí, že se mohl obklopit skupinou podobně disponovaných jedinců, kteří spolu s ním vytvořili mimořádně efektivní válečnický a vražedný stroj.

Hitler a okruh jeho spolupachatelů jsou nejkřiklavějším příkladem toho, jak snadno je zranitelná demokracie, jak je snadné její „lidovou masu“ uvést do transu nadšení a vést ji do nesmyslné a svým způsobem předem prohrané sebevražedné války.  Přitom těžké psychopatické rysy tohoto muže a zvrácenost jeho společenského systému i jeho ideologie dlouho nerozpoznávala obrovská spousta inteligentních a zkušených osobností.  Nejvarovnější na tomto případu je však to, že když dnes pozorujeme Hitlera na filmových záběrech a známe historii jeho nástupu k moci i jeho roli v průběhu války, stále nemůžeme pochopit, proč tolik zkušených politiků, vědců a vůbec vzdělaných a rozumných lidí toto smrtelné nebezpečí pro lidstvo nedokázalo včas rozeznat a před ním rozhodněji varovat.

Druhým strašlivým hercem této války je Josif Vissarionovič Stalin, vlastním jménem Džugašvili. V mládí rváč, později student semináře, který přesto, že udal své marxistické druhy carské policii, vyvázl z tvrdého revolučního soudu. Později financuje bolševiky řadou loupeží (expropriacemi soukromého majetku), nakonec „demokraticky“, leč podvody a úskoky se zmocní vlády a páchá se svým partajním gangem neuvěřitelné krutosti na svých revolučních druzích a na stále větším okruhu občanů svého „ideálního“ státu. Už před druhou válkou je za ním několikamilionová genocida vlastních lidí včetně jím naprosto zvrhle zinscenovaného hladomoru na Ukrajině. A přesto tento člověk pomocí vychytralé, četné humanistické hodnoty zneužívající propagandy dokáže ze sebe udělat milovaného a moudrého vůdce – otce, jehož zrůdnou duši i jí odpovídající systém také neumí včas odhalit neuvěřitelně velké množství inteligentních lidí – doma a ani v demokratických zemích. Nakonec z této války, při jejímž vedení se podobně jako Hitler dopouští řady katastrofálních chyb, vytěží nejvíce – uchvátí velkou část civilizované Evropy, aby ji nadlouho  udržoval pod svou krutou, bestiální nadvládou s novými oběťmi, popravami a koncentračními tábory.

Poučeni těmito příklady nesmíme proto dnes zůstávat nevšímaví ani k těm méně nápadným, leč narcistním a bytostně necitlivým, až „lehce“ brutálním svůdcům lidu a ponechávat jim otevřené dveře k vrcholovým mocenským pozicím a bez zábran se s nimi bratřit.

Válka uvolňuje běsy

Za další závažné poselství považujme také fakt, jak otřesně se během této války uvolnila a vyprovokovala zdrcující potřeba bestiality, které se lidé nedokázali dostatečně ubránit. Nemám teď na mysli oběti nacistického vraždění v koncentračních táborech, vyhlazování Židů či oběti stalinského vraždění během války a také před i po ní. Tyto oběti už se bránit nemohly. Mám na mysli ty lidi, kteří se snažili mírnit, brzdit a zakazovat brutální a bestiální činy vlastních vojáků, dalších ozbrojených složek i civilistů vůči civilistům, a to v různé míře téměř u všech bojujících stran. Nebylo to během válek nic neobvyklého, ale během této války bestialita dosahovala opět zdrcujícího stupně. Elementární morální zábrany ustoupily před násilnickou pudovostí a potřeba msty i na obyvatelstvu a jeho decimace byla náhle téměř sociální normou. Vzbouřit se proti tomu bylo nesnadné i pro velitele, jež museli vyžadovat od vojáků zejména obou totalitních systémů bojovou tvrdost a tupé sebeobětování a kteří museli plnit nesmyslné a často právě bestiální rozkazy z vyšších míst. Výmluvným dokladem takového rozpadu civilizačních zábran je násilí, někdy velmi zvrácené, páchané na ženách. Nejmasovější bylo známé znásilňování německých žen a dívek při vítězném tažení sovětských vojsk na Berlín, jež bylo chápáno jako odměna i zčásti vysvětlitelná, nikoliv však ospravedlnitelná pomsta.

Málokterá armáda měla v tomto ohledu čisté svědomí. I u nás po převratu docházelo k surovým pudovým excesům, a to v rozporu s elementárními nároky na lidskost demokratických vítězů a s Postupimskou dohodou, požadující humánní odsun.  A ani u nás se slušným lidem, často skutečným odbojářům a lidem se zkušenostmi z německých koncentráků, nedařilo takovým excesům zabránit. I my jsme v sobě měli, podobně jako téměř každé společenství, skupiny násilníků a rozjitřených mstitelů, kteří strhávali další, méně morálně pevné lidi k hanebnostem.  Měli bychom se proto dnes, právě i po zkušenostech s konflikty v dlouho příkladně klidné Jugoslávii, dívat na každého, kdo zahájí jakýkoliv ozbrojený konflikt na evropské půdě, s velkým opovržením a nedůvěrou, ať už jej zdůvodňuje jakýmikoliv mocenskými či územními zájmy a ať řídí sebevětší stát.  Válka ostatně vždy uvolňuje stavidla sadismu, jenž se i u nás po válce přelil do nových stalinských mučíren a věznic a dlouho v nich i po jeho smrti přežíval.

 Patologickou útočnost povzbuzuje docela normální lehkomyslnost

A třetí, snad trochu paradoxně závěrečný vzkaz, který bychom měli odvodit z této apokalyptické světové války. Tato strašná válka se vlastně odehrát nemusela. Stačila jen dostatečná prozíravost tehdejších demokratických špiček, dostatečná rozhodnost, rychlost a rozmysl při zvyšování obranyschopnosti spojeneckých států, dosazení dostatečného množství moderněji a pružněji uvažujících stratégů na vrcholová velitelská místa. Bylo by to nejspíš  jen méně zisků pro některé podnikatele a více skromnosti, až odříkání pro obyčejné lidi. Méně šťastlivců by se veselilo na plážích a plovárnách a  více mužů by možná muselo získat náročnější vojenský výcvik.

Také by možná stačilo, kdyby tenkrát opravdu fungovalo obranné společenství demokratických států, jež se začalo brát vážněji, až když už bylo pozdě.  Kdyby tehdejší noviny, rozhlas a další sdělovací prostředky uměly více informovat a burcovat. Kdyby levice dokázala realističtěji, a proto kriticky vidět Stalinův Sovětský svaz a nepodléhala tolik jeho potěmkinovským kamuflážím.  Kdyby také hodně rozšířený antisemitismus byl více a systematičtěji odmítán.

Co by se tehdy ještě bylo muselo stát, aby Hitler dostal opravdu strach a aby Němci dostali lepší šanci se ho zbavit? Aby Stalin nemohl rozšiřovat svou hrůzovládu na území dalších zemí?

Zdá se, že tehdy mělo a především mohlo být učiněno mnoho potřebných rozhodnutí a činů, kdyby tehdejší politici i občané byli předvídavější, rozhodnější, vzdělanější a méně zbabělí. A jistě taky stranicky a nacionalisticky méně omezení.

Nemá dnes smysl jim to vyčítat. Ještě neměli tu strašnou zkušenost. Ale jen těžko se ubránit povzdechnutí: „Bože můj, jak krásný svět to mohl být!“  A také vroucímu přání, aby ten náš nebyl jednou, opět z obdobných příčin, ještě horší.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner