Když končila středeční předvolební debata České televize, došlo k úsměvnému momentu. V závěrečném poselství se jednotliví lídři pokoušeli mluvit o budoucnosti Česka, jen Andrej Babiš mluvil o sobě. Mluví o sobě ostatně rád a často: jsou to moje poslední volby, nejdůležitější v mém politickém životě. A my mluvíme často o něm: jak nechal zbytečně zemřít 30 tisíc lidí, jak tady dopustil Babišovu drahotu, rozvrátil veřejné finance.

Všechno Babiš. Klíčová otázka letošních voleb zní, zda se dokážeme rozhodnout pro vládu bez Babiše a zda si pak bez něho dokážeme vládnout sami. Což není totéž.

Dále čtěte

Týdeník FORUM: Fiala, nebo Bartoš? Vyměňme premiéra a ukončeme ostudu

Předvolební číslo Týdeníku FORUM se věnuje dvěma demokratickým kandidátům na předsedu vlády – Ivanu Bartošovi za Pir/STAN a Petru…

Každá zkratka kulhá a kulhala by i ta, že jsou letošní sněmovní volby referendem o Andreji Babišovi. Nebýt toho, že toto referendum vyhlásil on sám. Už v pondělí na Frekvenci 1 řekl, že než být v opozici, to raději v politice skončí úplně. „Pokud bychom skončili v opozici, no tak bych tam neseděl,“ řekl Babiš a mimoděk tak znovu ukázal své nepochopení parlamentarismu. Politika je pro něj jen exekutiva, firma, a stát podnik, který vlastní.

Ve čtvrtek pak vyšel na titulní straně Mladé fronty DNES v majetku Agrofertu rozhovor zaměstnance Agrofertu – maskovaného jako redaktora – s majitelem Agrofertu, v němž Babiš tuto svou myšlenku ještě rozvedl. Jsou to mé poslední volby, ty nejdůležitější v politice, nalákal premiér své odpůrce.

V pohádkách to bývá tak, že se za podobným tahem démona vždy skrývá past. Však to známe, tři úkoly, každý těžší než ten předchozí. První noc, porazit Babiše aspoň tak, aby to dalo sněmovní většinu, když ne vítězství ve volbách. První obruč praskla.

Druhá je složitější. Přestát období povolebního vyjednávání tak, aby se případná vítězná koalice dostala k vládnutí v reálném čase. Zde hraje zásadní roli nevyzpytatelný faktor Zeman. Ale dejme tomu. Pověření k jednání o sestavení vlády je akt neukotvený, zvykový. Ten, kdo drží většinu, může uvažovat o sestavování vlády i bez pověření a pak přijít na Hrad. Politická realita může na zlomení kouzla fungovat. Třeba takový Jiří Paroubek to v roce 2010, ač vítěz voleb, zabalil předem. To máme druhou obruč.

Třetí je tak daleko, že snad ani nemá příliš smysl se jí už nyní zabývat. Můžeme ji ale lehce nabodovat: demoblok případně čekají složitá jednání o paritě zastoupení, o křesle premiéra, musí se vyhnout animozitám skrytým v minulosti. Lidovci byli ještě nedávno Babišův partner, schvalovali s ním EET, spoluzařídili, aby estébáci mohli do vlády. Představa, jak se Piráti objímají s ODS, je úsměvná. Když Babiš říká: Vy jste mě stvořili, míří právě do těchto temných vod, které mohou snadno v rozhodující chvíli vylézt na povrch.

ČSSD a komunisti? Není to totéž

Jsou tu i podružná témata voleb, ale ne nezajímavá. Možná se schyluje k historické chvíli, kdy ze sněmovny zmizí komunisti a sociální demokracie. Jejich poskakování kolem pětiprocentní hranice bývá nahlíženo společně, přitom ale vůbec o související jevy nejde.

U komunistů jde o dovršení historického trendu, který začal prvními svobodnými volbami v roce 1990. I tehdy existoval demoblok, Občanské fórum, a proti němu jako druhá nejsilnější síla komunisté. Šlo o faktické potvrzení živelných událostí z listopadu 1989 a dopadlo to tehdy dobře. Zároveň se ale komunisté na třicet let etablovali v domácí politice a reálně dosahovali opět čím dál většího vlivu. Teď stojí nad propastí, ze které by těžko byla cesta zpátky. Pro nás je to jeden z největších dluhů naší moderní historie, který mohou páteční a sobotní volby vyřešit.

Se sociální demokracií je to jinak. Ani její největší odpůrci nečekají, že by měla zmizet z domácí politiky navždy. To, že zde sociální demokracii máme, a drží pořád pozice v komunále, na krajích, a dokonce v senátu, není jako u komunistů historická ostuda. Jen se vlivem špatných rozhodnutí zejména v posledních pěti letech a kašpárkovského vedení ocitla v situaci, kdy jí pobyt v opozici, nebo dokonce mimo sněmovnu, může pomoct. Zbaví se „lídrů“ typu Jana Hamáčka, rozmyslí si, zda je dobrá cesta vracet se k osobám typu Jiřího Paroubka nebo Michala Haška, a může s moderním levicovým programem zpátky.

Zajímavá je též úvaha, zda by sociální demokracie v případě volebního úspěchu, který skutečně leží na 5 procentech (minule měla 7,27 % a v roce 2013 dokonce ještě 20,45 %), mohla být vítaným koaličním nebo tichým partnerem demobloku. Z pohledu nedávné minulosti těžko, s výhledem na budoucnost, s novým vedením a programem, po jasném odstřižení od éry společného vládnutí s Babišem možná.

Nebudit démony

O co naopak v letošních volbách nejde?

Nejde o Čapí hnízdo ani o Pandora Papers. Andrej Babiš přirozeně rozehrál hru na kampaň a spiknutí celého světa. Podobné je to koneckonců s bruselskými dotacemi, očerňováním Evropského parlamentu, kauzou Babišových střetů zájmů na radnici v Černošicích a tak dále. Toto jsou ovšem věci, které svým dosahem rámec voleb přesahují, volbami neskončí a některé, jako třeba Pandora Papers, se ještě pěkně rozjedou.

Pokud by Andrej Babiš zůstal u moci, budou to jen další koule skandálů na jeho noze. Příští rok nás čeká předsednictví Evropské unii, kde nás může snadno zastupovat člověk, který je s unií v ostré válce o peníze. Nebo dokonce vláda složená z ANO, KSČM a SPD, která bude mít v programovém prohlášení vyhlášení referenda o czexitu. Absurdním variantám se skutečně meze nekladou.

Jak už bylo řečeno: Zbavit se Babiše a umět si pak vládnout není totéž. Pokud by případná koalice demobloku selhala v kterékoli fázi povolebního vývoje, znovu by tak oživila démony, kteří stvořili Andreje Babiše, celé hnutí ANO a spletenec zatím rozdrobených antisystémových stran. Třeba na Slovensku by o době po úspěšném odstavení Vladimíra Mečiara mohli vyprávět.

Text zveřejňujeme s laskavým svolením serveru Hlídacípes.org.