Premiér Andrej Babiš FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Investigativní novinář Jaroslav Kmenta se v knize Babišovo Palermo II zabývá kromě korupce a klientelismu strany ANO také důvěrnými vztahy Andreje Babiše s příslušníky policie a tajných služeb. Kniha vyšla 13. září 2021 a je volným pokračováním titulu Babišovo Palermo I z června 2021. Obě knihy mapují život současného premiéra v politice v letech 2013 až 2021. Deník FORUM 24 přináší ukázku z Kmentovy novinky, která se týká policejních kontaktů premiéra Babiše.
Andrej Babiš prahnul od samého začátku svého podnikání po informacích. Už v Maroku, kde byl v době komunismu jako obchodní delegát Podniku zahraničního obchodu Petrimex, věděl, že informace mají cenu zlata.
Jak mi vyprávěl jeden z jeho tehdejších nejbližších spolupracovníků Lubomír Šidala, též obchodní zástupce v Maroku a pracovník Petrimexu, chodil Babiš všude s tužkou a poznámkovým blokem. Aby si všechno zapsal a později nějak zúročil.
„Andrej byl až posedlý tím, že si všechno zapisoval. Pamatuji si, jak jsme šli jednou ještě s dalším naším parťákem do sauny a on tam ten kokot Andrej vešel nahý s ručníkem kolem pasu, ale v ruce držel malý bloček a tužku. Jsme se mu tehdy hrozně smáli,“ řekl mi Šidala.
Označení kokot nebyla v jejich případě žádná nadávka. Oni si tenkrát tak říkali. Podle Šidaly to bylo „kokot sem, kokot tam“. Což Babišovi zjevně zůstalo dodnes, protože když se neudrží, tak je pro něj – mimo kamery – kokot skoro každý, kdo ho nějak naštve.
Tužka, s níž tehdy Babiš podle vyprávění Šidaly přišel do sauny, byla navíc obyčejnou grafitovou tužkou. Takže Babiš si tam sice udělal pár poznámek, ale ty se mu za chvíli v oparu mlhoviny tepla rozpily. „Tak jsem mu říkal: Ty kokot jeden, proč do sauny chodíš s tužkou? A on na to: ‚Byznys, ne?‘ Tak takhle Andrej začínal,“ svěřil se mi Lubomír Šidala.
Babiš a StB
Andrej Babiš spolupracoval s StB. U této komunistické policie byl veden pod krycím jménem Bureš. Důstojníci StB byli tedy po revoluci 1989 logicky první, s nimiž se dal dohromady. Využíval je ke svému byznysu a ke své ochraně. Jejich služeb – tedy těch, kdo s ním celou dobu vydrželi – využívá dodnes.
Postupem doby ale Babiš zjišťoval, že mu to nebude stačit, protože bývalí důstojníci StB ztráceli akční potenciál. Nebyli ve významných funkcích státu, a nemohli tedy zajišťovat Babišovi potřebný servis informací. A tak chodil Babiš se svými bločky a tužkami na schůzky s novodobými policisty.
Vždy to bylo podle jeho potřeb a téměř vždy se jednalo dílem o náhodu, kterou mu do cesty přivedl nějaký problém, který pak řešila policie. Andrej Babiš měl problémů hodně. Zčásti proto, že se nechoval v byznysu vždy vzorně. Často při tom někoho tlačil do kouta (jak se později říkalo: „zaklekával na ně“), nebo získal nějakou firmu tak „prefíkaně“, aby za ni nemusel platit tolik peněz ze svého (později dostal tento Babišův postup příznačné pojmenování „ojebat stát“). To vyvolávalo různé problémy a čas od času proto Babiše vyšetřovala policie.
Druhá řada problémů vyplývala z toho, že začal mít spory s mafiány. Andrej Babiš měl totiž smůlu, že v části petrochemického byznysu se pohybovali také významní gangsteři českého podsvětí František Mrázek a Radovan Krejčíř. Babiš se s nimi dost potýkal, stáli v cestě jeho dotačního byznysu s biopalivy. Mrázek se stal nepohodlným tím, že se svým společníkem Tomášem Pitrem ovládli severočeskou Setuzu, která biopaliva vyráběla.
Krejčíř hatil Babišovi plány v biopalivech tím, že se snažil ovládnout státní podnik Čepro. Tento potrubní přepravce se strategickými zásobníky na ropné produkty byl důležitý, neboť se zde míchala a skladovala biopaliva. Státní podnik Čepro byl také sám o sobě gigantický odběratel biopaliv, jež Babiš vyráběl z řepky olejné.
Takže vedle potíží s vlastními kauzami tu byla i válka s podsvětím. Ta působila Babišovi značné problémy, které bylo nutné řešit. Babiš na to šel opět s bločky a tužkami v ruce a schůzkami s detektivy, s nimiž se spřátelil, nebo které mu přihrál jako bonus svých dobrých vztahů někdejší ministr vnitra Stanislav Gross. Babiš dodával policistům informace k Mrázkovi a Krejčířovi. Policie pak opravdu a po právu rozprášila gang Mrázka i Krejčíře. Tehdy jsme tomu všichni tleskali, ale hodně z toho těžil v zákulisí právě Andrej Babiš, jemuž konec éry Mrázka a Krejčíře vyhovoval nejvíce.
Schůzky s důstojníky
V letech 2000 až 2005 pak vzniklo těsné Babišovo pouto s několika vlivnými důstojníky z bezpečnostních složek státu. Tito „plukovníci“ ho pak provázeli životem až do jeho politického angažmá. Babiš se s nimi scházel nejdříve tajně – někdy v kancelářích, jindy v restauracích, nebo třeba i na benzínových pumpách.
Pro Babiše bylo tehdy důležité mít kontakt na protikorupční policii. Tento celorepublikový útvar s podivnou úřední zkratkou ÚOKFK (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality) řešil ty nezávažnější ekonomické kauzy s velkými škodami. Druhá nejznámější policejní jednotka Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) byla Babišem v té době – tedy přibližně v letech 2000 až 2005 – nepolíbená. Babiš v ní neměl vybudované významnější kontakty. Babišovi stačilo, že mafiány, kteří mu stáli v cestě, řešila poměrně úspěšně protikorupční policie.
A ještě jedna složka byla pro Babiše důležitá. Byla to civilní rozvědka, o které už byla řeč v jiné části této knihy. S jistotou lze konstatovat, že i lidé z rozvědky ÚZSI měli nadstandardní a velmi dobré vztahy s Andrejem Babišem. Podotýkám, že tím mám na mysli období v letech 2000 až 2005, kdy vedl resort vnitra a chvíli i celou vládu Stanislav Gross z ČSSD.
Jak to celé bylo?
A teď pokud možno konkrétně. Z rozvědky se Babiš stýkal s generálem Karlem Randákem, který byl náměstkem a později šéfem ÚZSI. Z protikorupční policie bylo důstojníků nakloněných Babišovi více. Od Radka Musílka (ten byl později na nějaký čas dosazen za Babišovy vlády do vedení rozvědky ÚZSI), přes tehdejší šéfy protikorupční policie Milana Šišku a Jiřího Pálku až po elitní operativce Dušana Krbce či Karla Tichého. Ten se významně podílel na odhalování trestné činnosti kmotra Františka Mrázka či gangstera Radovana Krejčíře.
Nejdéle a nejrozmanitěji se Andrej Babiš znal s Karlem Randákem a s Karlem Tichým. Těmto důstojníkům se v policejních kruzích říkalo „Velký Karel“ a „Malý Karel“.
Až do roku 2006 se tedy Babiš mohl cítit bezpečně. Randák byl šéfem rozvědky a Tichý vedl operativní oddělení u protikorupční policie. A Babišovi protivníci padali jako hrušky ze stromu.
Jenže pak se zásadně změnila politická situace, padla dlouhodobá osmiletá dominance ČSSD, přičemž krátce před tím se musel poroučet z politiky i nejvlivnější Babišův spojenec expremiér Stanislav Gross kvůli bytovému skandálu a problémům s neobjasněnou výší jeho majetku. Vlády se tak na podzim 2006 ujal pravicový kabinet Mirka Topolánka z ODS.
To nebylo pro Andreje Babiše vůbec dobré. Ten potřeboval v klidu dotáhnout do konce zejména složité obchodní jednání s polským koncernem PKN Orlen, jenž získal v privatizaci od české vlády v roce 2004 petrochemický gigant Unipetrol. Kdyby Babiš neměl finanční sílu a politický vliv, mohl se mu zbortit jeho dlouho budovaný koncept ovládnutí několika chemiček, jež byly do té doby součástí privatizovaného Unipetrolu.
Sláva ÚOOZ
Někdy po roce 2010, kdy Babiš zjistil, že jeho návrat na výsluní nebude tak jednoduchý, začala další fáze Babišova upoutávání se k policejním složkám státu.
On sám se sblížil s důstojníky ÚOOZ, s nimiž začal udržovat těsné vztahy – šlo zejména o Marka Foglara. „S ním si Babiš záhy porozuměl, s policisty se stýkal často a jejich spolupráce byla oboustranně výhodná. Policie měla případy a ty se zase často týkaly rivalů, či rovnou nepřátel Andreje Babiše,“ napsal už v srpnu 2015 v Reportér magazínu novinář Janek Kroupa.
Andrej Babiš ale nenechal vše jen na jednom či dvou vztazích. Přes prostředníky našel přízeň i u šéfa ÚOOZ Roberta Šlachty.
Tento ambiciózní policista přenastavil v útvaru priority. ÚOOZ byl do té doby víceméně zaměřen na vyšetřování násilí a na potírání organizovaného zločinu. Avšak pod Šlachtovým vedením se začaly dělat i aféry blízké politice a korupci.
Když to shrneme: ve veřejném prostoru tak v té době, v letech 2010 až 2013, působila Babišova tykadla – „Malej a Velkej Karel“. Kromě nich pracovala na plné obrátky také bezpečnostní divize Agrofertu. Do jejího čela byl Babišovi doporučen Jiří Veselý, bývalý vedoucí ústecké expozitury a náměstek protikorupční policie. A pak – jak jsem již zmínil – začala v zájmu Babiše fungovat i část policejního útvaru ÚOOZ pod vedením Roberta Šlachty. Byla to nevídaná síla, která otevřela Babišovi dveře do vysoké politiky.
Po úspěšném rozbití systému modrých kmotrů a poté, co už ve vládě zasedl Andrej Babiš se svým ANO, hrál prim hlavně Robert Šlachta. Karel Randák se stáhl do ústraní. A z Malého Karla se stal Velkej Karel, který postupně pomáhal několika svým přátelům či exkolegům od policie zajistit místo ve státní správě. Třeba bezpečnostním ředitelem ministerstva financí se stal Roman Hozák, bývalý důstojník protikorupční policie. Bezpečnostním ředitelem ministerstva dopravy byl známý Tichého Vítězslav Hendrych, bývalý důstojník tajné služby BIS.
Milan Špaček, někdejší detektiv protikorupční policie, se stal šéfem bezpečnosti Letiště Praha. Ředitelem odboru bezpečnosti ČD Cargo se stal exdůstojník protikorupční policie a bývalý příslušník rozvědky Marek Hejduk.
Takových lidí bylo mnohem více. Ale úplně největší majstrštyk se Karlu Tichému povedl, když prosadil kandidaturu Radima Dragouna, bývalého detektiva protikorupční policie a Tichého podřízeného, na funkci ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).
Nutno poznamenat, že Dragoun nebyl žádný kašpárek, který měl hrát jen divadlo pro Babiše. Dragoun se stal poté, co odešel od policie, státním zástupcem, který pak vedl Okresní státní zastupitelství v Lounech. Patřil tedy k velmi kvalitním kandidátům na důležitý post šéfa GIBS.
Dragoun nakonec ve výběrovém řízení vyhrál. Karel Tichý přiznává, že Dragouna do výběrového řízení doporučoval, protože ho považuje za profesionála. O tom, že by měl vliv i na dosazování jednotlivých ředitelů odborů ve státní správě za éry Andreje Babiše, ale nechce ani slyšet. Prý to jsou jen báchorky, které někdo odvozuje od toho, že se s těmi lidmi zná z práce. Jenže báchorky to nebyly.
