Jak americký voják utekl do NDR a celou dobu se mu tam líbilo

repro: Spiegel.de

Victor Grossman v akci. Tady zrovna s kolegy na dálku bojuje za Angelu Daviesovou. | FOTO: repro: Spiegel.de

Americký voják Victor Grossman dezertoval do Německé demokratické republiky v roce 1952. Přednášel tam pak o indiánech a kapitalismu a byl smutný, když padla berlínská zeď.

O tom, co ho vlastně vedlo k tomu, že se vydal na útěk přesně opačným směrem, než bývalo zvykem, teď vyprávěl redaktorovi německého Der Spiegel.

Pavel Hofman

Ve východním Německu žil pod jménem Grossman, ale původně se jmenoval Stephen Wechsler.  Vybral si také nové datum narození podle data svatby svých rodičů.

Na konci roku 1952, když uprchl, jeho rodiče v New Yorku netušili, kam jejich syn zmizel. Grossman jim napsal šifrovaný dopis, ale jeho rodiče kód nikdy nerozluštili. Neznali ani všechny jeho mládežnické politické aktivity. Už jako student protestoval Grossman proti režimu diktátora Franka. Ve 14 letech vstoupil do Ligy mladých komunistů a později do komunistické strany. Studoval ekonomii na Harvardu a tam byl členem tajného komunistického klubu. Říká, že „komunisté se nejvíce angažovali v boji proti fašismu a rasismu a za práva černochů“.

Mezitím vedla studená válka ve Spojených státech k vyhledávání komunistů. „Všechno levicové bylo najednou zakázáno,“ tvrdí Grossman. To ho vedlo k tomu, že při odvodu do armády zalhal. Byl mu předložen dlouhý seznam levicových organizací a tvrdil, že v žádné z nich nebyl zapojen, aby se vyhnul trestu. „Byl jsem vyděšený,“ říká.

Strach ho pronásledoval až do Bavorska, kam byl odvelen. Když ho pak převeleli z vysílacího oddělení k méně citlivé jednotce, měl podezření, že je něco špatně. Brzy byl předvolán před vojenský soud. Kdyby šlo o jeho utajené členství u komunistů, hrozilo by mu pět let vězení. „Byl to hrozný šok. Třásla se mi kolena.“

Jel vlakem do Lince, ale nepovedlo se mu hned najít Dunaj. Přenocoval tedy v parku a nakonec řeku našel a podařilo se mu ji přeplavat.

Hledal nějaké sovětské příslušníky, a když je našel, tak ho dva týdny zavřeli do vězení a pak byl dva měsíce v Postupimi internován a vyslýchán v hotelu. Nakonec se dostal do otevřeného tábora pro západní dezertéry.

Jeho první dojmy o životě v NDR byly podle něj v rozporu s obrazem z amerického tisku: „Neviděl jsem nikoho trpět ani hladovět. Obchody už měly dost jídla, i když ne zas tolik. Jednou chyběly žiletky, často vypadla elektřina. Všechno bylo poněkud zpustlé, ale město nebylo v troskách.

Nepokoje, které východní Německo zažilo v létě 1953, moc nezaznamenal. V každém případě jeho víra v NDR nebyla povstáním a následnými krizemi otřesena. Rozčiloval se prý kvůli „tvrdosti a hlouposti“ strany SED a viděl problémy, ale o celkovém směřování nepochyboval. Soudil, že to pozitivní převažuje. Například sociální systém, bezplatná lékařská péče, jistá práce a bydlení. „Pro Američana to bylo velmi působivé.“

Na dotaz, zda se v diktatuře necítil nesvobodný, odpovídá složeným německým slovem „Jain“. Ja a Nein současně. „Nikdy jsem nebyl slepý k represím, ale už ve Spojených státech jsem znal represe vůči černochům a levičákům, jako jsem já.“

V NDR si také našel manželku Renate, s kterou žil až do její smrti v roce 2009.

Tajná policie Stasi ho třikrát kontaktovala, aby ho využila ohledně jeho známých v USA. Grossman tvrdí, že to vždy odmítl a argumentoval tím, že lidi, které tam zná, jsou buď hodně staří, nebo příliš známí komunisté. „Věděl jsem, že Stasi nemá o takové lidi zájem.“ Ke spolupráci podle něj nedošlo.

Východoněmecký režim ho ale využíval jako agitátora. Vystudoval v Lipsku v roce 1954 žurnalistiku a poté pracoval pro „Democratic Germanport“, časopis určený pro zahraniční propagandu. který byl zasílán například britským labouristickým politikům. Jezdil také po přednáškách a o Spojených státech vykládal pro vojáky, dělníky nebo studenty. Postupem času se otázky posluchačů změnily a ti se již neptali na indiány, ale na ekonomiku: „Je kapitalismus skutečně horší? Je to tu opravdu lepší?“ „Odpověděl jsem, že pokud se věci změní, budou moci vypít koly, kolik budou chtít, a odjet do San Francisca, ale možná už nebudou mít práci. Čím víc se blížil konec, tím víc jsem si uvědomoval, že to nechtějí slyšet.“

Pak se zhroutil režim a padla i berlínská zeď a on toho velmi litoval. Teprve v roce 1991 se šel Grossman poprvé podívat do Západního Berlína. Když zjistil, že už mu nehrozí trestní stíhání, navštívil své staré komunistické přátele ve Spojených státech. Říkali mu zase Steve.

A to je asi tak všechno.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner