Donald Trump FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Šéf Mosadu David Barnea ve vzácném veřejném vyjádření prohlásil, že útok na íránský jaderný program je „historickým dnem pro Izrael“. Zbývá ovšem dodat, že míra zvýšení bezpečnosti regionu i celého světa zůstává dosud skryta v „mlze války“.
Podle předběžného hodnocení americké zpravodajské služby DIA, které kdosi nechal uniknout do médií, se navzdory Trumpovu chvástání bombardérům B-2 údajně nepodařilo zcela zničit íránské jaderné instalace. Zmíněný zpravodajský materiál má však své slabiny. Na důkladné vyhodnocení je ještě příliš brzo, vyžaduje spousty pomalé, mravenčí práce. Navíc samotný dokument je veden pod rubrikou „zpravodajský odhad s nízkou mírou spolehlivosti“, což značně snižuje jeho váhu ve sporu o to, zda se podařilo významně poškodit íránský jaderný program.
Poněkud horší pro Trumpa je, že „úplným zničením“ íránského jaderného programu si zdaleka není jist ani Izrael.
Lze tudíž shrnout, že íránský jaderný program včetně vojenské komponenty byl nepochybně vážně poškozen. Jaký je však skutečný charakter tohoto poškození a jak velké zpoždění v íránské snaze vyrobit jadernou zbraň přinese, to budeme vědět teprve v řádu týdnů.
Nakonec možná ještě doceníme „genialitu“ Donalda Trumpa, který nepočkal, až bude mít spolehlivé informace o výsledku jím nařízeného útoku na hlavní íránské jaderné instalace. Místo toho spěchal vnutit Izraeli a Íránu příměří a ukončit válku. V případě, že výsledek podrobného zpravodajského vyhodnocení útoku nakonec nebude příznivý, mu zastavení bojů bude překážet, aby to, co začal, také dokončil dalším útokem.
Jisté dále je, že Trumpovo vyhrožování americkým útokem ve strategicky významné lokalitě Fordó přimělo Teherán k evakuaci zařízení a také zásob vysoce obohaceného uranu. O něm se nyní oficiálně neví, kde se nachází. Jednou z možností je, že byl přepraven do třetího, tajného podzemního jaderného zařízení, o němž se Íránci v minulosti epizodicky zmínili mezinárodním inspektorům.
Kdyby se věci vyvíjely podle zmíněného scénáře, program obohacování uranu by na centrifugách umístěných neznámo kde mohl pokračovat a z hodnoty kolem 60 % obsahu izotopu U235 se dále posouvat ke kýženým 90 %. To už je hodnota využitelná v modernějších modelech takzvané implozní jaderné nálože.
Avšak tajné pokračování v obohacování nemusí být zdaleka jediným nebezpečím, které od Íránu nadále hrozí.
Alternativní modely ohrožení
Bidenova administrativa předala Trumpově zpravodajské službě varování, podle kterého Írán pracuje na hrubější variantě jaderné hlavice, kterou by šlo vyrobit výrazně rychleji než standardní implozní model, a na jejím spojení s nosnou raketou. Klíčovým rysem „alternativní“ jaderné hlavice mělo být, že nevyžaduje tak vysoký stupeň obohacení uranu jako při standardním postupu.
Bez technických podrobností lze jen těžko odhadovat, co přesně mají v Teheránu na mysli. Je nicméně známo, že původní „hirošimské“ jaderné nálože využívaly i uran obohacený na zhruba 60 %.
Za hlavní překážku jaderného vyzbrojení Íránu touto cestou se považuje nedostupnost vhodných nosičů jaderné zbraně hirošimského typu. Ta byla příliš těžká a objemná, takže v její době existoval jediný vhodný způsob nasazení – svržení bomby strategickým bombardérem s vysokou nosností a doletem. Avšak Írán nedisponuje žádnými strategickými bombardéry.
Americké zpravodajské hodnocení předcházející nástupu Tulsi Gabbardové do čela národních zpravodajských služeb ovšem tvrdí, že paralelně s výrobou hlavice se má řešit i technický problém spojení s nosnou raketou. Zda se Teheránu může podařit úkol vyřešit, nevíme. Nicméně i v případě neúspěchu by měl další možnosti.
Primitivní jaderná nálož by stále ještě mohla být nasazena proti nepřátelským cílům v rámci nekonvenční operace. Například na palubě velkého dopravního letounu, který by byl ovládán na způsob FPV dronu a vybaven civilním transpondérem. Velkou jadernou nálož mohou také přepravit do cizí země těžkým tahačem. A doplňme možnost infiltrace hlavice do nepřátelského přístavu s pomocí velké nákladní lodi.
A konečně je tu ještě možnost nasazení nějakého typu „špinavé bomby“ s pomocí standardních balistických raket, které mají íránské revoluční gardy již k dispozici. V takovém případě by podkritické množství radioaktivního materiálu bylo rozptýleno konvenční explozí a zamořilo by oblast, na kterou by se íránský režim rozhodl zaútočit.
Je tedy chyba představovat si, že dokud Írán nezvládne proces výroby miniaturizované klimatizované hlavice, jaký používají zavedené jaderné mocnosti, nebude moci nikoho reálně ohrozit jaderným útokem.
Odklonění pozornosti a zdrojů
Na pozadí izraelsko-íránského konfliktu se Kreml mohl bez přiměřené pozornosti světových médií v klidu věnovat masivnímu vraždění ukrajinských civilistů. V kontextu vystupňované hrozby nové války a rizika výrazného zdražení ropy se mrtví Ukrajinci stali takřka neviditelnými. Ale to zdaleka není jediný negativní dopad předčasně přerušené války proti Íránu.
Trumpova administrativa odklonila na Blízký východ množství zdrojů z Evropy i Indopacifické oblasti, které na Ukrajině již chybí a v Asii mohou chybět velmi záhy. Jejich dočasné odklonění ke konfliktu, který bude „bleskově“ rozhodnut a rychle přestane představovat dodatečnou zátěž, by hypoteticky mohlo být ospravedlnitelné. Potíž však je, že to, co se reálně stalo v Íránu a okolí, plně neodpovídá optimistickému scénáři.
Přibližovací zapalovače pro rakety protivzdušné obrany, které Ukrajina nedostala, se jí už nevrátí. Ve hře je kromě institucionální setrvačnosti také nepřízeň Trumpovy administrativy vůči Zelenskému a Kyjevu. Obnovu statu quo ante by musel v Bílém domě někdo výslovně schválit. Pravděpodobnost, že to opravdu udělá, je však mizivá.
Protiraketová munice spotřebovávaná americkým námořnictvem čelila nedostatku již před poslední eskalací. Původní objednávka 150 nových raket přitom byla seškrtána nejprve na nulu a později obnovena jen zčásti. Antirakety Standard neudržitelným tempem vyčerpávaly nedávné boje s jemenskými Húsíi. Teď přišla další kritická zátěž. Obnovení zásob na přijatelnou úroveň si může vyžádat řadu měsíců, pravděpodobně k němu dojde až v příštím fiskálním roce, který odstartuje 1. října. Tento čas je k dispozici nepřátelům Spojených států, aby s výrazně sníženým rizikem rozjeli vlastní dobyvačné plány.
Pokud by se nakonec ukázalo, že Trump zatáhl USA do války, kterou nedokončil, a náklady na ni přitom ohrozily situaci na jiných aktuálních i potenciálních bojištích, dostaneme to nejhorší ze všech možných světů.
