Izraelský kibuc pět měsíců od masakru. Češi pomáhají obnovit normální život

REPORTÁŽ / Přestože je začátek března, v Ein Bokek u Mrtvého moře je 25° C. Míříme do hotelu David, kde se má uskutečnit předání daru pro kibuc Be’eri, který předají zástupci ICEJ společně s velvyslanectvím ČR v Izraeli. Je to kromě jiného také příležitost podívat se, jak vypadá život kibucu pět měsíců od tragédie, a jak tito neuvěřitelně silní lidé bojují s osudem.

Kibuc Be’eri je asi nejznámější z kibuců zmasakrovaných Hamásem 7. října minulého roku. Z komunity čítající 1200 obyvatel byla zhruba desetina zavražděna nebo odvlečena do Gazy. Přeživší byli evakuováni do hotelu David u Mrtvého moře, kde jsou až doposud, pět měsíců po masakru. Obyvatelé kibucu jsou těžce traumatizováni vzpomínkami na útok teroristů na jejich domovy, při němž většina z nich ztratila příbuzné a přátele.

Hned po masakru 7. října se v České republice zvedla velká vlna solidarity a různé organizace začaly posílat finanční i věcnou pomoc. Česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) vybrala asi 40 tisíc dolarů, za které byly zakoupeny dvě mobilní třídy pro školu a školku kibucu Be’eri. Mojmír Kallus, předseda české pobočky ICEJ a víceprezident centrály ICEJ, má dlouhodobé kontakty s členy kibucu a sleduje jejich osudy od tzv. Černé soboty 7. října. Vysvětlil nám, proč je pro kibuc důležitý zrovna tento dar.

„Tyto dvě mobilní třídy budou sloužit dětem, které tady žijí evakuovány. Po masakru 7. října nemohl nikdo z obyvatel Be’eri zůstat na místě. Z 1200 lidí bylo 98 zavražděno, 30 odvlečeno do zajetí. Z nich se dvacet vrátilo a o deseti zatím nejsou žádné zprávy. Takže celý kibuc se odstěhoval sem, bydlí tady už řadu měsíců a je potřeba postarat se o děti. A protože je zřejmé, že se obyvatelé nebudou moci jen tak vrátit domů, tak plány jsou takové, že se v létě přestěhují odsud, z tohoto hotelu, do kibucu Chacerim, který je blíže jejich původnímu domovu. Tam stráví ještě nejméně rok, možná dva. A tak vznikl nápad pořídit jakési mobilní třídy, klubovny, které by  dětem mohly posloužit po celou tu dobu a stěhovat se s nimi tam, kde zrovna jsou. Péče o děti je v kibucu velká priorita, před tím masakrem jich tam žilo 335, a protože je to skutečně kolektivní vesnice, tak se starají o děti a o všechny jejich potřeby dohromady,“ říká Mojmír Kallus.

Nejde podle něj jenom o školu, ale také o mimoškolní aktivity, což je velice obtížné provozovat v improvizovaných podmínkách hotelu. „Takže jsme velice rádi, že jsme mohli poskytnout tento dar, který je výsledkem obrovské štědrosti českých občanů, který bude prakticky sloužit a dá těm dětem jakýsi kus domova, pocit něčeho normálního a pocit bezpečí,“ dodává.

Zástupci kibucu nás vedou do zahrady hotelu a ukazují nám dva světlé dřevěné domky kruhového tvaru, které dorazily do hotelu David asi před týdnem. V jedné ze tříd se už učí děti. Domky jsou vybavené školním nábytkem, a dají se jednoduše rozložit, převézt na jiné místo a tam zase složit. Klimatizace ještě nebyla zapojena, ale protože teploty se již zvyšují, její zprovoznění se chystá v nejbližších dnech. Je to už druhý dar, který ICEJ předala kibucu Be’eri. První byla sanitka, na kterou se složily spolu s další českou organizací – Židovským národním fondem (KKL). Sanitka už je v provozu a pomáhá zachraňovat životy. 

Sluníčko svítí, v zahradě hotelu je klid. Kromě dětí, které se učí v jednom z domečků, vidíme i další kibucníky – několik žen a malých dětí, které si hrají v zahradě, a asi tři muže. Tito na pohled klidní lidé však před několika měsíci prošli velkým traumatem, ze kterého se jen těžko vzpamatovávají. Mnozí ztratili členy své rodiny a přátele, a jiní mají své drahé v zajetí v Gaze, aniž by věděli něco bližšího o jejich osudu, takže žijí v obrovské nejistotě. Ani pobyt v hotelu nelze přirovnat k dovolené.

Mojmír Kallus nám vypráví, jak probíhal život obyvatel kibucu od chvíle, kdy se museli narychlo evakuovat ze svého domova poté, co do jejich domovů ráno 7. října 2023 vtrhli teroristé.

„Já už jsem podruhé v tomto hotelu a je velice důležité to vidět, protože si asi nikdo neumí představit, co to je být vytržen ze svého domova, odejít prakticky bez ničeho a žít několik měsíců v malém hotelovém pokoji. Žádná infrastruktura kolem, a ten hotel ubytovává pouze tyto uprchlíky, takže se musel trochu uzpůsobit a místo obvyklých hotelových sálů je tady třeba místnost pro kroužky, spolky, pro kuchyni nebo pro pračky. Je skutečně obtížné si to vůbec představit bez toho, abychom to viděli, abychom si uvědomili řadu různých aspektů, o kterých bychom normálně ani nepřemýšleli. Jejich život byl úplně roztrhán na kusy a ta komunita se s obrovským úsilím snaží zase povstat k životu a je tady neuvěřitelné množství dobrovolníků, kteří pomáhají, expertů různých organizací a rozsah té devastace je prostě obrovský. Bude to skutečně trvat mnoho let, ale jak znám Izraelce, tak oni si s tím poradí a jednou ten kibuc bude ještě krásnější, než byl předtím.“

Na mysl ale hned přichází otázka, zda se obyvatelé kibucu vůbec chtějí vrátit do svého původního domova. Není to příliš traumatizující? Kdo by se chtěl vrátit na místo, kde byli před jeho očima zavražděni jeho blízcí? „To je velká otázka. Právě proto, že je to kolektivní kibuc, tak o všem se rozhoduje dohromady a jsou různé názory. Zaznamenal jsem, že někteří říkali, že už se tam nevrátí, takže to znamená, že v tom kibucu skončí, což je velké životní rozhodnutí, musí úplně změnit způsob života. Ale je jich spíš menšina, zdá se, že většina se tam bude chtít vrátit,“ vysvětluje pan Kallus.

Dozvídáme se, že „až polovina domů byla poškozena, některé se musí úplně zbourat, protože byly vypálené, některé jsou poškozené a je otázka, co s nimi, a některé domy zůstaly. Takže už teď se pár dobrovolníků vrací a v tom kibucu bydlí a zajišťují tam základní ostrahu a údržbu, ale veškerá infrastruktura je zničená, takže se čeká, že to bude trvat opravdu několik let, než se tam budou moci vrátit.“

Zajímá nás, proč si v ICEJ vybrali právě tento kibuc. Těch postižených kibuců a obcí je přece mnohem víc.  Teroristé z Hamásu a Islámského džihádu napadli desítky míst, z toho asi deset míst a obcí se jim podařilo obsadit. V těchto obsazených místech také probíhalo nejhorší vraždění, mučení a znásilňování.

„Kibuc Be’eri jsme si vybrali proto, že patří k těm nejvíce zdevastovaným, a už dnes se stává pro Izrael jakýmsi symbolem, podobně jako pro nás Lidice. A to je důvod, proč jsme se rozhodli soustředit pomoc právě na tuto obec, a chceme jí podporovat dlouhodobě, zrovna dnes jsme mluvili s vedením kibucu, které nám předkládá další projekty a my si některý z nich vybereme a budeme o tom dál informovat. Takže ta sbírka trvá a jsme rádi, že může přispět k tomu, aby – jako oni sami říkají – kibuc Be’eri povstal z popela k novému životu,“ objasňuje Mojmír Kallus.

Představitelé kibucu nás berou na malou prohlídku veřejných prostor hotelu, kde se můžeme podívat, jak moc se tato budova přizpůsobila potřebám kibucu. Místo hotelových hal plných hlučících hostů, jak to vídáme v normálně fungujících hotelech, je tu poněkud tísnivé ticho a relativně prázdno, tu a tam vidíme skupinky dětí, kterým se věnují dva nebo tři dospělí. Jedná se o dopolední hodiny, takže děti jsou „ve škole“ nebo „ve školce“. Přes prožité hrůzy se kibucníci snaží poskytnout dětem i sami sobě pocit jakési rutiny a normálního života. I pracovníci hotelu se museli přizpůsobit odlišným potřebám svých nových klientů, kteří zde tráví už pátý měsíc, zatímco běžní turisté se střídají po několika dnech či po týdnu.

Předání daru se účastní také Pavel Bobek, vedoucí jeruzalémské kanceláře českého velvyslanectví v Izraeli. Zajímá nás, jak se ambasáda podílí na tomto daru. Pavel Bobek vysvětluje: „Česká ambasáda byla požádána o záštitu nad předáním mobilních tříd pro školku v Be’eri. Je to už vlastně druhý veliký dar ICEJ v České republice a všech drobných donorů z naší země, kteří na toto dílo přispěli. Ten první – sanitka zakoupená s podporou KKL – byl předán v lednu. Pro členy kibucu je velmi důležitá mobilita darovaných tříd. Tu obzvláště oceňují, protože ještě nemají možnost vrátit se přímo do Be’eri. Ale pravděpodobně se v nějaké dohledné době budou moci přestěhovat blíže ke svému domovu a bude skvělé, když budou moci tyto třídy znovu na tom místě postavit. Nakonec, což pravděpodobně bude až ve vzdálenější budoucnosti, budou tyto třídy využity i přímo v kibucu Be’eri.“ 

Zástupci kibucu nám objasňují, že děti se donedávna učily ve stanech, které byly vztyčené v zahradě hotelu, což ve velmi horkém podnebí u Mrtvého moře také není zrovna příjemné, a že pro děti je důležité, že mají svoje místo, o které už nepřijdou. Jejich třída se bude přesouvat s nimi až do doby, kdy se definitivně vrátí domů.

Válka ještě není u konce a potrvá v lepším případě několik dalších měsíců. Doufejme však, že obyvatelé kibucu Be’eri (a potažmo celého Izraele) již mají to nejhorší za sebou.