Premiér Babiš se letos vyhnul veřejnému vystoupení a 51. výročí vpádu okupačních vojsk do Československa připomněl prohlášením na sociálních sítích. Váží si těch, kteří se okupaci a normalizaci postavili. Jak se ale po roce 1968 zachoval on sám a jeho rodina?

Tyto události na další dvě dekády tragicky poznamenaly životy stovek tisíc lidi. S výjimkou nomenklaturní vrstvy sevřela všechny ostatní atmosféra strachu a nesvobody. Nejvyšší ústavní představitelé si ostudné výročí invaze pěti armád Varšavské smlouvy připomněli každý po svém.

Prezident Miloš Zeman přijal na Hradě komunistu Vojtěcha Filipa stojícího v čele strany, jejíž mnozí činitelé dodnes považují okupaci za nevyhnutelnou „internacionální pomoc bratrských vojsk“. Symbolika tohoto aktu není náhodná a je hrozivá. Zeman už rezignoval nejen na dodržování Ústavy. Vědomě provokuje i v den piety za spoluobčany zavražděné sovětskými okupanty, které pozvali Filipovi soudruzi.

Musíme o té době mluvit

Premiér Andrej Babiš, který byl loni před budovou Českého rozhlasu vypískán, se letos omezil na prohlášení na facebookovém profilu.

„Události 21. srpna 1968 nebyly žádná nešťastná hra osudu. Byla to invaze cizí mocnosti. Konkrétní zločin konkrétních lidí na pozvání konkrétních zrádců. Způsobila úprk velké části našich nejlepších lidí do ciziny, ztratili jsme celou část jedné talentované generace. Vážím si těch, kteří se okupaci i následné normalizaci postavili. Musíme o té době mluvit, připomínat si ji a vážit si demokracie a svobody, kterou máme dnes,“ uvedl doslova.

Tomu se nedá nic vytknout, kdyby nešlo o slova bývalého aparátčíka, jehož rodina v době normalizace výtečně prosperovala. Tehdy stál na druhém břehu, nikoli na straně těch, jimž hrozily perzekuce, pokud by projevovali nesouhlas s linií vlády jedné strany.

Naše rodina byla postižena

Andrej Babiš, navyklý každodenně ohýbat realitu, však zachází ještě dál. Vytváří kolem sebe aureolu mučedníka, který za minulého režimu trpěl a byl státní mocí šikanován. Loňský incident v den 50. výročí invaze nesl velmi útrpně.

„Naše rodina byla v šedesátém osmém roce postižena, měli jsme tři emigračky. Mě estébáci vydírali,“ horlil v nedělní Partii na TV Prima (2. 9. 2018). „Já jsem tam mluvil o té náladě, v roce 68 byla fantastická nálada. Chtěli jsme hlavně cestovat a říkat svobodné názory. Proč někdo rozeštvává společnost, když se máme tak dobře?“

Premiér asi kalkuluje s tím, že lidé mají krátkou paměť, a voliče ANO jeho minulost nezajímá. Paměťový deficit však neplatí pro všechny beze zbytku. Pokud dnes vyzývá, abychom o okupaci mluvili, jak se s ní popasoval on sám a jeho nejbližší?

Leccos napovídá oficiální životopis Andreje Babiše, zveřejněný v době vzniku hnutí ANO 2011. Ačkoli se to snaží popírat, prolíná se jím skutečnost, že celá jeho rodina byla součástí prominentní vrstvy požívající mimořádné výsady vysoko nad standard tehdejších řadových členů komunistické strany. Proto jsou jeho slova o údajném pronásledování jeho rodiny po roce 1968 absurdní.

Barčákovy přímluvy

Babišův otec Štefan vstoupil do Komunistické strany Slovenska (KSS) už počátkem 50. let. Téměř celý život působil v zahraničním obchodu a už v roce 1958 na čtyři roky vycestoval s celou rodinou do Francie. Jeho slibně se rozvíjející kariéru narušil nepříjemný incident.

„Asi v roce 1965 mu nějaký kolega, jak to otec interpretoval, asi schválně, ukradl členskou legitimaci KSS. Na základě toho byl otec vyloučen z KSS a propuštěn z práce a asi tři roky ho nikdo nechtěl zaměstnat,“ uvádí Babiš v pozoruhodném životopisu.

V rámci Pražského jara byl prý otec rehabilitován a následně se připravoval na výjezd do Ženevy, kde měl zastupovat Československo v GATT (Všeobecná dohoda o clu a obchodu) při OSN. Byl rehabilitován kvůli ztrátě „rudé knížky“? To zní opravdu bizarně.

Tím však podivná zápletka nekončí. Babiš přiznává, že po srpnových událostech roku 1968 bylo otcovo vyslání na lukrativní post ohroženo třemi emigracemi blízkých příbuzných. „Za otce se tak musel zaručit bývalý ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák a garantovat, že naše rodina neemigruje,“ vysvětlil otevřeně.

Ve Švýcarsku v době čistek

Tady něco nehraje. Babišova rodina vycestovala do Ženevy v září 1969, tedy v době, kdy už citelně přituhovalo. Federální shromáždění bleskově přijalo po mohutných srpnových demonstracích „pendrekový zákon“, umožňující tvrdě trestat ty, kdo porušovali „socialistický společenský řád“.

Bezprostředně poté začaly rozsáhlé čistky, kdy bylo v rámci prověrek vyloučeno z komunistické strany 327 tisíc lidí. Dalších 350 tisíc lidí přišlo o místo, mnoha dalším nebylo z kádrových důvodů umožněno studium na vysoké školep

Štefan Babiš vlnu drastických čistek přežil, znovu díky osobní intervenci Andreje Barčáka. Proto mohl působit ve Švýcarsku jako vedoucí oddělení a zástupce státu v radě GATT v letech 1969–1975. Je potřeba dodat, že Barčák byl jedním z klíčových členů normalizačních vlád Lubomíra Štrougala v letech 1970–1981.

Kolik nomenklaturních kádrů, o ostatních lidech nemluvě, mělo v době ostrých prověrek a nastupující husákovské normalizace tak vlivné přímluvce, zvláště když měli v rodině „tři emigračky“? Babišův otec musel být pro tehdejší režim mimořádně spolehlivý, když mohl i za těchto okolností pracovat v kapitalistické cizině. Po návratu působil až do důchodu v Podniku zahraničního obchodu (PZO) Polytechna.

V otcových stopách

Andrej Babiš šel v otcových stopách. Nijak se netajil tím, že chtěl z tehdejších poměrů vytěžit maximum. Nějakou dobu studoval na ženevském gymnáziu Collège Rousseau. Spolužáci z gymnázia později financovali podle jeho legendy neprůhlednou švýcarskou off-shoreovou společnost O. F. I., stojící na počátku jeho podnikání.

Babiš se upřímně vyznává z prospěchářství. „Moje matka byla motorem rodiny. Nechala se zaměstnat v Ústavu marxismu-leninismu a docílila toho, že jsem vstoupil do KSS. Byl jsem jejím členem proto, jelikož se tím zvýšila moje šance vycestovat do zahraničí jako delegát podniku zahraničního obchodu,“ popisuje.

Na podzim 1985 se mu splnil sen a byl vyslán jako delegát PZO Petrimex do Maroka, kde zastupoval patnáct podniků zahraničního obchodu. Jako delegát měl diplomatický pas, žil ve čtvrti s ostrahou a stinné stránky totality se mu vyhýbaly obloukem. Daní za privilegované postavení byl zvýšený dohled Státní bezpečnosti, vytvářející síť spolupracovníků. Mezi ně patřil i agent Bureš.

Výhoda na startovní čáře

Když se komunistický režim v listopadu 1989 zhroutil, manažeři z „pézetek“ měli na startovní čáře společenských změn s vytvořenou sítí kontaktů a zkušenostmi s tržní ekonomikou značný náskok. Nemluvě o tajemných zdrojích kapitálu, ulitého v zahraničních bankách.

Přesto je pozoruhodné, že se Andrej Babiš vrátil do Československa až v roce 1991. Na co čekal? Nebyl si jistý, jak se věci vyvinou v obavách z nástupu nové moci? „V Maroku jsem byl i v době sametové revoluce a ani jsme pořádně nevěděli, co se dělo u nás doma. Chtěl jsem v této zemi zůstat natrvalo,“ přiznává dnes.

Nakonec se vrátil na žádost svého bývalého šéfa v Petrimexu Antona Rakického, který nad ním dlouhodobě držel ochrannou ruku, a v nových poměrech se rychle zorientoval. Babišovo pochybné ovládnutí Petrimexu nakonec stálo u zrodu Agrofertu.

Druhý nejbohatší muž v zemi začal svoji ekonomickou pozici budovat v době normalizace, obklopený exponenty Státní bezpečnosti. Ale tento příběh jistě neměl na mysli, když chce připomínat dobu nesvobody.

 

Revue Forum Banner
Jiří Sezemský
Jiří Sezemský
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora